Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 169/09 #1Nález ÚS ze dne 03.03.2009K povinnosti obecného soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkodůvodnění
právní úkon/neplatný
Důkaz
pohledávka
Vlastnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 43/52 SbNU 431
EcliECLI:CZ:US:2009:2.US.169.09.1
Datum vyhlášení24.03.2009
Datum podání23.01.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 49a, § 454, § 451 odst.2

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek
Obecné soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Jestliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a poruší stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele V. P. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 3. března 2009 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008 č. j. 32 Odo 1744/2006-168 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2006 č. j. 12 Cmo 100/2006-116.

Narativní část
Žalobou se žalobkyně domáhala na žalovaném (stěžovateli) zaplacení částky ve výši 54 643 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené faktury za odběr zboží. Žalobkyně tvrdila, že byla vlastníkem předmětného zboží, které odebírala od německého dodavatele, řádně jej proclívala, vedla ve své účetní evidenci a hradila příslušné daňové povinnosti. Německému dodavateli za zboží doposud sama nezaplatila. Stěžovatel namítal, že žalobkyně nikdy vlastníkem zboží nebyla, vždy vystupovala jen jako zprostředkovatelka prodeje a tvrdil, že předmětné závazky vyrovnal přímo s německým dodavatelem. Navrhoval provedení důkazu výslechem svědka, německého dodavatele a znaleckým posudkem účetní evidence žalobkyně, což však považovaly obecné soudy za nadbytečné. Soud prvního stupně svým rozsudkem žalobě vyhověl, uložil stěžovateli povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 324 841 Kč spolu se 17% úroky z prodlení a náhradu nákladů řízení. Vrchní soud v Praze rozsudek soudu nalézacího potvrdil a stěžovatelovo odvolání zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že pokud dospěly obecné soud k závěru, že žalobkyně byla vlastníkem prodávaného zboží, měly jednání stěžovatele posoudit jako omyl v osobě smluvního partnera, který má ve smyslu ust. § 49a věty první občanského zákoníku ve spojení s ust. § 40a občanského zákoníku za následek relativní neplatnost právního úkonu, a nikoliv jako omyl v pohnutce. Stěžovatel totiž předložil v řízení před obecnými soudy dostatek důkazů, které prokazovaly jeho tvrzení, že projev vůle byl adresován jiné osobě. Jiný právní závěr, tedy že kupní smlouva je pro omyl v osobě smluvního partnera neplatná, by však vedl ke zcela totožnému výroku rozhodnutí, tedy k uložení povinnosti stěžovateli uhradit žalobkyni tutéž částku, nikoli však z titulu neuhrazené ceny za koupené zboží, ale z titulu vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu ve smyslu ust. § 451 odst. 2 občanského zákoníku.

V daném případě tak obecné soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť právní závěry jimi učiněné neodpovídají skutkovým zjištěním a provedenému dokazování, obecné soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Toto porušení však samo bez dalšího nemůže být důvodem k intervenci Ústavního soudu a zrušení napadených rozhodnutí. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita. Zásah do základních práv stěžovatele tak musí dosahovat jistého stupně intenzity, způsobilého přivodit změnu rozhodnutí obecných soudů (rozuměj „by mohlo,“ nikoli nutně musí vést).

Jak Ústavní soud zjistil, v projednávané věci stěžovatel opakovaně v řízení před obecnými soudy namítal, že předmětné závazky uhradil přímo německému dodavateli, k prokázání svého tvrzení navrhoval provedení důkazu výslechem svědka, německého dodavatele. Tento návrh byl však obecnými soudy zamítnut, aniž by byl odůvodněn.

Podle názoru Ústavního soudu, jestliže stěžovatel vznesl takto významnou námitku, která zejména ve vztahu k § 454 občanského zákoníku je způsobilá přivodit zcela jiné rozhodnutí ve věci, měly a musely se jí obecné soudy zabývat. Obecné soudy tuto námitku však v průběhu celého řízení ignorovaly, stěžovatele řádně ve smyslu ust. § 118a občanského soudního řádu nevyzvaly a nepoučily o nutnosti dokázat svá tvrzení a v důsledku toho svá rozhodnutí ani řádně neodůvodnily.

Ústavní soud napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu pro porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Eliška Wagnerová. Žádný ze soudů neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009

N 43/52 SbNU 431

K povinnosti obecného soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 3. března 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008 č. j. 32 Odo 1744/2006-168 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2006 č. j. 12 Cmo 100/2006-116 vydaným v řízení o žalobě o zaplacení peněžité částky podané vedlejší účastnicí proti stěžovateli, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a Ing. J. V. jako vedlejší účastnice řízení.

Výrok

I. Postupem porušujícím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008 č. j. 32 Odo 1744/2006-168 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2006 č. j. 12 Cmo 100/2006-116 porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008 č. j. 32 Odo 1744/2006-168 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2006 č. j. 12 Cmo 100/2006-116 se proto ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva obsažená v čl. 4, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřoval v několika aspektech. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že obecné soudy svými rozhodnutími nerespektovaly právo stěžovatele zvolit si svobodně smluvního partnera, čímž omezily nejen stěžovatelovo právo svobody podnikání, ale i jeho svobodu jednání jako občana. K tomuto porušení došlo dle názoru stěžovatele tím, že obecné soudy učinily na základě provedeného dokazování chybný skutkový závěr spočívající v tom, že za vlastníka prodávaných věcí označily žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem v pozici vedlejší účastnice). Po celou dobu řízení u obecných soudů však stěžovatel tvrdil, že žalobkyně nikdy nebyla vlastníkem předmětného zboží, proto tedy ani nebyla aktivně legitimována ve sporu. Stěžovatel uvádí, že po celou dobu obchodní spolupráce vystupovala žalobkyně jen jako zprostředkovatel prodeje, nikoli jako vlastník prodávaného zboží. Toto své tvrzení opírá stěžovatel o několik dokumentů, kde žalobkyně vystupuje pod jménem německé firmy, a zejména o výpis z obchodního rejstříku, kdy u firmy žalobkyně je rozsah jejího předmětu podnikání vymezen jen jako "zprostředkování nákupu a prodeje zboží". S tím pak souvisí další námitka stěžovatele, kdy ten tvrdí, že napadenými rozhodnutími byl fakticky legalizován výnos z trestné činnosti žalobkyně, kdy ta se, pokud tvrdí, že byla vlastníkem zboží, dopustila trestného činu neoprávněného podnikání. Obecné soudy tak měly dle stěžovatele chránit jeho oprávněnou dobrou víru v zápis v obchodním rejstříku.

3. Obecné soudy dle stěžovatele vyšly z nedostatečně provedeného dokazování, kdy závěr o aktivní legitimaci žalobkyně učinily jen na základě jejího tvrzení u celních orgánů a z její účetní evidence. K prokázání svých tvrzení však stěžovatel navrhl provést důkaz znaleckým posudkem účetní evidence žalobkyně a výslechem svědka D. L., majitele německého podniku dodávajícího předmětné zboží. Oba tyto důkazy však byly soudem jako nadbytečné zamítnuty, čímž došlo dle stěžovatele k porušení rovnosti práv účastníků řízení.

4. Stěžovatel má za to, že předložil dostatek důkazů zpochybňujících aktivní legitimaci žalobkyně. Pokud obecné soudy, i přes výše uvedené, dospěly k závěru, že žalobkyně byla vlastníkem prodávaného zboží, měly jednání stěžovatele posoudit podle § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ") jako právní úkon učiněný v omylu, a tedy jako právní úkon neplatný. Obecné soudy však kvalifikovaly omyl stěžovatele jen jako omyl v pohnutce, který právní úkon neplatným nečiní. K tomu stěžovatel uvádí, že jeho úmyslem sice byla koupě předmětného zboží, nikoli však od žalobkyně ("žádný zkušený obchodník by se znalostí poměrů žalobkyně s ní nechtěl kupní smlouvu uzavírat a volil by jiného dodavatele").

5. Stěžovatel uzavírá, že napadenými rozhodnutími mu byla uložena povinnost podruhé uhradit kupní cenu za totéž zboží. Dle stěžovatelova tvrzení, došlo mezi ním a německým dodavatelem k přímému vyrovnání předmětných dlužných částek, a to formou krácení úhrad za odebrané zboží o náklady stěžovatele na certifikaci tohoto zboží v ČSFR, přičemž žalobkyně toto zboží německému dodavateli nikdy neuhradila. Napadenými rozhodnutími tak byla stěžovateli uložena povinnost uhradit žalobkyni spolu s úroky z prodlení více než jeden milion korun, přičemž jeho nároky vůči německému dodavateli jsou již uplynutím objektivní lhůty promlčeny.

6. Na základě výše uvedeného navrhl stěžovatel, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

7. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud prostřednictvím příslušného předsedy senátu plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítnout. Vrchní soud v Praze prostřednictvím příslušné předsedkyně senátu uvedl, že se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními nalézacího soudu i s jejich právním posouzením, přičemž v dalším odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost zamítnout.

8. Ústavní soud dále vyzval vedlejší účastnici, aby se vyjádřila k ústavní stížnosti. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že napadenými rozhodnutími dle jejího názoru nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Ten ve své ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které uplatnil již před dovolacím soudem. Ke všem těmto námitkám se vedlejší účastnice vyjádřila již v rámci dovolacího řízení a dovolací soud se s nimi řádně a správně vypořádal. Vedlejší účastnice trvá na tom, že vždy byla vlastníkem prodávaného zboží, vždy jako vlastník vystupovala, což také v rámci řízení před obecnými soudy dostatečně prokázala. Z těchto důvodů pak navrhla, aby Ústavní soud zamítl ústavní stížnost stěžovatele.

9. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci, včetně vedlejší účastnice, souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.

II.

10. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele rovněž vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 26 Cm 1/94, z něhož zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti.

11. Žalobou došlou dne 25. 2. 1993 ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem se žalobkyně (vedlejší účastnice) domáhala na žalovaném (stěžovateli) zaplacení částky ve výši 54 643 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené faktury za odběr zboží. Usnesením vyhlášeným na jednání dne 12. 10. 2005 došlo ve smyslu § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění tehdejších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.") ke spojení věcí vedených Krajským soudem v Ústí nad Labem pod spisovými značkami 26 Cm 1-5/94 ke společnému projednání a rozhodnutí. K důvodům své žaloby uvedla žalobkyně, že opakovaně dodala žalovanému zboží, přičemž ten za část z něj nic neuhradil. Žalobkyně uvedla, že byla vlastníkem předmětného zboží, vždy jako vlastník vystupovala, žalovaný o této skutečnosti byl srozuměn. Předmětné zboží žalobkyně odebírala od německého dodavatele, řádně je proclívala, vedla ve své účetní evidenci a hradila příslušné daňové povinnosti. Německému dodavateli žalobkyně za zboží platila po obdržení plateb od svých odběratelů, tedy předmětné platby doposud sama německému dodavateli neuhradila, přičemž dle tvrzení žalobkyně postoupil tyto pohledávky německý dodavatel na třetí osobu a ani té žalovaný nic nezaplatil. Žalovaný pak na svou obranu tvrdil, že žalobkyně nikdy vlastníkem zboží nebyla, vždy vystupovala jen jako zprostředkovatelka prodeje. K prokázání svých tvrzení pak žalovaný navrhl provedení důkazu výslechem svědka D. L., německého dodavatele, a znaleckým posudkem účetní evidence žalobkyně. Tyto žalovaným navrhované důkazy měly prokázat, kdo byl v rozhodné době vlastníkem předmětného zboží. Po celou dobu řízení (viz např. č. l. 44, 64 spisu sp. zn. 26 Cm 1/94) tvrdil žalovaný, že předmětné závazky přímo vyrovnal s německým dodavatelem, přičemž postoupené pohledávky nejsou předmětem tohoto řízení, ale řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem sp. zn. 26 Cm 337/93. Nalézací soud vydal dne 9. 12. 2005 rozsudek č. j. 26 Cm 1/94-71, kterým byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 324 841 Kč (celková částka za předmětné pohledávky) spolu se 17% úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil nalézací soud tím, že má za dostatečně prokázané vlastnictví předmětného zboží žalobkyní a skutečnost, že za ně žalovaný žalobkyni doposud nic neuhradil. Z tohoto důvodu považoval nalézací soud za nadbytečné provedení žalovaným navrhovaných důkazů, které na skutkových zjištěních "nemohou nic změnit.".

12. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, ve kterém předložil rozsáhlou argumentaci mající prokázat, že žalobkyně nikdy nebyla vlastníkem předmětného zboží a vždy vystupovala jen jako zprostředkovatel prodeje. Žalovaný opětovně navrhl provedení důkazů výslechem svědka D. L. a znaleckým posudkem účetní evidence žalobkyně. Žalovaný dále tvrdil, že pokud byla žalobkyně skutečně vlastníkem předmětného zboží, nemohlo z důvodu jeho omylu dojít k platnému sjednání kupní smlouvy. Na jednání dne 21. 6. 2006 pak žalovaný opětovně vznesl námitku, že předmětné závazky řádně formou vzájemného započtení uhradil přímo německému dodavateli. Odvolací soud vydal dne 21. 6. 2006 rozsudek č. j. 12 Cmo 100/2006-116, kterým v plném rozsahu potvrdil odvoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem s odůvodněním, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s právními závěry, které z těchto zjištění soud prvního stupně vyvodil. Odvolací soud opětovně zamítl žalovaným navrhované důkazy jako nepotřebné k prokázání rozhodných skutečností, neboť ty byly již dostatečně zjištěny v rámci dosavadního dokazování.

13. Dne 7. 9. 2006 podal stěžovatel proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím právního zástupce dovolání k Nejvyššímu soudu. Argumenty předložené v dovolání směřovaly ke zpochybnění existence kupní smlouvy mezi žalobcem a žalovanou jako smlouvy neplatné, učiněné v omylu. Stěžovatel v dovolání vytkl vadu předešlých řízení spočívající v neprovedení jím navrhovaných důkazů a opětovně namítl uhrazení předmětných pohledávek přímo německému dodavateli, ke kterému došlo dle vyjádření stěžovatele vinou žalobkyně a jejím "matoucím vystupováním.". Dovolací soud odmítl podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání stěžovatele co do částky 183 653 Kč, představující jednotlivé pohledávky nepřevyšující 50 000 Kč. Ve zbylé části odmítl dovolací soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

III.

14. Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, nicméně jiná, než která stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je ve svém rozhodování vázán petitem návrhu, nikoliv jeho odůvodněním, a je oprávněn zkoumat porušení jiných ústavně zaručených základních práv než těch, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazoval; srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647).

15. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

16. Ústavní soud nepřisvědčil argumentu stěžovatele, že žalobkyně řádně neprokázala aktivní legitimaci ve sporu, tedy vlastnictví prodávané věci. Ústavní soud dále nepřisvědčil argumentu stěžovatele, který spatřuje porušení svých základních práv v postupu obecných soudů, které, pokud dospěly k závěru, že žalobkyně byla vlastníkem prodávaného zboží, měly jednání stěžovatele posoudit podle § 49a OZ jako právní úkon učiněný v omylu v osobě prodávajícího, a tedy jako právní úkon neplatný, což je dle názoru stěžovatele důvod ke zrušení napadených rozhodnutí. Obecné soudy však kvalifikovaly omyl stěžovatele jen jako omyl v pohnutce, který právní úkon neplatným nečiní. Dle názoru Ústavního soudu je argumentace stěžovatele správná potud, že v předmětném sporu se jedná o omyl v osobě prodávajícího, nikoli omyl v pohnutce. "K náležitostem platného právního úkonu patří, krom jiných i to, aby vůle, která je spolu se svým projevem podstatou právního úkonu, byla prostá omylu. Jednající se může mýlit, pokud jde o povahu právního úkonu, který činí, pokud jde o předmět, kterého se právní úkon týká, pokud jde o osobu, které právní úkon adresuje; jeho představa o následcích právního úkonu, který činí, může být nepřesná, nesprávná, nedostatečná" (Eliáš, K. a kol: Občanský zákoník, Velký akademický komentář - díl I., Linde 2008, str. 299). Po celou dobu řízení před obecnými soudy stěžovatel tvrdil a dokazoval, že měl vždy v úmyslu zakoupit předmětné zboží, nikoli však od žalobkyně. Stěžovatel dle názoru Ústavního soudu předložil v řízení před obecnými soudy dostatek důkazů, které prokazují jeho tvrzení, že projev jeho vůle byl adresován jiné osobě. Motivace, resp. pohnutka, jež jej vedla k učinění tohoto právního úkonu, nebyla v daném řízení zkoumána a ani jednou ze zúčastněných stran rozporována. Tedy v daném případu se zcela nepochybně jedná o omyl v osobě smluvního partnera (omyl in persona), který má ve smyslu § 49a věty první OZ ve spojení s § 40a OZ za následek relativní neplatnost právního úkonu.

17. Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy, právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Spravedlivý proces je také proces, jehož délka je přiměřená složitosti konkrétního případu. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky. Všechny tyto aspekty zajišťují "fair trial". V intencích výše uvedeného došlo postupem obecných soudů k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto porušení však samo bez dalšího nemůže být důvodem k intervenci Ústavního soudu a zrušení napadených rozhodnutí. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita. Zásah do základních práv stěžovatele tak musí dosahovat jistého stupně intenzity, způsobilého přivodit změnu rozhodnutí obecných soudů (rozuměj ve smyslu "by mohlo", nikoli nutně musí vést). V daném případě je nepochybné, že obecné soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť právní závěry jimi učiněné neodpovídají skutkovým zjištěním a provedenému dokazování, obecné soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Nutno však uzavřít, že jiný právní závěr, tedy že kupní smlouva je pro omyl v osobě smluvního partnera neplatná, by vedl ke zcela totožnému výroku rozhodnutí, tedy k uložení povinnosti stěžovateli uhradit žalobkyni tutéž částku, nově však nikoli z titulu neuhrazené ceny za koupené zboží, ale z titulu vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu ve smyslu § 451 odst. 2 OZ. Vyhověním ústavní stížnosti by pak paradoxně sám Ústavní soud přispěl k porušení základních práv stěžovatele (body 26, 27 a 28, viz níže). Ústavnímu soudu se tak jeví jako neefektivní a neracionální rušit napadená rozhodnutí jen z výše zmíněného důvodu a za dostatečnou nápravu tohoto zásahu do základních práv stěžovatele považuje samotné deklarování tohoto porušení ze strany obecných soudů. Takto předložená argumentace by sama o sobě a bez dalšího (viz bod 20 a násl. tohoto nálezu) vedla k zamítnutí ústavní stížnosti.

18. Ústavní soud nepřisvědčil ani argumentu stěžovatele, že napadenými rozhodnutími byl fakticky přiznán žalobkyni výnos z byť již promlčeného trestného činu neoprávněného podnikání. Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a veřejná žaloba v trestních věcech je svěřena výhradně do pravomoci státního zastupitelství, zatímco rozhodnutí o vině a trestu spadá do kompetence nezávislých soudů v souladu s čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) či usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343)]. Je tedy věcí příslušných státních orgánů, aby posoudily jednání žalobkyně a rozhodly, zda naplňuje nějakou ze skutkových podstat trestného činu, a to jak z její formální tak i materiální stránky, popř. rozhodly o naplnění skutkové podstaty přestupku či jiného správního deliktu. Nebyla-li žalobkyně pravomocně odsouzena, je třeba na ni pohlížet pod zorným úhlem principu presumpce neviny. Samotné subjektivní přesvědčení stěžovatele o spáchání trestného činu nezakládá a ani nemůže zakládat jakékoli referenční kritérium v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem.

IV.

19. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373). Tato procesní zábrana, která by měla bránit svévolným rozhodnutím veřejné moci, je nejen uložena příslušnými ustanoveními podústavních procesních předpisů (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), ale je též výrazem ústavnosti, na níž jsou principy těchto předpisů založeny.

20. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí, a zpravidla tak i jejich protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody tohoto kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásada právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje [obdobně viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 183/03 ze dne 14. 9. 2005 (N 175/38 SbNU 399), nález sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17), nález sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213)]. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) pak Ústavní soud vyslovil názor, že "(...) je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem, odůvodněná rozhodnutí, naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1). Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak jim Ústavní soud rozumí.".

21. V projednávané věci však stěžovatel opakovaně v řízení před obecnými soudy namítal, že předmětné závazky již jednou uhradil. Dle stěžovatelova tvrzení, došlo mezi ním a německým dodavatelem k přímému vyrovnání předmětných dlužných částek, a to formou krácení úhrad za odebrané zboží o náklady stěžovatele na certifikaci tohoto zboží v ČSFR, přičemž žalobkyně toto zboží německému dodavateli nikdy neuhradila. V řízení před nalézacím soudem uvedl stěžovatel, že "všechna tato jednání probíhají daleko později, než je splatnost dotyčných faktur, a stále L. nepožaduje jejich zaplacení, neboť jsou vyrovnané" (viz č. l. 44 spisu sp. zn. 26 Cm 1/94, obdobně pak argumentuje stěžovatel ve svém vyjádření na č. l. 64). Nalézací soud se však při svém rozhodování touto námitkou vůbec nezabýval, v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 5 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 12. 2005 č. j. 26 Cm 1/94-71) dokonce sám nalézací soud jako jeden z argumentů pro prokázaní vlastnictví předmětného zboží žalobkyní uvedl, že "německý dodavatel požadoval po žalobkyni zaplacení dlužné kupní ceny, resp. navrhl žalovanému, aby částečně plnil jemu s tím, že závazky žalobkyně se v tomto rozsahu sníží.". Zároveň pak v průběhu řízení sama žalobkyně uváděla, že vzhledem k mezi ní a německým dodavatelem dohodnutému způsobu hrazení dodávek (č. l. 48) a jejich nezaplacení ze strany stěžovatele zboží doposud sama nezaplatila (viz např. č. l. 118). V průběhu odvolacího řízení pak stěžovatel opětovně tvrdil, že předmětné pohledávky jsou již uhrazeny, a to přímo německému dodavateli. K prokázání mimo jiné tohoto svého tvrzení pak znovu navrhl provedení důkazu výslechem svědka D. L. (č. l. 113). V odůvodnění svého rozhodnutí (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2006 č. j. 12 Cmo 100/2006-116) se odvolací soud s touto námitkou nijak nevypořádal. Námitku uhrazení předmětných pohledávek pak vznesl stěžovatel i v řízení o dovolání (č. l. 127), ani dovolací soud se však touto námitkou nijak nezabýval.

22. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy opakovaně tvrdil, že předmětné pohledávky uhradil přímo německému dodavateli, k prokázání mimo jiné uhrazení předmětných pohledávek navrhl provést důkaz výslechem svědka D. L. Tento návrh byl však obecnými soudy zamítnut. Ve vztahu k možnosti prokázat uhrazení předmětných pohledávek pak také v napadených rozhodnutích absentuje jakékoli odůvodnění zamítnutí tohoto návrhu. Pokud stěžovatel vznesl takto významnou námitku, která zejm. ve vztahu s § 454 OZ je způsobilá přivodit zcela jiné rozhodnutí ve věci, měly a musely se jí obecné soudy zabývat. Obecné soudy tuto námitku však v průběhu celého řízení ignorovaly, stěžovatele řádně ve smyslu § 118a o. s. ř. nevyzvaly a nepoučily o nutnosti dokázat svá tvrzení, a v důsledku toho svá rozhodnutí ani řádně neodůvodnily.

23. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do výkladu podústavního práva provedeného orgány k tomu oprávněnými, pokud se tento výklad pohybuje v mezích ústavnosti. Za situace, kdy se proti danému výkladu soustředí argumentace účastníka, je však nezbytné, aby obecné soudy myšlenkové konstrukce, které je k jejich zaujetí vedly, objasnily. V tomto směru odůvodnění napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu zcela absentuje. Tyto soudy se s podstatnou a konkrétně formulovanou námitkou stěžovatele nijak nevypořádaly. Vzhledem k tomuto porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavnímu soudu nezbylo, než jejich rozhodnutí jako neodůvodněné a nepřezkoumatelné zrušit.

24. K podobným závěrům opakovaně dospěl při interpretaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") i Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"), který např. ve věci Torija proti Španělsku, stížnost č. 18390/91, § 29, konstatoval: "(...) čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy uvést důvody pro svá rozhodnutí. (...) Rozsah této povinnosti odůvodnění se může lišit podle povahy rozhodnutí. (...) Z tohoto důvodu otázka, zda soud nedostál povinnosti odůvodnění, plynoucí z čl. 6 Úmluvy, může být zodpovězena pouze s přihlédnutím k okolnostem případu.". Obdobně argumentuje ESLP např. ve věci Van de Hurk proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994, stížnost č. 16034/90, § 61, kde uvádí, že "(...) tuto povinnost nelze chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno. Na druhou stranu, jestliže jsou v projednávané věci vzneseny závažné právní argumenty, je třeba, aby se s nimi soud vypořádal.".

25. Nad rámec odůvodnění tohoto nálezu považuje Ústavnísoud za nutné v krátkosti zrekapitulovat průběh řízení před nalézacím soudem. Řízení bylo zahájeno žalobou v únoru 1993, do vydání platebního rozkazu v roce 1997 (!) provedl nalézací soud jen běžné procesní úkony (odstranění vad podání, výzva k zaplacení soudního poplatku), v roce 2002 (!) došlo k přerušení řízení, a ač důvod k tomuto kroku odpadl již v roce 2003, o pokračování v řízení bylo rozhodnuto až za dva roky; v roce 2005 (!) pak proběhla dvě jednání, konečně pak v prosinci 2005 došlo k vyhlášení rozsudku.

26. Ústavnísoud již v minulosti judikoval, že je věcí státu organizovat si své soudnictví tak, aby principy zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány, přičemž případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži jednotlivce, který od soudu právem očekává ochranu svých práv v přiměřené době [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 55/94 ze dne 14. 9. 1994 (N 42/2 SbNU 35) či nález sp. zn. I. ÚS 543/03 ze dne 29. 1. 2004 (N 13/32 SbNU 119)]. Přitom pro řešení této otázky není rozhodující, zda je zvlášť nazírána jurisdikční a správní složka soudní moci - viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 6/98 ze dne 17. 2. 1998 (ST 6/10 SbNU 254). Při posuzování průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení tedy není rozhodující, zda jsou průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu, resp. rozhodujícího soudce, nebo objektivním faktorem, jenž zahrnuje celkovou úpravu organizace soudnictví (včetně množství napadených věcí či nedostatečné administrativní a technické zázemí obecných soudů).

27. Ústavnísoud tak uzavírá, že je nemyslitelné, aby v demokratickém právním státě trvalo soudní řízení 12 let (a to jen řízení nalézací!), čímž ve spojení s rozhodnutím soudu o povinnosti uhradit pohledávku včetně úroků z prodlení ve výši 17 % došlo k situaci, že jen výše těchto úroků více než dvojnásobně převyšuje předmětnou pohledávku. K takovému hodnocení vedla Ústavní soud nejen skutečně uplynulá doba faktické nečinnosti na straně soudu (za dobu 9 let vydán pouze platební rozkaz!), ale také fakt, že celková doba řízení přesáhla hranici 12 let.

28. Ústavnísoud na základě výše uvedeného ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008 č. j. 32 Odo 1744/2006-168 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2006 č. j. 12 Cmo 100/2006-116 podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru