Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1652/15 #1Usnesení ÚS ze dne 30.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Kladno
SOUD - KS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkBezdůvodné obohacení
Nájem
spoluvlastnictví/podílové
Nebytové prostory
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1652.15.1
Datum podání02.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 139, § 132, § 513


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1652/15 ze dne 30. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marjany Tesařové, zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 10. 2013, č. j. 108 C 149/2009-525, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, č. j. 30 Co 51/2014-545, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, č. j. 28 Cdo 3782/2014-579, za účasti Okresního soudu v Kladně, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 29. 5. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku okresního a krajského soudu. Z ústavní stížnosti je však patrné, že stěžovatelka svojí argumentací napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, které ostatně k ústavní stížnosti také přiložila a od jehož doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 256/08 ze dne 6. 8. 2008, či usnesení sp. zn. II. ÚS 2816/14 ze dne 28. 4. 2015, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, č. 57567/00, dostupný v českém překladu na http://hudoc.echr.coe.int), podrobil ústavnímu přezkumu všechna v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jejího podání.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 90 Ústavy.

3. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, vyplývá, že v záhlaví citovaným rozsudkem krajský soud k odvolání stěžovatelky potvrdil rozsudek okresního soudu, jímž bylo uloženo stěžovatelce a společnosti ALEX INTERNATIONAL CZ, s.r.o. jako žalovaným, zaplatit společně a nerozdílně žalobci - statutárnímu městu Kladno - částku 455.378 Kč. Okresní a krajský soud vyšly ze zjištění, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem v žalobě specifikovaného domu a je podle dohody spoluvlastníků oprávněným k užívání a k nakládání s nebytovými prostory v domě, které nájemní smlouvou ze dne 1. listopadu 2001 přenechal do užívání žalovaným. Tento nájem skončil výpovědí žalobce uplynutím výpovědní doby dne

4. 12. 2002. Jelikož žalovaní nebytové prostory užívali i po skončení nájmu, a to až do 31. 10. 2009, kdy byli vyklizeni na základě soudního rozhodnutí, dostalo se jim bezesmluvním užíváním prostor bezdůvodného obohacení, jež jsou nyní povinni vydat. Předmětem řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, pak byla konkrétně náhrada za užívání nebytových prostor žalovanými v době od 1. 11. 2007 do 1. 10. 2009. Zmíněnou náhradu žalobce přitom žádal ve výši nepřesahující hladinu obvyklého nájemného. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

4. Stížnostní argumentaci lze shrnout do tvrzení, že se žalobce jako spoluvlastník měl u soudu domáhat vydání bezdůvodného obohacení toliko v rozsahu (v poměru) velikosti svého spoluvlastnického podílu, a nikoliv ve vztahu k celému nebytovému prostoru užívaného žalovanými. Nadto má stěžovatelka za to, že v daném případě ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaných vůbec nemohlo dojít, protože předmětný nebytový prostor byl v nevyhovujícím technickém stavu bránícím jeho využití pro smlouvou stanovený účel.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Ke stížnostní argumentaci stěžovatelky lze uvést, že stěžovatelka bez jakékoliv hlubší ústavněprávní úvahy pouze opakuje námitky, s nimiž se však soudy již dostatečně vypořádaly v předchozím řízení. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že jakkoliv je spoluvlastnictví založeno na aktivní a pasivní solidaritě spoluvlastníků, nebrání tato skutečnost tomu, aby si spoluvlastníci mezi sebou vymezili způsob hospodaření. V daném případě byl žalobci (jako menšinovému podílovému spoluvlastníkovi předmětných nemovitostí) v rámci přijatých stanov sdružení spoluvlastníků udělen souhlas k výkonu práv pronajímatele k těmto prostorám. Právní úprava dopadající na právě projednávanou věc přitom vedle dohody spoluvlastníků o způsobu hospodaření se společnou věcí umožňovala též princip majorizace, což znamená, že pro určení způsobu hospodaření se společnou věcí postačovala i většina hlasů všech spoluvlastníků. Žalobce proto k pronájmu nebytových prostor a k následnému podání žaloby nepotřeboval speciální souhlas většiny spoluvlastníků a mohl požadovat celé plnění, ne jen jeho část podle velikosti svého podílu. Aktivní legitimace žalobce k vymáhání celé částky proto dána byla. Tento závěr považuje Ústavní soud za odpovídající provedeným skutkovým zjištěním (které stěžovatelka ostatně ani nerozporuje) a rovněž z právního hlediska nikterak nevybočuje z právní úpravy provedené v podústavním právu (viz zejména ustanovení § 139 a § 513-515 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění) a tím spíše jej nelze označit ani za protiústavní.

7. Namítá-li stěžovatelka dále, že prostory vzhledem k enormní vlhkosti nemohla využít ke sjednanému účelu a nemohla se tedy ani obohatit na úkor žalobce, pak nezbývá než odkázat na přiléhavé konstatování Nejvyššího soudu, že stěžovatelka nevysvětluje, proč tedy předmětné prostory užívala ještě několik let po uplynutí výpovědní doby nájemní smlouvy, když prostor opustila až na základě rozhodnutí soudu o vyklizení.

8. Ústavní soud má s ohledem na výše uvedené za to, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky. Proto bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru