Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1670/20 #1Usnesení ÚS ze dne 29.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.1670.20.1
Datum podání15.06.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1670/20 ze dne 29. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti Tělocvičné jednoty Sokol Libáň, sídlem Na Ženichově 290, Libáň, zastoupené Mgr. Janem Bělohlávkem, advokátem, sídlem náměstí Kinských 76/7, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2020 č. j. 27 Cdo 1644/2018-164, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 15. 6. 2020 a doplněné podáním ze dne 17. 6. 2020, stěžovatelka podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadeným rozhodnutím porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále je "Úmluva"), právo svobodně se sdružovat podle čl. 20 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 11 odst. 1 a 2 Úmluvy, právo, že každý může činit, co není zákonem zakázáno a že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá podle čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a právo vlastnit majetek a právo, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z podané ústavní stížnosti a přiložených příloh vyplývá, že navrhovatelka Česká obec Sokolská podala dne 30. 9. 2014 návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady pobočného spolku (stěžovatelky), ze dne 30. 6. 2014, kterým bylo rozhodnuto o vystoupení pobočného spolku z hlavního spolku. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2016 č. j. 81 Cm 352/2015-90 "žalobu" o neplatnost usnesení valné hromady pobočného spolku ze dne 30. 6. 2014 zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání podanému navrhovatelkou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 11. 2017 č. j. 14 Cmo 296/2016-128 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání. Nejvyšší soud, usnesením napadeným ústavní stížností, vyšel z toho, že pobočný spolek není členem hlavního spolku, nýbrž je jeho (pouhou) organizační jednotkou (§ 219 o. z.), z čehož plyne, že právo vystoupit z hlavního spolku podle § 215 odst. 1 o. z. mu nesvědčí. Z důvodu, že řešení dovoláním otevřené otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, nebylo správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Praze, tak i rozsudek Městského soudu v Praze a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že podle jejího názoru ústavní stížnost svým významem přesahuje její zájmy, neboť Česká obec Sokolská má více jak tisíc pobočných spolků a v minimálně již dvou případech pobočné spolky z České obce Sokolské vystoupily (aniž by Česká obec Sokolská jejich rozhodnutí vystoupit napadla) a též se staly pobočnými spolky Sdružení pro rozvoj všestrannosti sportu v České republice, o. s., resp. Spolku tělocvičných jednot. Rozhodnutí v předmětné věci proto může mít dopad na dalších cca tisíc spolků, a proto v souladu s § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu by Ústavní soud neměl tuto stížnost odmítnout, i když by dospěl k názoru, že je nepřípustná.

4. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadeného rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.

5. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány [srov. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)].

6. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jenž umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.

7. V posuzované věci Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných výjimek neshledal. Stěžovatelka uplatnila ústavní stížnost v situaci, kdy předmětné řízení nebylo dosud skončeno, a v dané věci nejsou splněny výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Bude-li mít stěžovatelka v dalším průběhu řízení za to, že pro ni nepříznivým pravomocným meritorním rozhodnutím byla porušena její základní práva, nic jí nebude bránit v tom, aby proti takovému rozhodnutí podala novou ústavní stížnost. Ústavní stížnost byla tedy podána předčasně, a proto se jedná o návrh nepřípustný, jak ostatně vyplývá i z dnes již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1474/19, ze dne 18. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 2274/19, ze dne 22. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 2207/19, ze dne 18. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3832/19 či ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 2273/18).

8. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako nepřípustné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2020

David Uhlíř v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru