Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1659/20 #1Usnesení ÚS ze dne 24.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUDNÍ EXEKUTOR - Praha 7 - Plášil Vladimír
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkSmlouva
Exekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
řízení/zastavení
úvěr
Zavinění
spotřebitel
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.1659.20.1
Datum podání15.06.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 89


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1659/20 ze dne 24. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zuzany Hůrkové, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Mendíků 1396/9, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020 č. j. 51 Co 373/2019-185 a usnesení soudního exekutora JUDr. Vladimíra Plášila, LL.M., Exekutorský úřad Praha 7, ze dne 20. 9. 2019 č. j. 063 EX 1331/10-175, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka si v roce 2009 půjčila od společnosti ABEWY EXE GROUP, s. r. o. (dále jen "oprávněná") částku 24 000 Kč s tím, že ve lhůtě 18 měsíců měla vrátit částku 46 799 Kč. Stěžovatelka smluvní podmínky porušila a dne 12. 7. 2010 byla proti stěžovatelce nařízena exekuce na částku 182 000 Kč s příslušenstvím, a to na základě rozhodčího nálezu Mgr. Aleny Léblové ze dne 22. 2. 2010. Dne 1. 8. 2018 stěžovatelka podala návrh na zastavení exekuce. Oprávněná se zastavením souhlasila, neboť ve stanovené lhůtě nepožadovala, aby bylo v exekuci pokračováno. Soudní exekutor usnesením ze dne 6. 10. 2018 ve znění usnesení ze dne 4. 1. 2019 exekuci zastavil co do doposud nevymožené pohledávky a doposud nevymožených nákladů exekuce. Městský soud usnesením ze dne 30. 4. 2019 usnesení soudního exekutora zrušil a zavázal jej, aby před vydáním dalšího rozhodnutí posoudil, zda oprávněná měla či mohla mít k dispozici poznatky, z nichž se dal neúspěch exekuce předvídat. V záhlaví uvedeným usnesením soudní exekutor rozhodl, že se exekuce co do posud nevymožené pohledávky a co doposud nevymožených nákladů exekuce zastavuje (výrok I.); zamítl návrh stěžovatelky na zastavení již provedené exekuce pro vymoženou pohledávku a náklady exekuce (výrok II.); žádnému účastníkovi řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III.); a rozhodl, že oprávněné se náhrada nákladů exekuce neukládá. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením změnil usnesení soudního exekutora ve výrocích I. a II. tak, že se exekuce zastavuje (výrok I.); stanovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů exekučního a odvolacího řízení (výrok II.); a oprávněná je povinna uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 6 655 Kč (výrok III.). V odůvodnění odvolací soud uvedl, že soudní exekutor pochybil, pokud exekuci nezastavil zcela, neboť exekuce byla zahájena na základě neplatného exekučního titulu. K náhradě nákladů řízení konstatoval, že oprávněná nenese vinu na zastavení exekuce, neboť exekuce byla zahájena v době, než došlo ke sjednocení judikatury ohledně rozhodčích doložek usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Upozornil, že stěžovatelka se ocitla v exekuci svou vinou, byla si vědoma, že dluží oprávněné, a dlouhé roky nechala exekuci probíhat. Ohledně náhrady nákladů exekuce odvolací soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že exekuce byla zahájena na základě neplatného exekučního titulu, nelze povinnost za náklady exekuce přenášet na stěžovatelku.

3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.

4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti závěrům odvolacího soudu a soudního exekutora stran náhrady nákladů účastníků řízení, neboť má za to, že jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení za 6 úkonů právní služby při tarifní hodnotě 435 099 Kč, tedy 39 784 Kč. Namítá, že mezi stěžovatelkou a oprávněnou nevznikla platná smlouva o půjčce, neboť tato smlouva byla zjevně nespravedlivá a v rozporu s dobrými mravy. Úvaha odvolacího soudu, že stěžovatelka zapříčinila exekuci, neboť nezaplatila dlužnou částku, nemůže z pohledu spravedlnosti obstát. Stěžovatelka dále namítá, že odvolací soud nevypořádal její argumenty týkající se neplatnosti smlouvy o půjčce. Závěr, že oběť nemravné smlouvy a protiprávní exekuce může za zastavení exekuce je neudržitelný. Stěžovatelka rovněž namítá, že jí nikdy nebylo doručeno první rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, kterým bylo zrušeno první usnesení soudního exekutora.

5. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Materiálně lze vyjádřit pravomoc Ústavního soudu též tak, že je oprávněn napravovat toliko excesy obecných soudů [srv. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz/Search].

8. Problematikou spotřebitelských úvěrových smluv poskytovaných nebankovními poskytovateli úvěrů za často velmi nevýhodných podmínek se dlouhodobě zabývají obecné soudy i soud Ústavní, ve vztahu ke klíčovým problematickým aspektům těchto smluv tak existuje značně rozsáhlá judikatura. Jedním z problematických aspektů spotřebitelských smluv byly rozhodčí doložky, dle kterých měly spory z úvěrových smluv řešit namísto soudů rozhodci. Názorový nesoulad stran platnosti rozhodčích doložek vyřešilo usnesení velkého senátu občanského a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (dostupné tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz), podle kterého rozhodčí smlouva, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, nýbrž pouze odkazuje na rozhodčí řád, který byl vydán soukromou právnickou osobou odlišnou od stálého rozhodčího soudu zřízeného na základě zákona o rozhodčím řízení, je pro obcházení zákona smlouvou absolutně neplatnou. Za tento právní názor se bezprostředně poté plně postavil (včetně výslovného souhlasného odkazu na dané usnesení Nejvyššího soudu) rovněž Ústavní soud, dle kterého posuzované rozhodčí doložky vykazovaly znaky nepřiměřených podmínek, narušovaly rovnováhu mezi oběma stranami vztahu a v konečném důsledku porušovaly právo na spravedlivý proces [nález sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011 (N 187/63 SbNU 171)]. Jedním z důsledků neplatnosti rozhodčí doložky je okolnost, že rozhodčí nález na základě ní vydaný není způsobilým exekučním titulem. Pokud přesto byla exekuce zahájena a je v ní pokračováno, je nutné exekuci v každé její fázi zastavit, a to i tehdy, jestliže povinný neplatnost rozhodčí doložky v průběhu rozhodčího řízení nenamítal [nález sp. zn. III. ÚS 1624/12 ze dne 27. 9. 2012 (N 164/66 SbNU 433), obdobně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10. 7. 2013].

9. K zastavení exekuce pro neplatnost exekučního titulu došlo i v posuzovaném případě, přičemž o správnosti tohoto závěru není s ohledem na výše uvedený jednoznačný judikatorní vývoj sporu. S ohledem na neplatnost exekučního titulu byla oprávněné uložena i povinnost náhrady nákladů exekuce. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti závěru odvolacího soudu, že žádný z účastníků exekučního řízení nemá právo na náhradu nákladů exekučního řízení.

10. Ústavní soud předně upozorňuje, že se ve své konstantní judikatuře staví k problematice nákladů řízení rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [srv. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].

11. Rozhodování o nákladech exekučního řízení v případě zastavení exekuce se řídí § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v rozhodném znění, ve spojení s § 271 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění. Podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 3017/19 ze dne 28. 4. 2020, rekapitulujícího vývoj a závěry předchozí judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, "pro posouzení procesního zavinění na zastavení exekučního řízení (§ 89 ex. ř.) je rozhodujícím kritériem časová osa individuální věci - zaprvé kdy byl podán návrh na nařízení exekuce, zadruhé kdy a za jakých okolností byla exekuce zastavena (z moci úřední, k návrhu povinného, se souhlasem či nesouhlasem oprávněného). Zatímco u exekucí zahájených před 11. 5. 2011 lze zavinění na jejich zastavení přičítat objektivním okolnostem nezávislým na osobě povinného i oprávněného, u exekucí zahájených po uvedeném datu nese náklady exekučního řízení zásadně oprávněný, který nařízení exekuce navrhl podle titulu od počátku nevykonatelného. Pouze při rozhodování o náhradě nákladů účastníků exekučního řízení (nikoli o náhradě nákladů exekuce) lze zohlednit další v úvahu přicházející rozhodné okolnosti na straně povinného (okolnosti vzniku dluhu, splácení dluhu, postup v řízení), či na straně exekutora apod., podle kterých může být (výjimečně) namístě úvaha o aplikaci § 150 o. s. ř.".

12. Napadený závěr o náhradě nákladů exekučního řízení v posuzovaném případě je zcela v souladu s uvedenými judikatorními závěry. Pro posuzovanou věc je podstatné, že exekuce byla zahájena před 11. 5. 2011, kdy lze zavinění na jejím zastavení přičítat objektivním okolnostem nezávislým na oprávněné. Za svévolné nelze označit ani konstatování odvolacího soudu, že v první řadě jednala protiprávně stěžovatelka, která dobrovolně dluh vytvořila, nesplácela a svou pasivitou nechala vymáhání pohledávky dospět až do stádia exekuce. Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy [za všechny srv. nález sp. zn. I. ÚS 1653/17 ze dne 17. 10. 2017 (N 192/87 SbNU 175)]. Stěžovatelka spotřebitelskou smlouvu o úvěru uzavřela dobrovolně, následným porušení smlouvy a neplněním dluhu tak nehledě na důsledky plynoucí z jednotlivých problematických aspektů sjednané smlouvy jednala v rozporu s právem.

13. Ohledně námitky procesního charakteru Ústavní soud konstatuje, že i pokud by stěžovatelce nebylo doručeno předchozí rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zrušeno předchozí rozhodnutí soudního exekutora pro nepřezkoumatelnost, bylo jí doručeno v záhlaví uvedené rozhodnutí soudního exekutora, proti kterému měla možnost brojit odvoláním. Případné procesní pochybení nemohlo ovlivnit konečný výsledek řízení, a nedosahuje tak intenzity porušení základních práv stěžovatelky, pročež se jím Ústavní soud blíže nezabýval.

14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru