Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 165/97Usnesení ÚS ze dne 18.02.1998Omezené účinky rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení podmínky trvalého pobytu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstřík
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 13/10 SbNU 379
EcliECLI:CZ:US:1998:2.US.165.97
Datum podání15.05.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 13 odst.5

87/1991 Sb., § 5 odst.2, § 5 odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 165/97 ze dne 18. 2. 1998

U 13/10 SbNU 379

Omezené účinky rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení podmínky trvalého pobytu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti Z. N., zastoupeného JUDr. J. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.1. 1997, sp. zn. 9 Co 683/96, takto:

Ústavnístížnostseodmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se domáhá navrhovatel zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.1. 1997, sp. zn. 9 Co 683/96, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku, kterým byl stěžovateli zamítnut návrh na vydání nemovitostí p. p. č. 411/1 a 412/4 v k.ú. V. a zaplacení částky 42 096 Kč.

Stěžovatel uvádí, že soudy I. a II. stupně ve shodě dospěly k závěru, že předmětná žaloba v části, kterou se žalobce domáhal vydání nemovitostí, podle zákona č. 87/1991 Sb., byla podána opožděně a že jeho nárok je promlčen. V důsledku promlčení nároku pak soudy dovodily, že není oprávněný ani jeho nárok na náhradu škody, způsobenou obcí V. nesprávnou aplikací zákona č. 87/1991 Sb., neboť podle jejich názoru není podstatné z jakého důvodu podal žalobce návrh na zahájení řízení až dne 1.12. 1994.

Stěžovatel namítá, že oba soudy nepřihlédly k nálezu Ústavního soudu Pl.ÚS 3/94, publikovaného pod č. 164/1994 Sb. a vadně interpretovaly počátek běhu lhůty. Stěžovatel je toho názoru, že znovu otevřená lhůta začala běžet dnem vykonatelnosti nálezu, tj. dnem 1.11. 1994. V této lhůtě také podal žalobu. Dovozuje dále, že konsekvence nálezu Ústavního soudu a novely zákona se vztahuje na všechny osoby bez rozdílu, neboť jinak by byla před zákonem založena nerovnost oprávněných osob, resp. účastníků sporů.

V postupu obou soudů z hlediska posouzení nároku na vydání věci a nároku na náhradu škody, spatřuje stěžovatel porušení čl.6 odst.1 Úmluvy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Právní základ ústavní stížnosti spočívá tedy výlučně na výkladu běhu lhůt, jejich závaznosti, promlčení a prekluzi.

Odvolací soud správně opravil názor soudu I. stupně, že k prekluzi práva dochází pouze pro uplatnění nároku podle § 5 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb. Lhůta k uplatnění nároku podle § 5 odst.4 cit. zákona není lhůtou propadnou, nýbrž lhůtou, která včasným neuplatněním žaloby u soudu se promlčuje.

Nález Ústavního soudu č.164/1994 Sb. zrušil v ustanoveních § 5 odst.2 a odst.4 zák.č. 87/1991 Sb. slova "ode dne účinnosti tohoto zákona", takže lhůta uvedená v § 5 odst.2 a odst.4 téhož zákona začala běžet dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu, tedy dnem 1. listopadu 1994. Tato nově otevřená lhůta se však týká jen osob, které se nálezem staly osobami oprávněnými. Jde tedy výlučně o osoby, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČR (ČSFR), kterou citovaný nález Ústavního soudu zrušil. Běh nové lhůty ode dne vykonatelnosti nálezu se však netýká osob, které již před účinností nálezu byly osobami oprávněnými, neboť ty tehdy platnou podmínku trvalého pobytu na území ČR (ČSFR) splňovaly a z různých důvodů nárok včas neuplatnily.

Připuštěním jiného názoru by teprve došlo k nerovnosti oprávněných osob, neboť by byly vyloučeny z řízení osoby, u kterých vydávací řízení skončilo pravomocnými usneseními, resp. jako res iudicata, zatím co u ostatních, u kterých došlo k prekluzi a promlčení práva, by se termíny nově otevíraly.

Výše uvedený závěr Ústavního soudu (obsažený v cit. nálezu) je shodný se zák.č. 229/1991 Sb., u kterého byla rovněž odstraněna překážka trvalého pobytu na území ČR. Podle § 13 odst.5 zákona o půdě se uvádí, že právo na vydání nemovitostí v nově otevřené lhůtě může uplatnit pouze oprávněná osoba, která do 31. ledna 1993 nebo do 1. září 1993 nebyla oprávněnou osobou pouze proto, že nesplňovala podmínku trvalého pobytu.

Stížností napadeným rozsudkem krajskéhosoudu nedošlo k namítanému porušení ústavnosti, neboť věc byla soudy projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v přítomnosti stěžovatele, který měl možnost předložit důkaz a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.

Proto Ústavnísoud byl nucen podle § 43 odst.1 písm.c) zák.č. 182/1993 Sb. stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18.2. 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru