Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1681/14 #1Usnesení ÚS ze dne 03.05.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Bruntál
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ostrava
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Bruntál
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.1681.14.1
Datum podání15.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1681/14 ze dne 3. 5. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Petrou Dočkalovou, advokátkou sídlem Krnov, Hlavní náměstí la, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2014 č. j. 4 Tdo 158/2014-25, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 2013 sp. zn. 6 To 267/2013 a proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. května 2013 sp. zn. 3 T 254/2011, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Bruntále, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 15. 5. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny procesní náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 3 T 254/2011 byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se - stručně řečeno - dopustil tím, že ve vymezené době jako společně posuzovaná osoba pro dávku státní sociální podpory (sociální příplatek) a jako žadatel o dávku příspěvek na bydlení opakovaně v dokladech o příjmech za rozhodná období neuváděl své veškeré rozhodné příjmy pro stanovení nároku na uvedené dávky, v důsledku čehož došlo k jejich přiznání a vyplacení v částkách vyšších než na jaké vznikl zákonný nárok; dále pak požádal Úřad práce České republiky o podporu v nezaměstnanosti, aniž by mu oznámil, že je zaměstnán jako řidič, když takto dosahoval ve vymezeném období hrubého měsíčního příjmu ve výši 7 140 Kč a současně pobíral podporu v nezaměstnanosti, na kterou by jinak neměl nárok. Za to byl stěžovatel podle § 209 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 trestního zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku byla stěžovateli současně uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému Úřadu práce České republiky, krajské pobočce v Ostravě, náhradu majetkové škody ve výši 45.174 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 3 T 254/2011 podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 9. 2013 sp. zn. 6 To 267/2013 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu zrušil v napadeném rozsudku výrok o náhradě škody. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

5. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2013 sp. zn. 6 To 267/2013 podal stěžovatel dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014 sp. zn. 4 Tdo 158/2014 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.

II.

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, neboť nebyly provedeny jím navrhované důkazy prokazující jeho nevinu. Okresní soud, krajský soud a ani Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích řádně neodůvodnily, proč neprovedly navržené důkazy a neuvedly, jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele, které mohly prokazovat jeho nevinu. Rozhodnutí jsou tak nepřezkoumatelná. Stěžovatel je přesvědčen, že nebylo prokázáno, že se trestného činu dopustil úmyslně, neboť nebyla soudy učiněna taková skutková zjištění, která by odůvodňovala tento závěr.

7. Stěžovatel tvrdí, že vzhledem k množství jím navržených, závažných neprovedených důkazů došlo k nerovnováze postavení účastníků řízení. Stěžovatel byl tak neochotou soudů provést navrhované důkazy postaven do pozice slabšího účastníka procesu, kdy nebylo v jeho silách přimět úřady (Úřad práce České republiky, Ministerstvo práce a sociálních věcí) k předložení důkazních materiálů, které by však na žádost soudu jistě předloženy byly. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy se neřídily zásadou volného hodnocení důkazů. Navíc se v textu rozsudku Okresního soudu vyskytují chyby v datech jednotlivých činností stěžovatele, časový sled událostí neodpovídá tomu, co navrhovatel sám vylíčil. Soudem popsaný faktický stav tak vůbec neodpovídá realitě. Stěžovatel uvádí, že okresnímu soudu předložil návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem, který okresní soud bez toho, že by se ve svém odůvodnění tímto zabýval, odmítl provést. Krajský soud rovněž nepředvolal svědky navržené obhajobou, tj. osoby, které byly přítomny při sepisu předmětné žádosti k evidenci u Úřadu práce České republiky. Krajský soud nenapravil pochybení okresního soudu, když navrhované důkazy neprovedl. Stejně jako okresní soud se ani krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně nevypořádal s tímto stavem a neodůvodnil neprovedení navrhovaných důkazů. Stěžovatel poukazuje na porušení zásady in dubio pro reo, kdy Ministerstvo práce a sociálních věcí nepředložilo požadované dokumenty včetně tiskopisů odeslaných do jeho úložiště, kterými by bylo prokázáno tvrzení stěžovatele o odeslání rozhodné informace. Stěžovateli tímto jednáním byla odňata možnost se hájit a vyvrátit obvinění z úmyslného trestného činu.

8. Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále. Zaslaná vyjádření neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, když soudy setrvaly na svých názorech obsažených v napadených rozhodnutích.

9. K vyjádřením soudů zaslal stěžovatel Ústavnímu soudu repliku, avšak nikoli prostřednictvím svého právního zástupce, a proto k ní Ústavní soud nemohl přihlédnout.

III.

10. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

11. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud dále připomíná, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity, úplnosti apod. znaleckých posudků. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.

13. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, provedené důkazy nesprávně vyhodnotily, čímž došlo k nesprávnému zjištění skutkového stavu. Neprovedení důkazů ve svých rozhodnutích neodůvodnily a nevypořádaly se ani s námitkami stěžovatele.

14. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v zásadě pouze polemikou s obsahem odůvodnění rozhodnutí soudů, která však ústavní konformitu napadených rozhodnutí nemůže zpochybnit.

15. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že okresní soud provedl dostatečná skutková zjištění, důkazy provedené u hlavního líčení před okresním soudem prokazují vinu stěžovatele v souladu se skutkovým dějem popsaným ve výroku o vině napadeného rozsudku. Neprovedení stěžovatelem navržených důkazů krajský soud odůvodnil. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že návrhu na doplnění dokazování nebylo vyhověno, neboť jak okresní soud, tak i odvolací soud dospěly k závěru, že provedení navržených důkazů není nezbytné k rozhodnutí v příslušné věci, neboť již provedené důkazy k prokázání rozhodných skutečností postačují.

16. Ústavní soud dále poukazuje na navazující usnesení Nejvyššího soudu ve věci stěžovatelem podaného dovolání, ve kterém se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem krajského soudu, že obhajobu stěžovatele s poukazem na jeho elektronickou korespondenci s Ministerstvem práce a sociálních věcí je třeba považovat za ryze účelovou, činěnou ve snaze vyhnout se tak trestní odpovědnosti. Okresní soud tak důvodně další dokazování týkající se prověřování přihlášky k evidenci žadatele o práci, kterou dle svého tvrzení stěžovatel odeslal elektronicky skrze Ministerstvo práce a sociálních věcí, vyhodnotil jako nadbytečné. Nejvyšší soud proto nepovažoval za opodstatněnou ani námitku stěžovatele, že soudy obou stupňů nerespektovaly základní zásadu trestního řízení vyplývající z ustanovení § 2 odst. 2 trestního řádu a nepostupovaly dle zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného". K uplatnění tohoto pravidla dochází tehdy, zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných a provedených důkazů pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších dostupných důkazů. V posuzovaném případě však po provedeném dokazování takováto procesní situace nenastala, neboť otázky významné pro stabilizování skutkového děje byly mimo pochybnost objasněny, tudíž aplikace uvedené procesní zásady nebyla odůvodněna. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

17. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že v textu rozsudku okresního soudu se vyskytují chyby v datech jednotlivých činností stěžovatele, časový sled událostí neodpovídá tomu, co navrhovatel sám vylíčil; soudem popsaný faktický stav, tak vůbec neodpovídá realitě. Stěžovatel však neuvádí žádné konkrétní případy, kdy okresní soud data uvedl nesprávně. Stěžovatel ani neudává, jaký přesně měl být časový sled událostí. Ústavní soud se proto uvedenými námitkami stěžovatele z důvodu jejich neurčitosti, resp. neunesení břemene tvrzení, nemohl zabývat.

18. Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se dostatečným způsobem vypořádaly i s návrhy stěžovatele na doplnění dokazování.

19. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

20. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru