Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1695/20 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FÚ pro hlavní město Prahu
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užív... více
Věcný rejstříktrestná činnost
daň/správce daně
správní uvážení
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.1695.20.1
Datum podání18.06.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2, čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 103, § 109

337/1992 Sb., § 55a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1695/20 ze dne 30. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Praha 5, Sluneční nám. 2588/14, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2020 č. j. 1 Afs 406/2019-24 a ze dne 8. 4. 2020 č. j. 1 Afs 407/2019-26, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2019 č. j. 6 Af 4/2015-75 a č. j. 6 Af 5/2015-68 a rozhodnutím Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 1. 12. 2014 č. j. 6744996/14/2006-52523-104955 a č. j. 6745018/14/2006-52523-104955, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále pak uvádí, že namítá i porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadenými rozhodnutími Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "finanční úřad") zamítl žádosti stěžovatele o prominutí příslušenství daně z příjmů fyzických osob s odkazem na to, že je stěžovatel obžalován ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, což je důvod, pro který nelze podle Pokynu D-330 Ministerstva financí daňové příslušenství prominout.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl svým rozsudkem ze dne 13. 3. 2019 č. j. 6 Af 4/2015-49 žalobu stěžovatele proti napadenému rozhodnutí finančního úřadu o neprominutí daňového penále č. j.: 6744996/14/2006-52523-104955 a rozsudkem ze dne 13. 3. 2019 č. j. 6 Af 5/2015-43 žalobu stěžovatele proti rozhodnutí č. j. 6745018/14/2006-52523-104955. Stěžovatel napadl oba citované rozsudky kasačními stížnostmi, kterým Nejvyšší správní soud vyhověl rozsudky ze dne 6. 6. 2019 č. j. 1 Afs 124/2019-36 a ze dne 13. 6. 2019 č. j. 1 Afs 125/2019-28.

4. Městský soud o obou žalobách rozhodl znova napadenými rozsudky ze dne 26. 9. 2019 č. j. 6 Af 4/2015-75 a č. j. 6 Af 5/2015-68 a obě žaloby zamítl. Městský soud své napadené rozsudky odůvodnil tak, že se finanční úřad sice stručně, ale dostatečně vypořádal se stěžovatelovými námitkami. S ohledem na to, že správní spis obsahuje kopii rozsudku trestního soudu, kterým byl žalobce uznán vinným z trestného činu zkrácení daně, nelze vyhovět námitce stěžovatele, že finanční úřad v rozhodnutí dostatečně nespecifikoval ani neprokázal vedení trestního řízení proti jeho osobě.

5. Nejvyšší správní soud zamítl napadenými rozsudky ze dne 28. 4. 2020 č. j. 1 Afs 406/2019-24 a ze dne 8. 4. 2020 č. j. 1 Afs 407/2019-26 kasační stížnosti stěžovatele, neboť neshledal, že by napadené rozhodnutí finančního úřadu bylo překvapivé, resp. že by porušovalo legitimní očekávání stěžovatele. Z § 55a zákona o správě daní a poplatků je zřejmé, že na prominutí příslušenství daně není právní nárok, a je tedy na uvážení správce daně, zda žádosti vyhoví. Pro lepší předvídatelnost rozhodování o prominutí daně (příslušenství daně) Ministerstvo financí vydalo Pokyn D-330, v němž jednoznačně uvádí, jaké skutečnosti vylučují vyhovění žádosti o prominutí daně či jejího příslušenství z důvodu tvrdosti. Mezi tyto okolnosti patří rovněž skutečnost, že je proti daňovému subjektu vedeno trestní řízení o některém z trestných činů uvedených v § 24 odst. 5 písm. b) a c) zákona o správě daní a poplatků v souvislosti s dotčenou daní, nebo bylo rozhodnuto o trestném činu zkrácení daně, jejíž příslušenství daňový subjekt žádá prominout. Finanční úřad v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že posoudil důvody uváděné stěžovatelem v jeho žádosti, avšak otázku bezdlužnosti a dobré spolupráce s daňovým subjektem nepovažoval za rozhodující, a to právě s ohledem na skutečnost, že stěžovatel byl obžalován pro trestný čin zkrácení daně, poplatků a podobné povinné platby v souladu s § 148 odst. 1, 2 a 3 trestního zákona. Stěžovatel sice v kasační stížnosti namítl, že v důsledku postupu finančního úřadu musel veškeré výhrady proti důvodům zamítnutí žádosti uvést až v žalobě, nicméně soud ověřil, že stěžovatel v žalobě nijak konkrétně nezpochybnil, že proti němu bylo trestní řízení skutečně vedeno, a nepředestřel tedy jiný skutkový stav, než ze kterého finanční úřad vycházel. Jeho žaloby obsahují pouze obecnou námitku, že finanční úřad v napadených rozhodnutích nespecifikoval, o jaké konkrétní trestní řízení ve věci zkrácení daně stěžovatelem se mělo jednat.

6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že Městský soud a Nejvyšší správní soud provedly přezkum pouze v omezeném rozsahu, jak shrnul Nejvyšší správní soud, když uvedl: "Rozhodnutí o prominutí daně tedy vychází toliko ze správního uvážení rozhodujícího orgánu. Ze znění uvedeného ustanovení je zřejmé, že na prominutí daně obecně není právní nárok. Správní soud pak při přezkumu takového rozhodnutí zkoumá, zda bylo vydáno v řádném řízení vymezeném normami hmotného i procesního daňového práva s vyloučením případné svévole rozhodujícího orgánu (viz rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2010 č. j. 7 Afs 15/2007-106, č. 2066/2010 Sb. NSS)." Správní soudy tak postavily svá rozhodnutí na závěru, že nemohou zasahovat do správního uvážení daňového orgánu. Stěžovatel namítá, že daňové penále včetně řízení o jeho prominutí spadá pod pojem trestní řízení ve smyslu čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel je přesvědčen, že při aplikaci 2. Engelova kritéria nelze s ohledem na citovanou důvodovou zprávu dospět k jinému závěru, než že účelem původního penále nebyla peněžní kompenzace škody, ale především odvrácení recidivy. Stěžovatel proto tvrdí, že daňové penále má trestní charakter. Z toho, že daňové penále spadá pod ochranu čl. 6 a 7 Úmluvy je podstatné, že se zde uplatní čl. 8 odst. 2 Listiny, podle nějž: "Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon." a čl. 39 Listiny: "Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit." Stěžovatel před správními soudy namítal v této souvislosti dvě podstatná pochybení finančního úřadu: (i) že založil své rozhodnutí na podkladech, se kterými stěžovatele neseznámil (ii) že mu neprominul daňové penále z důvodů trestního stíhání stěžovatele, což mu zákon nedovoloval. Stěžovatel proto shrnuje, že mu daňové penále mělo být prominuto. Nestalo se tak, protože finanční úřad své rozhodnutí opřel o důkazy, se kterými stěžovatele neseznámil, a založil jej na pokynu, který není pramenem práva, a proto nemůže představovat způsobilý důvod pro neprominutí daňového penále.

7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

10. Z argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí se závěry obecných soudů, které ponechaly správci daně v souladu se zákonnou úpravou prostor pro správní uvážení při rozhodování o prominutí daňového příslušenství. Nicméně tento závěr vychází ze zákona, který formuluje prominutí příslušenství daně jako možnost orgánů daňové správy, dojde-li podle nich k tvrdosti vůči poplatníkovi. Je tedy jasné, že na prominutí příslušenství daně není právní nárok a je na uvážení správce daně, zda žádosti vyhoví. Skutečnost, že pro postup orgánů daňové správy byl ministerstvem financí stanoven rámec, jak při tom postupovat, formou pokynu nelze shledat jako ústavně rozpornou, neboť vede k transparentnímu a rovnému postupu ve vztahu ke všem poplatníkům. Ústavní soud neshledává jako problematické, že správní uvážení orgány daňové správy je vedeno tak, že jedna z podmínek prominutí daně je i skutečnost, že proti daňovému subjektu není vedeno trestní řízení ve věci krácení daně a podobných trestných činů. Neztotožňuje se tedy s tím, že by snad bylo možno konstatovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele takovýmto postupem.

11. Ústavní soud neshledal přiléhavé ani tvrzení stěžovatele, že by snad řízení o prominutí daňového příslušenství mělo být považováno za řízení, jež spadá pod pojem trestní řízení ve smyslu čl. 6 a 7 Úmluvy. Ostatně stěžovatel ani v tom smyslu nepřinesl žádný argument. Skutečnost, že daňové penále je považováno v judikatuře Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu za sankci chrání ve vyšším standardu určeném pro trestní řízení dotčenou osobu v řízení o uložení této sankce, nikoli však v řízení o prominutí příslušenství, které není jeho součástí. Na toto samostatné řízení, týkající se jen prominutí, nikoli uložení sankce, tedy nelze použít požadavky, jaké plynou z judikatury Evropského soudu pro lidská práva pro trestní řízení. Ani argument, že v napadených správních rozhodnutích nebylo výslovně uvedeno, které trestní řízení proti stěžovateli má finanční úřad na mysli (pokud to bylo zřejmé z obsahu spisu a stěžovatel se mohl proti důvodnosti tohoto závěru bránit v soudním řízení), ani argument, že zákon výslovně nestanoví, že důvodem pro neprominutí příslušenství daně je trestní stíhání pro daňový delikt (když zákon nestanoví žádné důvody prominutí ani neprominutí a ponechává je na správním uvážení), nemohou argumentaci stěžovatele vznést do lidskoprávní a ústavně právní roviny.

12. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru