Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1665/15 #1Usnesení ÚS ze dne 13.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkřízení/přerušení
Obnova řízení
byt/vyklizení
Nájem
Služební poměr
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1665.15.1
Datum podání03.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 110, § 111 odst.3, § 109 odst.2 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1665/15 ze dne 13. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Otakara Hronka, zastoupeného Mgr. Janem Kostkou, advokátem se sídlem Slezská 874/36, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015 č. j. 26 Cdo 5400/2014-211 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014 č. j. 23 Co 300/2011 - 195, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem č. j. 18 C 89/2005-110 ze dne 26. 1. 2011 uložil stěžovateli jakožto žalovanému povinnost vyklidit v rozhodnutí specifikovaný služební byt a předat jej žalobci (Bytové správě Ministerstva vnitra). Soud prvého stupně vyšel z toho, že stěžovatel obýval služební byt na základě nájemní smlouvy uzavřené na dobu určitou (jeden rok), a to do 14. 5. 2005. Ve smlouvě bylo sjednáno, že další nájemní smlouva s ním bude uzavřena, pokud bude nadále ve služebním nebo pracovním poměru u Policie ČR nebo Ministerstva vnitra. Služební poměr stěžovatele u Policie ČR skončil rozhodnutím rektora Policejní akademie ČR ze dne 11. 3. 2005 č. 11/2005. Soud uzavřel, že stěžovatel užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť po uplynutí doby nájmu, tj. po 14. 5. 2005, nedošlo k prodloužení nájemního vztahu, neboť stěžovatel (žalovaný) byl propuštěn ze služebního poměru u Policie ČR.

V odvolacím řízení Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. 23 Co 300/2011-195 ze dne 23. 7. 2014 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné. V průběhu odvolacího řízení odvolací soud řízení dvakrát přerušil. Důvodem prvního přerušení bylo vyčkání skončení řízení ve věci ukončení služebního poměru stěžovatele vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Ad 17/2010. Po pravomocném skončení tohoto řízení stěžovatel opět navrhl přerušení řízení o vyklizení služebního bytu, a to do doby rozhodnutí o jeho návrhu na obnovu řízení ve věci ukončení služebního poměru. Se souhlasem žalobce odvolací soud opětovně toto řízení přerušil usnesením č. j. 23 Co 300/2011 - 178 ze dne 4. 2. 2014, a to "do doby pravomocného skončení řízení o žádosti žalovaného o obnovu řízení proti rozhodnutí rektora Policejní akademie ČR ve věcech služebního poměru ze dne 11. 3. 2005 č. 11/2005". Usnesením č. j. 23 Co 300/2011 - 182 ze dne 19. 5. 2014 následně odvolací soud rozhodl o pokračování v řízení, a to "se zřetelem k předmětu řízení, délce dosavadního řízení i pravomocnému rozhodnutí o skončení služebního poměru žalovaného, když další důvody pro přerušení řízení (i přes souhlasné stanovisko obou účastníků) odvolací soud neshledal a tento procesní postup se nadále příčil účelu řízení".

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť dovolatel podle Nejvyššího soudu fakticky brojil proti usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o pokračování v řízení, jež bylo přerušeno. Dovolatelem nastolená otázka možnosti pokračovat v odvolacím řízení před skončením řízení o obnově ve věci ukončení jeho služebního poměru však nemá vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, jenž je založen na závěru, že nájemní poměr žalovaného k předmětnému bytu skončil uplynutím sjednané doby.

Stěžovatel napadá shora označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podstata argumentace stěžovatele je založena na výhradě vůči tomu, že odvolací soud v jeho věci, ve které byl v procesní roli žalovaného, pokračoval v dříve přerušeném řízení a následně ve věci rozhodl. Věcnou správnost rozhodnutí stěžovatel nezpochybňuje. Stěžovatel pak považuje za porušení práva na spravedlivý proces též odmítnutí dovolání ze strany Nejvyššího soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje výhrady vůči postupu odvolacího soudu, které předestřel již soudu dovolacímu, když uvádí, že občanské soudní řízení sporné, kterým je i řízení o vyklizení služebního bytu, je ovládáno zásadou dispoziční spočívající v možnosti procesních stran nakládat jak řízením, tak předmětem řízení. Z hlediska dispozice řízením je tedy zcela na vůli účastníků, zda a po jakou dobu se civilní řízení bude konat. Jedním z institutů náležejících účastníkům řízení v rámci dispozice řízení je též přerušení řízení podle § 110 o. s. ř., kdy soud ke shodnému návrhu účastníků řízení vždy přeruší, nepříčí-li se to účelu řízení. Podmínky pro přerušení řízení přitom soud zásadně zkoumá před vydáním rozhodnutí o přerušení řízení. V takto přerušeném řízení pak může soud pokračovat jen za podmínek stanovených § 111 odst. 3 o. s. ř. s tím, že pokud návrh na pokračování v řízení není podán do jednoho roku od přerušení řízení, je soud ze zákona povinen řízení zastavit.

Stěžovatel připouští, že obě usnesení o přerušení řízení nejsou z hlediska důvodů přerušení zcela jednoznačná, když odvolací soud sice výslovně odkazuje na § 110 o. s. ř., nicméně současně podle výroku rozhodnutí přerušil řízení vždy do skončení konkrétního řízení týkajícího se služebního poměru stěžovatele podle § 109 o. s. ř.

I pokud by však bylo řízení přerušeno dle § 109 o. s. ř., mohl soud dle stěžovatele pokračovat v řízení jen za podmínek § 111 odst. 2, tedy za podmínky, že odpadne překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno (tj. pravomocné skončení řízení o žádosti stěžovatele o obnovu řízení). Ani tato podmínka však naplněna nebyla.

Pokračování v řízení a rozhodnutím ve věci tak dle stěžovatele došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, stejně jako následným odmítnutím dovolání ze strany dovolacího soudu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jakkoli lze souhlasit se stěžovatelem, že obě rozhodnutí odvolacího soudu o přerušení řízení jsou nejasně formulována, pokud jde o vazbu mezi důvodem přerušení řízení a citovaným ustanovením o. s. ř., je zřejmé, že materiálně bylo řízení přerušeno nikoli primárně z důvodu shody účastníků ve smyslu § 110 o. s. ř., nýbrž z důvodu, že to soud shledal účelné ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. ve vazbě na jiné řízení týkající se služebního poměru stěžovatele.

Argumenty týkající se porušení dispoziční zásady účastníků se zde tudíž neuplatní. Možnost nakládat jak řízením, tak předmětem řízení, je primárně právem žalobce, který nebyl nijak limitován např. v možnosti vzít žalobu zpět. O práva žalobce navíc v nyní posuzovaném sporu nejde.

Formální vady usnesení o pokračování v řízení č. j. 23 Co 300/2011 - 182 ze dne 19. 5. 2014 dostatečně napravil odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí ve věci samé, když v reakci na podání stěžovatele obsahující výhrady vůči pokračování v řízení uvedl, že "fakticky bylo rozhodováno o přerušení odvolacího řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., čemuž odpovídá jak znění výroku usnesení (přerušení do skončení specifikovaného sporu), tak i absence poučení stran ve smyslu § 111 odst. 3 věta poslední o. s. ř. o následcích nepodání návrhu na pokračování řízení ve lhůtě 1 roku od právní moci usnesení. Podstatným je obsah tohoto rozhodnutí, nikoli uvedení nesprávného ustanovení § 110 o. s. ř., který je v příkrém rozporu s jeho výrokem i odůvodněním. Proto odvolací soud znovu posoudil okolnosti rozhodné pro toto řízení (§ 109 odst. 2 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že mimořádný opravný prostředek (obnova řízení) žalovaného není důvodem pro přerušení tohoto řízení a v odvolacím řízení pokračoval".

V souvislosti s ochranou práva na spravedlivý proces je nutno zdůraznit, že soudy musí při aplikaci a interpretaci procesních předpisů vycházet jak z obecných zásad řízení, tak z ústavních požadavků kladených na soudní řízení. Při interpretaci o. s. ř. tak soudy musí vždy zvažovat principy rychlosti a hospodárnosti řízení a vyvarovat se zbytečných průtahů.

Lze souhlasit se stěžovatelem, že podle § 111 odst. 2 o. s. ř. lze v řízení přerušeném podle § 109 o. s. ř. pokračovat, jakmile odpadne překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno. Nelze však dovozovat porušení práva na spravedlivý proces v situaci, pokud soud v řízení pokračuje i tehdy, pokud shledá, že další přerušení by bylo v rozporu s účelem řízení či základními zásadami civilního procesu. Doslovným výkladem § 111 odst. 2 o. s. ř., kterého se dožaduje stěžovatel, by totiž bylo možno dojít k závěru, že pokud soud učiní chybný závěr a řízení přeruší do odstranění překážky, která se posléze ukáže např. jako irelevantní či neodstranitelná pro účely dalšího řízení, nebylo by již možno v řízení pokračovat. Uvedený závěr je však zjevně neudržitelný, tudíž pokračování v řízení i v situaci, kdy soud přehodnotí úvahu o racionalitě přerušení řízení zejména z pohledu naplnění základních zásad řízení nelze považovat za a priori nemožné. Interpretace pravidel pro rozhodnutí o pokračování v řízení tak musí být činěna nikoli formalisticky, ale optikou dodržení základních zásad řízení, resp. naplnění účelu řízení (rychlost, hospodárnost, absence zbytečných průtahů apod.).

Pokud tedy odvolací soud přehodnotil účelnost a racionalitu přerušení řízení v situaci, kdy přerušení bylo vázáno na rozhodnutí o obnově řízení, nikoli na výsledek řízení obnoveného, nelze jeho úvaze z ústavního pohledu nic vytýkat, neboť rozhodnutí o obnově řízení týkající se propuštění stěžovatele ze služebního poměru by na faktu, že stěžovatel od roku 2005 užívá služební byt protiprávně, nic nezměnilo.

Ústavní soud dodává, že ve věci ukončení služebního poměru stěžovatele rozhodoval několikrát Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud. Posledním rozhodnutím sp. zn. 6 Ads 134/2012 - 47 ze dne 27. 2. 2013 Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl. Ústavní soud pak ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu odmítl usnesením sp. zn. III. ÚS 1666/13 ze dne 8. 8. 2013.

Lze uzavřít, že za situace, kdy stěžovatel od roku 2005 užívá služební byt bez právního důvodu, neboť nájemní smlouva na dobu určitou skončila a nová nebyla sjednána z důvodu propuštění stěžovatele ze služebního poměru, nelze považovat za rozporné s právem na spravedlivý proces, není-li dále prodlužováno řízení o vyklizení tohoto bytu a je-li vydáno konečné meritorní rozhodnutí. Účelem řízení je vydat konečné rozhodnutí v rozumné době, nikoli řízení zbytečně protahovat a udržovat stav provizoria.

Z uvedeného pohledu je nutno též hodnotit i přístup dovolacího soudu, který nepochybil, pokud dovolání meritorně neprojednal, neboť z hlediska samotného obsahu napadeného rozhodnutí nebyly žádné zásadní právní otázky vznášeny. Případná procesní pochybení odvolacího soudu se týkala jen nepřesností při formulaci rozhodnutí o přerušení řízení a rozhodnutí o pokračování v řízení, která však byla dostatečně zhojena odůvodněním konečného rozhodnutí ve věci.

Ústavní soud tak po zhodnocení argumentů stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí nemohl tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv přisvědčit.

S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2015

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru