Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1666/19 #1Usnesení ÚS ze dne 31.05.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - správce konkurzní podstaty úpadce Union banka, a. s. "v likvidaci"
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2019:2.US.1666.19.1
Datum podání20.05.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 243e odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1666/19 ze dne 31. 5. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Lukáše Raidy, správce konkurzní podstaty úpadce Union banka, a.s. "v likvidaci" se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, 30. dubna 635/35, IČ: 410 34 261, zastoupeného Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou, se sídlem Ostrava - Přívoz, Teslova 1125, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2019 č. j. 30 Cdo 1302/2018-235, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, protože jím mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, plynoucí z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, že Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele jako žalobce rozhodl rozsudkem ze dne 26. 10. 2017 č. j. 29 Co 318/2017-184, jímž mu dal zapravdu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. 30 Cdo 4418/2013, ze dne 23. 9. 2009 sp. zn. 23 Cdo 1338/2009 a ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. 25 Cdo 2091/2008, odvolací soud konstatoval, že je dostatečně prokázán závěr, že právo stěžovatele (nárok na vydání bezdůvodného obohacení plněného na základě nezákonného rozhodnutí) uspokojeno nebude, a proto dospěl k závěru, že došlo k naplnění základních předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.

3. Nejvyšší soud dovodil přípustnost dovolání České republiky, ministerstva spravedlnosti z rozporu rozhodnutí městského soudu s judikaturou soudu dovolacího, a proto citované rozhodnutí městského soudu zrušil. Dle svého rozhodnutí odvolací soud dospěl k závěru o nedobytnosti pohledávky po primárním dlužníkovi pouze na základě tvrzení žalobce a nebyl provedeny důkazy ohledně existence či zbavování se majetku na straně primárního dlužníka. Závěrem dovolací soud konstatoval, že odvolací soud nemohl dospět k závěru o nevymahatelnosti pohledávky po primárním dlužníkovi pouze na základě tvrzení protistrany.

4. Podle stěžovatele je napadený rozsudek Nejvyššího soudu zásahem do jeho práva na spravedlivý proces, protože dle názoru stěžovatele jsou podmínky přípustnosti této ústavní stížnosti proti kasačnímu rozsudku dovolacího soudu dány tím, že přípustnost dovolání byla posouzena svévolně, v rozporu se zákonem a prejudikaturou Nejvyššího soudu. I v případě, že by se snad, mohlo dospět k závěru, že žalovaná ve svém dovolání řádně vymezila podmínky přípustnosti dovolání, mělo být dovolání odmítnuto bez věcného projednání.

5. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].

5. V nynější věci stěžovatel ústavní stížností napadl rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí městského soudu. Je tak zřejmé, že řízení v předmětné věci před obecnými soudy napadeným derogačním rozhodnutím Nejvyššího soudu neskončilo, ale stále běží. Z toho důvodu nelze hovořit o tom, že by stěžovatel neměl k dispozici žádné jiné procesní prostředky k ochraně svého práva nežli ústavní stížnost. Vzhledem k probíhajícímu řízení před obecnými soudy dosud fakticky nedošlo ke vzniku újmy na základních právech a svobodách stěžovatele, neboť k ní může zásadně dojít až s pravomocným skončením řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek; skutečnost, že řízení před obecnými soudy neskončilo ústavní stížností napadeným rozhodnutím, tudíž v daném případě zakládá nepřípustnost podané ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Přípustnost ústavní stížnosti nemůže založit ani nesouhlas stěžovatele s posouzení přípustnosti dovolání žalované. Stěžovatel sice ve své stížnosti zmínil, že existují výjimky, kdy Ústavní soud může zasáhnout i do neskončených řízení proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými věc nebyla skončena, avšak nikterak neargumentoval ve smyslu, že by stížnost svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, jak požaduje § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro případ umožnění nesplnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků.

7. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani stěžovatelem namítány výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení, ať už hmotněprávního, či procesního, obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.

8. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2019

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru