Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1693/08 #1Nález ÚS ze dne 12.02.2009K právu na užitky z věci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - zahraničních věcí
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkRehabilitace
pozemek
Restituce
Vlastnictví
náhrada
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 27/52 SbNU 267
EcliECLI:CZ:US:2009:2.US.1693.08.1
Datum vyhlášení04.03.2009
Datum podání09.07.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 451

87/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek
Jestliže obecný soud neposkytne stěžovateli ochranu jeho práva na užitky z věci, jež je předmětem jeho vlastnictví, aniž by mu byla dána jiná reálná možnost domoci se svého práva jinou cestu, než kterou zvolil, poruší právo vlastnit věc zakotvené v čl. 11 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky J. R. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 12. února 2009 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 2008 č. j. 33 Odo 492/2006-204, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2005 č. j. 1 Co 100/2005-190.

Narativní část

Stěžovatelka podala v roce 1994 žalobu proti Zastupitelskému úřadu Mongolské republiky a proti Ministerstvu zahraničních věcí České republiky o zaplacení částky 33.530 Kč za užívání pozemků, které byly vráceny v restituci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích v roce 1992 její matce, která je pak darovací smlouvou převedla na ni. Soud v rozmezí od podání žaloby až do roku 2004 řešil především procesní otázky, zejména věcnou příslušnost soudu za situace, kdy účastníkem řízení byl cizí stát, dále se řešila otázka pravomoci soudu ve vztahu k cizímu státu a bylo řešeno osvobození stěžovatelky od placení soudního poplatku a výloh. Po téměř deseti letech rozhodl Vrchní soud v Praze o věcné příslušnosti Městského soudu v Praze, který zastavil řízení proti Mongolské republice pro nedostatek pravomoci českého soudu rozhodovat o nárocích vůči cizímu státu. Jednání ve věci bylo nařízeno až v roce 2004 a jeho výsledkem bylo rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým byl uznán nárok stěžovatelky co do základu jako oprávněný. Proti tomuto rozsudku podalo ministerstvo odvolání, kterému Vrchní soud v Praze vyhověl a rozsudek Městského soudu v Praze změnil tak, že žalobu zamítl. Vyšel ze závěru, že ministerstvo na sebe nepřevzalo po vydání pozemků v restituci závazek hradit za Mongolskou republiku úhradu za užívání pozemků a na danou situaci nedopadá ani ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, protože uvedené pozemky vedlejší účastník nikdy neužíval. Na tom by neměnila nic ani případná reciprocita, neboť nyní již stát vlastníkem pozemků není. Stěžovatelka pak podala dovolání k Nevyššímu soudu, který je zamítl. Své rozhodnutí zdůvodnil tak, že vydáním pozemků právní předchůdkyni stěžovatelky v roce 1992 původní závazek státu k bezplatnému užívání předmětných pozemků zanikl, ministerstvo tak nemělo povinnost platit za Mongolskou republiku úhradu za užívání pozemků stěžovatelky.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že čl. 1 Ústavy je základním interpretačním vodítkem činnosti všech orgánů státní moci České republiky. Lze z něho – byť nejen z něho – dovodit, že i při zachování (zásadní) kontinuity se „starým právem“ je třeba výklad a použití právních norem podřídit jejich obsahově materiálnímu smyslu. Ústava proto jasně akcentuje hodnotovou diskontinuitu se „starým režimem“ (komunistickým) a zdůrazňuje ochranu základních práv a svobod, jež z ústavního pořádku České republiky vyplývají. Po listopadu 1989 došlo v Československu, nyní v České republice, k zásadním politickým a ekonomickým změnám, v jejich důsledku byl zaveden nový hodnotový systém moderní demokratické společnosti, jehož očima je třeba vykládat i smlouvy uzavřené mezi státy tzv. socialistické soustavy, pokud mají dopad do soukromé sféry občanů České republiky.
Matka stěžovatelky, které byly vydány podle zákona o mimosoudních rehabilitacích pozemky, na kterých stojí stavební objekt, jehož vydání bránila skutečnost, že byl státem převeden do vlastnictví jiného státu, právem očekávala, že aktem vydání bude nastolena alespoň částečná náprava křivd, která se stala tím, že v době nesvobody jí byl v rozporu s obecně uznávanými zásadami demokratické společnosti odňat její majetek bez odpovídající náhrady. Takovou nápravou nepochybně není pouhé formální vydání pozemku, bez reálné možnosti mít z takového vlastnictví rozumný užitek.
Ústavní soud konstatoval, že místo alespoň částečné nápravy křivd se stěžovatelka dočkala čtrnáctiletého soudního procesu, v rámci kterého byly po většinu času řešeny procedurální otázky, především otázka věcné příslušnosti. Podle Ústavního soudu si jen stěží bylo možné představit větší nesoulad mezi účelem sledovaným restitučním zákonem, tj. nápravou minulých křivd, a praktickou realizací tohoto cíle. Přitom skutečně věcným problémem byla otázka hmotněprávního posouzení nároku stěžovatelky a od toho odvíjející se právní povinnosti tento nárok uspokojit.
Ústavní soud dovodil, že pokud závazky mezi oběma smluvními stranami vyplývající z dohody z roku 1976 stále platí včetně bezplatného užívání předmětných pozemků Mongolskou republikou, nelze bez dalšího uzavřít, že ministerstvu nevzniká bezdůvodné obohacení na úkor stěžovatelky. Právním základem pro plnění ze strany Českého státu je mezistátní dohoda, kterou stát nezrušil, takže se mu stále na základě ní, za období, které je předmětem sporu, dostávalo plnění a to na úkor stěžovatelky. Pokud na základě zákonodárného aktu ministerstva a z něho odvozeného smluvního aktu došlo k převodu vlastnického práva na jiný subjekt, je věcí státu, aby tuto skutečnost promítl do ujednání se svým smluvním partnerem. Neučinil-li tak, nelze tíži této nečinnosti majetkově přenášet na stěžovatelku, které, respektive její matce jako její právní předchůdkyni, bylo po právu její vlastnictví obnoveno. To platí i při respektování ustanovení příslušného restitučního zákona, že se věc vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě. Pokud jde o právní stav, přebírala oprávněná osoba jen závazky v zákoně výslovně uvedené a za podmínek, které byly rovněž v zákoně výslovně upraveny. S vydáním věci tedy nemohl být převzat závazek bezplatného užívání.

Ústavní soud uzavřel, že vlastnické právo náleží svou povahou do kategorie základních práv a svobod jednotlivce a tvoří jádro personální autonomie jednotlivce ve vztahu k veřejné moci. Podle liberální tradice, která stála u zrodu ideologie základních práv a svobod, je vlastnické právo všezahrnující kategorií autonomního postavení jednotlivce vůči veřejné moci. Obnovení vlastnického práva na základě restitučního předpisu, nemůže s ohledem na smluvní závazky státu vzniklé před rokem 1989 být fakticky negováno nemožností domoci se práva na užitky z obnoveného vlastnictví. Pokud stěžovatelce nebyla soudy poskytnuta ochrana jejího práva na užitky z věci, jež je předmětem jejího vlastnictví, aniž by byla dána jiná reálná možnost domoci se svého práva jinou cestou, než kterou volila, jde o porušení práva vlastnit věc, které je garantováno čl. 11 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Eliška Wagnerová. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 1693/08 ze dne 12. 2. 2009

N 27/52 SbNU 267

K právu na užitky z věci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 12. února 2009 sp. zn. II. ÚS 1693/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. R. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2008 č. j. 33 Odo 492/2006-204 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2005 č. j. 1 Co 100/2005-190, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelčině žalobě, kterou se domáhala po České republice - Ministerstvu zahraničních věcí zaplacení peněžité částky za užívání pozemků, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva zahraničních věcí, se sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 2008 č. j. 33 Odo 492/2006-204 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2005 č. j. 1 Co 100/2005-190 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka brojí proti shora uvedeným rozsudkům, kterými bylo rozhodnuto o její žalobě, kterou se domáhala proti vedlejšímu účastníkovi zaplacení částky 565 590 Kč za užívání pozemků. Podle jejího názoru bylo napadenými rozhodnutími porušeno její právo na ochranu před zneužitím vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že žalobou ze dne 22. června 1994 se domáhala původně proti Zastupitelskému úřadu Mongolské republiky a Ministerstvu zahraničních věcí České republiky výše uvedené částky za užívání pozemků parc. č. 1338 a 1339 v katastrálním území Bubeneč. Tyto pozemky byly vydány podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, její matce, která je pak darovací smlouvou převedla na ni. Dům, který na pozemcích stojí, vydán nebyl s ohledem na to, že bývalá Československá socialistická republika v roce 1976 uzavřela s Mongolskou lidovou republikou dohodu o vzájemném prodeji budov určených za sídla jejich velvyslanectví. Na základě této dohody se uvedený dům dostal do vlastnictví Mongolské lidové republiky a předmětné pozemky jí byly přenechány do bezplatného užívání.

Po vydání předmětných pozemků začala její matka jednat s vedlejším účastníkem i se Zastupitelským úřadem Mongolské republiky o pronájmu pozemků. V rámci těchto jednání se nejprve Ministerstvo zahraničních věcí přihlásilo k povinnosti hradit nájemné. Později však své stanovisko změnilo s odůvodněním, že Česká republika může plnit závazky za jiné státy jen na základě reciprocity. Tato podmínka není naplněna, neboť Česká republika svůj zastupitelský úřad v Mongolsku zrušila a ze strany Mongolska jí tak není poskytováno stejné plnění v bezplatném užívání pozemků, jak tomu bylo, dokud nebylo velvyslanectví zrušeno. Řízení proti Zastupitelskému úřadu Mongolské republiky bylo posléze zastaveno a vedeno pak výlučně jen vůči vedlejšímu účastníkovi.

V další fázi řízení Městský soud v Praze jako soud prvního stupně mezitímním rozsudkem rozhodl tak, že nárok stěžovatelky je co do základu po právu. Proti tomuto rozsudku bylo podáno vedlejším účastníkem odvolání a Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tomuto odvolání vyhověl a rozsudek Městského soudu v Praze změnil tak, že žalobu zamítl. Vyšel ze závěru, že vedlejší účastník na sebe nepřevzal po vydání pozemků v restituci závazek hradit za Mongolskou republiku úhradu za užívání pozemků a na danou situaci nedopadá ani ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "obč. zák.") o bezdůvodném obohacení, protože uvedené pozemky vedlejší účastník nikdy neužíval. Na tom by neměnila nic ani případná reciprocita, neboť nyní již stát vlastníkem pozemků není.

Stěžovatelka pak podala dovolání k Nevyššímu soudu, který je zamítl. Své rozhodnutí zdůvodnil tak, že vydáním pozemků právní předchůdkyni stěžovatelky v roce 1992 původní závazek státu k bezplatnému užívání předmětných pozemků zanikl. Za této situace pak konstatoval, že odvolací soud se neodchýlil od zásad, na nichž stojí skutková podstata bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák., a vedlejší účastník tak neměl povinnost platit za Mongolskou republiku úhradu za užívání pozemků stěžovatelky.

II.

Podle stěžovatelky Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud svými rozhodnutími popřely jednu ze složek vlastnického práva, a to právo brát užitky a právo s předmětem vlastnictví disponovat. V tomto smyslu chápe rozhodnutí obou soudů jako popření práva vlastnit ve smyslu čl. 11 Listiny. Podle jejího názoru vedlejší účastník z jejího vlastnictví čerpal a uzavřel reciproční smlouvu s bývalou Mongolskou lidovou republikou a na základě této smlouvy získal do svého vlastnického práva nemovitosti v Mongolské republice. Právě tento prospěch ho transformoval do postavení subjektu, který odpovídá za to, že s ohledem na mezinárodní smlouvy nemůže od subjektu, který její pozemky užívá, požadovat užitek vyplývající z vlastnictví k nim.

III.

Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka a dále si opatřil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 32 C 137/2000.

Z obsahu spisu zjistil, že stěžovatelka v této věci podala v roce 1994 žalobu proti Zastupitelskému úřadu Mongolské republiky a proti Ministerstvu zahraničních věcí České republiky původně o zaplacení částky 33 530 Kč za užívání výše uvedených pozemků, které byly vráceny v restituci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích v roce 1992. Soud v rozmezí od podání žaloby až do roku 2004 řešil především procesní otázky. Šlo jednak o věcnou příslušnost soudu za situace, kdy účastníkem řízení byl cizí stát, dále se řešila otázka pravomoci soudu ve vztahu k cizímu státu. Mezitím stěžovatelka postupně zvyšovala žalovanou částku s ohledem na možné promlčení svého nároku, takže v konečné fázi byla žalována částka 565 590 Kč. Vzhledem k tomu, že v konečné fázi neměla prostředky na úhradu soudního poplatku, bylo řešeno její osvobození od placení soudního poplatku a výloh.

Výsledkem téměř desetiletého úsilí soudů na tomto poli bylo, že Vrchní soud v Praze rozhodl o věcné příslušnosti Městského soudu v Praze s ohledem na ustanovení § 9 odst. 2 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť žaloba směřovala také proti cizímu státu. Na to Městský soud v Praze rozhodl o zastavení řízení proti Mongolské republice pro nedostatek pravomoci českého soudu rozhodovat o nárocích vůči cizímu státu, která by byla založena, jen pokud by se cizí stát výslovně podrobil jurisdikci českého soudu, což se v daném případě nestalo. Poté, co se stěžovatelka až na základě rozhodnutí odvolacího soudu domohla osvobození od soudních poplatků, bylo konečně ve věci nařízeno v roce 2004 jednání, jehož výsledkem bylo rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byl uznán nárok žalobkyně co do základu jako oprávněný. Poté pak následovala řízení, jejichž výsledkem byla rozhodnutí napadená ústavní stížností.

IV.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud. V podstatě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedl ve shodě s ním, že své rozhodnutí založil na závěru, že žalobou uplatněný nárok nelze podřadit pod ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Dovodil ve shodě s odvolacím soudem, že zánikem vlastnického práva vedlejšího účastníka zanikl jeho závazek k bezplatnému užívání vůči Mongolské republice. Na závěr pak dodal, že odmítla-li Mongolská republika se dobrovolně podrobit pravomoci českých soudů, znamená to jen tolik, že předmětný nárok na vydání bezdůvodného obohacení se nemůže uplatnit před Českými soudy.

Dále se vyjádřil Vrchní soud v Praze. Zrekapituloval průběh řízení a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedl, že na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba co základu není důvodná. Znovu zopakoval, že vedlejší účastník se na úkor stěžovatelky neobohatil. K námitce, že dohoda uzavřená mezi bývalou Československou socialistickou republikou a Mongolskou lidovou republikou z roku 1976 založila závazky, které stále platí, odkázal na to, že jde o smlouvu mezi těmito státy, a nikoliv mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou. I když reciproční vztah mezi oběma státy dále trvá, je to pro posouzení dané věci bez právního významu, protože rozhodující oproti předchozí situaci, kdy předmětné pozemky byly v bezplatném užívání Mongolské republiky, je skutečnost, že již nejsou ve vlastnictví vedlejšího účastníka, čímž jeho závazek k bezplatnému užívání zanikl.

Vedlejší účastník uvedl, že předmětné pozemky nevydávala Česká republika zastoupená Ministerstvem zahraničních věcí. Podle jeho názoru pozemky neměly být vydány a právní předchůdkyni žalobkyně, která byla oprávněnou osobou, měla být vyplacena náhrada. Uživatelem pozemku je Mongolská republika, takže jemu bezdůvodné obohacení nemůže vzniknout.

Stěžovatelka v replice k ústavní stížnosti opakovaně zdůraznila, že je zřejmé, že na straně vedlejšího účastníka došlo k bezdůvodnému obohacení. O majetkovém prospěchu vedlejšího účastníka svědčí kromě faktického nakládání s majetkem stěžovatelky i to, že od mongolské strany obdržel reciproční právo k pozemku a stavbě na něm. Je sice pravda, že vedlejší účastník v současnosti není vlastníkem předmětných pozemků, avšak s těmito pozemky disponoval a poskytl je Mongolské republice na základě reciprocity.

Stěžovatelka a všichni účastníci řízení, jakož i vedlejší účastník vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání.

V.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je opodstatněná.

Ústavní soud dále uvádí, že jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod.

Podle čl. 1 Ústavy je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Uvedený článek je základním interpretačním vodítkem činnosti všech orgánů státní moci České republiky. Lze z něho - byť nejen z něho - dovodit, že i při zachování (zásadní) kontinuity se "starým právem" je třeba výklad a použití právních norem podřídit jejich obsahově materiálnímu smyslu. Ústava proto jasně akcentuje hodnotovou diskontinuitu se "starým režimem" (komunistickým) a zdůrazňuje ochranu základních práv a svobod, jež z ústavního pořádku České republiky vyplývají [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1 a násl.; 14/1994 Sb.)]. Po listopadu 1989 došlo v Československu, nyní v České republice, k zásadním politickým a ekonomickým změnám. V jejich důsledku byl zaveden nový hodnotový systém moderní demokratické společnosti, jehož očima je třeba vykládat i smlouvy uzavřené mezi státy tzv. socialistické soustavy, pokud mají dopad do soukromé sféry občanů České republiky.

Matce stěžovatelky byly vydány podle zákona o mimosoudních rehabilitacích pozemky, na kterých stojí stavební objekt, jehož vydání bránila skutečnost, že byl státem převeden do vlastnictví jiného státu. Právem očekávala, že aktem vydání bude nastolena alespoň částečná náprava křivd, která se stala tím, že v době nesvobody jí byl v rozporu s obecně uznávanými zásadami demokratické společnosti odňat její majetek bez odpovídající náhrady. Takovou nápravou nepochybně není pouhé formální vydání pozemku, bez reálné možnosti mít z takového vlastnictví rozumný užitek. Místo alespoň částečné nápravy křivd se její dcera, v tomto řízení stěžovatelka, dočkala čtrnáctiletého soudního procesu, v rámci kterého byly po většinu času řešeny procedurální otázky, především otázka věcné příslušnosti, přičemž z tohoto hlediska hlavním problémem bylo účastenství cizího státu na straně žalované, a poté, co bylo z tohoto důvodu s konečnou platností rozhodnuto o věcné příslušnosti Městského soudu v Praze, bylo následně vysloveno, že ve vztahu k cizímu státu není dána pravomoc českých soudů, a to vše za situace, kdy již na počátku řízení tento stát jasně vyjádřil své stanovisko, že se pravomoci Českých soudů nehodlá podrobit. Lze si jen stěží představit větší nesoulad mezi účelem sledovaným restitučním zákonem, tj. nápravou minulých křivd, a praktickou realizací tohoto cíle.

Přitom skutečně věcným problémem byla otázka hmotněprávního posouzení nároku stěžovatelky a od toho odvíjející se právní povinnosti tento nárok uspokojit. Ústavnímusoudu nepřísluší výklad podústavního práva, ledaže by jeho extrémně formalistický výklad v konečném výsledku zasáhl do některého ze základních lidských práv chráněných ústavním pořádkem. Obecné soudy klasifikovaly nárok stěžovatelky jako bezdůvodné obohacení a v rozhodnutích napadených ústavní stížností dovodily, že žalovaný nemůže být za takový nárok odpovědný, neboť vydáním pozemku právní předchůdkyni stěžovatelky zanikl jeho závazek z dohody z roku 1976, uzavřené mezi bývalou Československou socialistickou republikou a Mongolskou lidovou republikou o bezplatnému užívání pozemků. V řízení však nebylo náležitě objasněno, jak bylo ze strany Mongolské republiky naloženo se závazkem k bezplatnému užívání pozemku, který mělo na základě uvedené dohody bezplatně užívat Československo, potažmo Česká republika. V odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl nárok stěžovatelky co do základu uznán, se uvádí, že vedlejší účastník řízení učinil nesporným, že reciproční vztah k Mongolské republice trvá a že teprve v budoucnu má být iniciováno jeho ukončení.

Pokud závazky mezi oběma smluvními stranami vyplývající z dohody z roku 1976 stále platí včetně bezplatného užívání předmětných pozemků Mongolskou republikou, nelze bez dalšího uzavřít, že vedlejšímu účastníkovi nevzniká bezdůvodné obohacení na úkor stěžovatelky. Právním základem pro plnění ze strany Českého státu je výše uvedená mezistátní dohoda, kterou stát nezrušil, takže se mu stále na základě ní za období, které je předmětem sporu, dostávalo plnění, a to na úkor stěžovatelky. Pokud na základě zákonodárného aktu vedlejšího účastníka a z něho odvozeného smluvního aktu došlo k převodu vlastnického práva na jiný subjekt, je věcí státu, aby tuto skutečnost promítl do ujednání se svým smluvním partnerem. Neučinil-li tak, nelze tíži této nečinnosti majetkově přenášet na stěžovatelku, které, respektive její matce jako její právní předchůdkyni bylo po právu její vlastnictví obnoveno. To platí i při respektování ustanovení příslušného restitučního zákona, že se věc vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě. Pokud jde o právní stav, přebírala oprávněná osoba jen závazky v zákoně výslovně uvedené a za podmínek, které byly rovněž v zákoně výslovně upraveny. S vydáním věci tedy nemohl být převzat závazek bezplatného užívání.

Soud musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku spravedlivému. Právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou [viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2221/07 ze dne 19. 3. 2008 (N 58/48 SbNU 857)]. Vlastnické právo náleží svou povahou do kategorie základních práv a svobod jednotlivce a tvoří jádro personální autonomie jednotlivce ve vztahu k veřejné moci. Podle liberální tradice, která stála u zrodu ideologie základních práv a svobod, je vlastnické právo všezahrnující kategorií autonomního postavení jednotlivce vůči veřejné moci. Obnovení vlastnického práva na základě restitučního předpisu nemůže s ohledem na smluvní závazky státu vzniklé před rokem 1989 být fakticky negováno nemožností domoci se práva na užitky z obnoveného vlastnictví. Pokud stěžovatelce nebyla soudy poskytnuta ochrana jejího práva na užitky z věci, jež je předmětem jejího vlastnictví, aniž by byla dána jiná reálná možnost domoci se svého práva jinou cestou, než kterou volila, jde o porušení práva vlastnit věc, které je garantováno čl. 11 Listiny.

Na základě výše uvedených závěrů rozhodl Ústavnísoud podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tak, jak je ve výroku uvedeno.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru