Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1694/11 #1Usnesení ÚS ze dne 13.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/sdružovací právo
Věcný rejstříkvyloučení
Valná hromada
Občanské sdružení
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1694.11.1
Datum podání08.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 20, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

83/1990 Sb., § 15


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1694/11 ze dne 13. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Občanského sdružení TK Perštýn Pardubice 1897, se sídlem U Stadionu 1652, Pardubice, zastoupeného Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem Pouchovská 1255/109B, Hradec Králové, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 3. 3. 2011 č. j. 22 Co 473/2009-195, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaného rozsudku krajského soudu. Domnívá se, že tímto pravomocným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to konkrétně čl. 20 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice změnil rozsudkem ze dne 21. 1. 2010 č. j. 22 Co 473/2009-150 rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 6. 2009 č. j. 5 C 364/2008-84 tak, že zamítl návrh žalobce na určení, že rozhodnutí stěžovatele o vyloučení žalobce z Občanského sdružení TK Pernštýn Pardubice 1897 není v souladu se zákonem a tehdy platnými stanovami tohoto občanského sdružení. Rozsudek odvolacího soudu poté zrušil rozsudkem ze dne 14. 12. 2010 č. j. 28 Cdo 2976/2010-182 Nejvyšší soud. Následně krajský soud rozsudkem označeným v záhlaví potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok II.) a uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího a dovolacího řízení (výrok III.).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo svobodně se sdružovat té části členů sdružení, která tvoří jeho valnou hromadu. Domnívá se totiž, že výklad podaný soudem poškozuje práva ostatních členů svobodně se vyjádřit, s kým ve sdružení chtějí setrvávat a s kým nikoli. Napadený rozsudek dle jeho mínění neúměrně a nepřípustně ztěžuje jejich možnosti svobodně se o této záležitosti rozhodnout a nedává členům občanského sdružení možnost nepředvídatelné a ostatní členy hrubě poškozující jednání jednotlivce postihnout. Proto jej stěžovatel nepovažuje za správný. Pokud jde o úpravu možnosti vyloučení člena valnou hromadou bez dalšího uvedení důvodů ve stanovách, jedná se dle názoru stěžovatele o jedinou prakticky proveditelnou variantu, neboť důvody pro vyloučení člena nelze předem přesně vymezit a do budoucna jich může být nedefinovatelné množství. Žalobce navíc při vstupu do sdružení souhlasil se stanovami, s nimiž měl možnost se seznámit.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva.

V tomto směru však Ústavní soud v projednávané věci žádná pochybení nezjistil. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice se závěry, k nimž v daném případě dospěl Nejvyšší soud a o něž se opírá i napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Námitky, které stěžovatel uplatnil již v průběhu řízení před obecnými soudy, do posuzované věci nepřinášejí nic nového a je z nich zřejmé, že se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru. Ústavní soud tak staví do role další opravné instance, která mu však, jak bylo již řečeno, nepřísluší.

Jak je z přiložených rozhodnutí patrno, obecné soudy se v řízení nastolenou otázkou souladnosti rozhodnutí o vyloučení žalobce z občanského sdružení se zákonem podrobně zabývaly. Nejvyšší soud shledal úpravu zániku členství v občanském sdružení vyloučením člena valnou hromadou obsaženou v ustanovení hlavy VII bodu 7. písm. d) stanov stěžovatele rozpornou s článkem 20 odst. 1 Listiny o právu svobodně se sdružovat. Úvahy o tom, proč je nepřípustné, aby členství v občanském sdružení bylo ukončeno proti vůli člena bez uvedení důvodu a proč citované ustanovení stanov neobstojí ani pod zorným úhlem úpravy rozhodování valné hromady, jsou řádně, logicky a srozumitelně vysvětleny v odůvodnění jeho rozsudku. Krajský soud, jsa vázán tímto právním názorem, který Ústavní soud považuje za ústavně konformní, učinil stejný závěr a na důvody rozporu rozhodnutí stěžovatele se zákonem a s článkem 20 odst. 1 Listiny podrobně rozvedené v odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu odkázal.

Nelze tedy než uzavřít, že závěry ve věci rozhodujících soudů byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování a Ústavní soud je neshledal nepřiměřenými či extrémními, což jedině by mohlo vést k jeho zásahu.

Pouze pro úplnost lze ohledně námitky směřující k ochraně práva svobodně se sdružovat "ostatních členů sdružení" odkázat na ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vymezující, kdo je k podání ústavní stížnosti aktivně legitimován a za jakých podmínek. Z ústavní stížnosti pak ani není zřejmé, jakým způsobem mělo být zasaženo do práva svobodně se sdružovat samotného stěžovatele.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl v dané věci k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru