Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1656/18 #1Usnesení ÚS ze dne 11.06.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokátní tarif
otcovství/popření
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.1656.18.1
Datum podání14.05.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb.

484/2000 Sb.

99/1963 Sb., § 238 odst.1 písm.c, § 150, § 142, § 151 odst.2, § 149


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1656/18 ze dne 11. 6. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. P., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem 5. května 1050/66, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 3. 2018, č. j. 13 Co 194/2017-343, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ve sporu vedeném před Okresním soudem v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") se stěžovatel jako žalobce domáhal popření otcovství k nyní již zletilé A. P. Okresní soud podanou žalobu rozsudkem ze dne 3. 2. 2017, č. j. 7 C 210/2009-313, zamítl a žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení vůči stěžovateli. Při stanovení její výše vycházel z advokátního tarifu a výše náhrady byla stanovena podle počtu jednotlivých úkonů právní služby. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, když měl za to, že okresní soud měl postupovat podle ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Odvolání stěžovatele nebylo vyhověno a rozhodnutí okresního soudu bylo nyní napadeným rozsudkem krajského soudu potvrzeno pouze s drobnou úpravou stran dopočítání částky odpovídající dani z přidané hodnoty. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), resp. jeho II. výrokem, tak bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele uhradit žalovaným náhradu nákladů řízení v částce 47.916 Kč.

3. Stěžovatel především namítá, že obecné soudy při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení postupovaly podle advokátního tarifu a celková náhrada byla vypočtena podle počtu úkonů právní služby, přestože podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3890/2015, má být náhrada nákladů řízení určena na základě uvážení soudu paušální částkou. Podle tohoto rozhodnutí, na které stěžovatel odkazuje, má být odměna za zastupování advokátem určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (viz ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani zvláštní okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tj. podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen "advokátní tarif"). Stěžovatel v této věci poukazuje i na obdobný názor Ústavního soudu. Uzavírá proto, že odvolací soud otázku určení výše náhrady nákladů řízení posoudil v rozporu s rozhodovací činností Nejvyššího i Ústavního soudu, když tuto neurčil paušální částkou za řízení v prvním a ve druhém stupni, ale zvlášť za každý poskytnutý úkon právní služby. Vyhláška č. 484/2000 Sb., která novelizovala advokátní tarif, byla zrušena až celé čtyři roky po zahájení řízení, více než polovina úkonů byla advokátkou protistrany realizována ještě před jejím zrušením a za této situace je nutné mít na zřeteli legitimní očekávání stěžovatele v době podání žaloby, pokud jde o povinnost k náhradě nákladů řízení žalované straně v případě neúspěchu podané žaloby. Stěžovatel rovněž v době podání žaloby, kromě změny právní úpravy, nemohl očekávat, že spor bude před obecnými soudy projednáván téměř 9 let. Protože obecné soudy nesprávným postupem přisoudily protistraně vůči stěžovateli nárok na náhradu nákladů řízení dle advokátního tarifu, tj. ve výši téměř desetinásobku oproti částce stanovené vyhláškou č. 484/2000 Sb., která platila v době zahájení řízení, stěžovatel navrhuje, aby byl napadený výrok II. rozsudku krajského soudu zrušen.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, a to v mantinelech tzv. bagatelní částky, kdy ani dovolání není přípustné [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (viz např. usnesení ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jedná se zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily zcela zřejmé svévole, tedy např. by své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Takové diskrepance však v projednávané věci zjistitelné nejsou.

6. V nyní projednávaném případě ke shora uvedené bagatelnosti rozporované částky přistupuje rovněž okolnost, že se Ústavní soud ve své ustálené judikatuře stanoví značně rezervovaně rovněž k samotné problematice nákladů řízení a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což ale v dané věci splněno není [srov. k tomu přiměřeně např. nález ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)].

7. Optikou těchto obecných východisek Ústavní soud shledal, že stěžovatel ve svém důsledku argumentaci krajského soudu relevantně nezpochybňuje. Ani okresní, ani krajský soud neshledaly důvody pro použití ustanovení § 150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení, neboť nebyly zjištěny důvody zvláštního zřetele hodné, a tento svůj závěr dostatečně odůvodnily. V takovém případě jsou pak při výpočtu nákladů řízení soudy vázány ustanovením § 149 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 151 odst. 2 o. s. ř. a náklady advokáta jsou vypočteny podle advokátního tarifu vždy ve znění účinném ke dni, ve kterém byl předmětný úkon právní služby učiněn. Pro stanovení výše náhrady nákladů zastoupení advokátem se však není možné odvolávat na vyhlášku č. 484/2000 Sb., která sice upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, nicméně byla nálezem Ústavního soudu č. 116/2013 Sb. zrušena. Přiznání nákladů řízení a nákladů zastoupení advokátem podle zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., jak se dovolává stěžovatel, by tak bylo nejen v rozporu se zákonem a ústavním pořádkem, nýbrž bylo by také v rozporu s principem a účelem derogačních nálezů Ústavního soudu obecně.

8. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadeného rozsudku krajského soudu, jelikož dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozsudkem porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru