Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1648/10 #1Nález ÚS ze dne 16.11.2010K rovnému postavení účastníků v exekučním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkExekuce
rozhodčí nález
rozhodce
Doručování
soud/stížnost na postup soudu
osoba/povinná
neplatnost/absolutní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 226/59 SbNU 299
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.1648.10.1
Datum vyhlášení14.12.2010
Datum podání07.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 44 odst.2, § 44 odst.10, § 52 odst.1

99/1963 Sb., § 220 odst.1, § 219a


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


I exekuční řízení je ovládáno zásadou rovnosti účastníků, jež se projevuje mj. povinností obecného soudu vytvořit účastníkům řízení prostor pro účinné vznesení námitek. Změní-li odvolací soud zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně a sám nařídí exekuci na majetek povinného, aniž by mu umožnil před soudem skutkově a právně argumentovat, poruší tím právo povinného na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky J. P. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 16. 11. 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 66 Co 843/2009-23 ze dne 27. 10. 2009 pro rozpor s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení byl zamítnut.

Narativní část

Rozhodnutím okresního soudu byl pro nedostatek exekučního titulu zamítnut návrh vedlejšího účastníka na nařízení exekuce na majetek stěžovatelky. Rozhodnutí okresního soudu bylo doručeno pouze právní zástupkyni vedlejšího účastníka, jenž následně podal odvolání, o němž krajský soud rozhodl napadeným usnesením tak, že exekuci na majetek stěžovatelky nařídil. Podle stěžovatelky krajský soud porušil její právo účinně se hájit v řízení o návrhu na nařízení exekuce, když se o existenci řízení dozvěděla až z doručeného napadeného usnesení krajského soudu, přičemž jí ani nebylo zasláno rozhodnutí okresního soudu a stejnopis odvolání vedlejšího účastníka.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud upozornil, že ve vztahu k principu rovnosti účastníků řízení platí, že každé procesní straně má být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost, včetně důkazů, za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Podle Ústavního soudu se zásada rovnosti účastníků řízení nicméně neuplatní absolutně, tzn. že všichni účastníci řízení nemusí v každém okamžiku řízení současně disponovat určitým procesním prostředkem. V této souvislosti Ústavní soud připustil, že exekuční řízení má svá specifika, kdy zejména v počáteční fázi soud rozhoduje o návrhu na nařízení exekuce zásadně bez jednání a bez slyšení povinného, opíraje se toliko o zákonem vymezená hlediska. Odlišné postavení účastníků řízení je odůvodněno účelem exekučního řízení, jímž je uspokojit věřitele v jeho nároku soudem či jiným orgánem přiznaným, k předpokladům jeho efektivního uplatnění patří proto jistý "prvek překvapení" ve vztahu k dlužníkovi. Uvedené ovšem neznamená, že povinný zůstává v exekučním řízení zcela bez ochrany.

Při nuceném vymáhání práva, které soud v rámci exekučního řízení provádí, dochází k zásahům do právní sféry povinného a v některých případech i do právní sféry třetích osob. Jedná se o zásahy do nedotknutelnosti osoby, jejího soukromí, obydlí a majetku, které mohou nabývat v konkrétních případech i ústavněprávní roviny. Musí být tedy vytvořen prostor k tomu, aby účastníci řízení mohli ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzení a námitky, které se relevantním způsobem promítnou do úvahy soudu rozhodujícího v meritu. Vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení.

Pokud za dané procesní situace odvolací soud změnil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně a sám nařídil ve věci exekuci, zbavil tím stěžovatelku možnosti před soudem skutkově a právně argumentovat, neboť až do vydání pravomocného rozhodnutí ve věci jí nebyla dána procesní příležitost vyjádřit se k otázce splnění zákonem stanovených podmínek pro nařízení exekuce, a to na rozdíl od vedlejšího účastníka, který tak učinil prostřednictvím odvolání, jímž bylo zvráceno pro stěžovatelku příznivé rozhodnutí, a který takto v řízení získal oproti stěžovatelce, která již žádné opravné prostředky k dispozici nemá, podstatnou výhodu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatelky a porušil její právo na přístup k soudu a zásadu rovnosti účastníků, jež jsou součástí širšího komplexu práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil. Zároveň nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, neboť nařízená exekuce byla usnesením okresního soudu odložena do doby nabytí právní moci rozhodnutí o návrhu na její zastavení, a stěžovatelce tak bezprostřední zásah do jejích práv nehrozí.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Stanislav Balík. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 1648/10 ze dne 16. 11. 2010

N 226/59 SbNU 299

K rovnému postavení účastníků v exekučním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 16. listopadu 2010 sp. zn. II. ÚS 1648/10 ve věci ústavní stížnosti J. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. října 2009 č. j. 66 Co 843/2009-23, kterým byla nařízena na majetek stěžovatelky exekuce, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Komerčního spořitelního a úvěrního družstva DOMOV, v likvidaci, jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. října 2009 č. j. 66 Co 843/2009-23 byla porušena základní práva stěžovatelky na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení garantovaná ustanovením čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. října 2009 č. j. 66 Co 843/2009-23 se proto ruší.

III. Návrh na odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. října 2009 č. j. 66 Co 843/2009-23 se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 7. června 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala odložení vykonatelnosti a posléze i zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě. Tvrdila, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje i veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem byl připojen spis Okresního soudu v Ostravě (dále též "okresní soud") sp. zn. 51 Nc 10178/2009, z něhož Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.

Usnesením okresního soudu č. j. 51 Nc 10178/2009-10 ze dne 6. dubna 2009 byl zamítnut návrh oprávněného, Komerčního spořitelního a úvěrního družstva DOMOV v likvidaci, IČ: 26156245 (dále jen "vedlejší účastník"), na nařízení exekuce na majetek povinné - stěžovatelky podle rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. R. S., vydaného dne 27. dubna 2008 pod číslem spisu 480/08, k uspokojení pohledávky ve výši 68 140 Kč s příslušenstvím (výrok I) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Okresní soud na základě předložených listin dospěl k závěru, že exekuční titul nebyl vydán k tomu pravomocným orgánem, neboť mezi účastníky nebyla platně uzavřena rozhodčí doložka. Oprávněný neprokázal, že by rozhodčí doložka byla podepsána členy jeho statutárního orgánu v souladu se zápisem v obchodním rejstříku či osobou, která byla zmocněna doloženou plnou mocí.

Předmětné usnesení okresního soudu bylo doručeno pouze právní zástupkyni oprávněného, jenž dne 23. července 2009 podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které doplnil dne 11. srpna 2009. Na jeho podkladě Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") napadeným usnesením č. j. 66 Co 843/2009-23 ze dne 27. října 2009 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že nařídil podle rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. R. S., vydaného v Brně dne 27. dubna 2008 pod sp. zn. 480/08, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 68 140 Kč s příslušenstvím, pro náklady rozhodčího řízení v částce 5 300 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek stěžovatelky (výrok I). Provedením exekuce soud pověřil JUDr. Tomáše Vránu, soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov, se sídlem Přerov, Komenského 38 (výrok II). Stěžovatelce jako povinné soud zakázal nakládat se svým majetkem, včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb a udržování a správy majetku (výrok III). Odvolací soud přezkoumal postup soudu prvního stupně, přičemž shledal jím vytýkané nedostatky rozhodčího řízení bez významu pro účely řízení o návrhu na nařízení exekuce. Pravomoc orgánu, který rozhodl v nalézacím řízení, může soud zkoumat pouze v obecné rovině, tj. zda v tomto řízení mohl exekuční titul vydat rozhodce. Jelikož podmínky pro nařízení exekuce měl krajský soud v předmětné věci za zjištěné, rozhodl, jak je shora uvedeno.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností. Porušení svých práv spatřuje v odnětí možnosti účinně se hájit v řízení o návrhu na nařízení exekuce, kterého se neúčastnila, neboť až do dne 22. dubna 2010, kdy jí bylo doručeno ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu, o existenci řízení nebyla zpravena. Spolu s napadeným usnesením, proti němuž není žádný řádný či mimořádný opravný prostředek přípustný, jí byl doručen i návrh ve věci samé, nikoliv již předcházející rozhodnutí okresního soudu a stejnopis odvolání vedlejšího účastníka, jejichž kopie získala stěžovatelka na vlastní náklady až po nahlédnutí do exekučního spisu.

Stěžovatelka podle svých slov respektuje a nijak nezpochybňuje skutečnost, že vykonávací a exekuční řízení je dle platné právní úpravy formalizováno a procesně výrazně zjednodušeno. Stejně tak reflektuje postup, podle kterého je povinný informován o probíhajícím exekučním řízení až okamžikem, kdy je mu doručeno rozhodnutí soudu v prvním stupni. Důsledná aplikace tohoto principu vede ovšem podle stěžovatelky za určitých okolností ke zbavení práva povinného na procesní instanci (iudicium per altem) a k porušení principu rovnosti stran. Jedná se o situaci, která nastala i v souzené věci, tedy že o nařízení exekuce je rozhodnuto až ve druhém stupni řízení. Okamžikem doručení usnesení odvolacího soudu o nařízení exekuce je toto usnesení plně vykonatelné, aniž by se povinný mohl před tímto jakýmkoliv způsobem bránit, a to navíc za stavu, kdy sám soud (prvostupňový) pochyboval o existenci exekučního titulu. Podle stěžovatelky přitom existuje takový výklad práva a varianta procesního postupu, které umožňují plné zachování procesních práv. Odvolací soud, pokud dojde k závěru, že zamítnutí návrhu na nařízení exekuce bylo nesprávné, je oprávněn rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k novému projednání se závazným právním názorem. O nařízení exekuce by pak rozhodoval soud prvního stupně a právo na odvolání a možnost namítat neexistenci exekučního titulu by byly zachovány. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2100/08 ze dne 9. 2. 2010 (N 21/56 SbNU 249), ve kterém Ústavní soud shledal porušení práva na spravedlivý proces v podobné věci, kde stěžovatel brojil proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření odvolacím soudem, jemuž neměl až do jeho vydání možnost argumentačně čelit.

V části ústavní stížnosti označené III vznáší stěžovatelka argumenty směřující proti meritu napadeného rozhodnutí s tím, že tyto měla mít právo použít v řízení, ve kterém se rozhoduje o nařízení exekuce na její majetek; v řízení o ústavní stížnosti slouží pouze pro demonstraci faktu, že zbavení procesních práv může vést k újmě i na právech hmotných. Stěžovatelka především tvrdí, že rozhodčí nález byl vydán bez jejího vědomí. Zpochybňuje rovněž existenci exekučního titulu vydaného lege artis. Věc, o které bylo rozhodováno, nespadá podle jejího názoru pod rozhodčí doložku, ta se vztahuje pouze na smlouvu o úvěru, nikoliv na rozhodnutí o směnce, které bylo přijato. Soud též neměl vycházet z presumpce správnosti rozhodčího nálezu, protože rozhodčí nálezy, které vydává soukromá osoba, takové důvěry nepožívají. Závěrem stěžovatelka poukázala na uzavřenou rozhodčí doložku, která vyloučila rozhodování podle platného práva a zakotvila, že rozhodčí nález nemusí být odůvodněn. Takové ujednání je přitom absolutně neplatné pro rozpor se Směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 a zakládá nevykonatelnost dotčeného rozhodčího nálezu.

II.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení a vedlejšího účastníka, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud označil stížnost stěžovatelky za nedůvodnou. Odmítl její tvrzení, že by změnou usnesení soudu prvního stupně bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv a svobod. Napadené rozhodnutí, na jehož odůvodnění krajský soud plně odkázal, bylo vydáno v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a rovněž zcela v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Krajský soud dále konstatoval, že skutečnosti uváděné stěžovatelkou v ústavní stížnosti lze uplatnit v návrhu na zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, popřípadě v návrhu na zastavení exekuce dle speciálního ustanovení § 35 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, nebo též v návrhu dle § 31 a násl. citovaného zákona.

Podle vyjádření vedlejšího účastníka nedoručení usnesení okresního soudu ze dne 6. dubna 2009 nezpůsobilo stěžovatelce žádnou újmu ani zásah do jejích práv, neboť jí fakticky nenáleželo právo podat opravný prostředek proti rozhodnutí, které pro ni bylo plně úspěšné. Rovněž krajský soud podle jeho názoru nepochybil, pokud rozhodl o změně rozhodnutí soudu prvního stupně, nikoli o jeho zrušení. Občanský soudní řád stanoví závazné pořadí a podmínky pro ten který způsob rozhodnutí odvolacího soudu a v konkrétním případě nepřicházelo do úvahy zrušení rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně. O zásahu do práva na spravedlivý proces nelze hovořit i z toho důvodu, že stěžovatelka má k dispozici jiný způsob procesní obrany, podání návrhu na zastavení exekuce, který navíc využila. Co se týče rozhodnutí o k ústavní stížnosti připojeném návrhu na odklad vykonatelnosti, vedlejší účastník jej ponechal na úvaze soudu, neopomněl ovšem zmínit, že stěžovatelka v probíhajícím exekučním řízení současně požádala o odložení provedení exekuce. V navazující části B vyjádření vedlejší účastník pak obsáhle reagoval na argumentaci stěžovatelky směřující proti meritu napadeného usnesení. Podání vedlejší účastník uzavřel návrhem na zamítnutí ústavní stížnosti.

V replice doručené Ústavnímu soudu dne 16. září 2010 stěžovatelka přisvědčila, že krajský soud sice postupoval v souladu se zákonem, nicméně tento postup představoval porušení jejích procesních práv. Setrvala na svém stanovisku, podle něhož krajskému soudu byl dán prostor pro to, aby zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k projednání, a to z důvodu nedostatečně zjištěného skutkové stavu, neboť posouzení existence exekučního titulu v exekučním řízení není podle jejího názoru otázkou ryze právní, ale rovněž otázkou skutkového stavu. Stěžovatelka uvedla, že soud je oprávněn volit mezi dvěma různými, dle práva přípustnými procesními postupy ten, který uzná za vhodnější a ústavně konformní. Postup, který zbavil stěžovatelku práva na jakoukoliv procesní obranu, za takový považovat nelze.

Představu o spravedlivém procesu podle stěžovatelky nenaplňují ani věcné závěry účastníka řízení, které jsou v rozporu s jiným jeho právním názorem, vyjádřeným v rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 33 Cm 13/2009. Dle citovaného rozsudku jsou rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách, při výkladu práva, který je činěn v souladu s předpisy Evropských společenství (tzv. eurokonformní výklad), absolutně neplatné a případný rozhodčí nález vydaný na jejich základě nevyvolává žádné právní následky a není exekučním titulem.

Ve vztahu k účastníky tvrzené možnosti uplatnit návrh na zastavení řízení stěžovatelka sdělila, že takový postup ji výrazně znevýhodňuje oproti těm, kteří měli možnost podat odvolání, neboť stěžovatelka je na rozdíl od nich vystavena následkům, které vyvolává pravomocná exekuce. Podání návrhu na zastavení nevede ke srovnatelné ochraně práva, nelze jím nahradit institut odvolání, podle opačné logiky by bylo možné odepření opravných prostředků i v jiných řízení bagatelizovat odkazem na obnovu řízení či institut ústavní stížnosti. Stěžovatelka dále podotkla, že ačkoli návrh na zastavení exekuce podala, je tento její krok po dobu čtyř měsíců prozatím bez výsledku.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že návrh je důvodný.

Stěžovatelka založila svou ústavní stížnost na kritice procesního postupu Krajského soudu v Ostravě v odvolacím řízení vedeném o návrhu na nařízení exekuce jako důsledku nesprávného výkladu ustanovení § 219a a 220 občanského soudního řádu, upravujících rozhodování odvolacího soudu.

Ve svých četných rozhodnutích Ústavní soud zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalismu").

Ústavní soud taktéž mnohokrát prohlásil, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy.

K zmiňovaným principům se bezpochyby řadí princip rovnosti účastníků řízení, který představuje stěžejní zásadu spravedlivého procesu. Své normativní vyjádření nachází především v čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a na úrovni podústavního práva je pro civilní řízení zakotven v § 18 občanského soudního řádu, přičemž se promítá i do řady dalších ustanovení tohoto zákona. Tento ústavní princip garantuje rovné postavení účastníků soudního řízení co do práv, jež účastníkům určitého typu řízení přiznává právní řád (srov. nález sp. zn. II. ÚS 657/05 ze dne 21. 8. 2008, N 146/50 SbNU 291). Obdobným způsobem je tento princip interpretován i v ustálené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, který za součást práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy považuje zásadu "rovnosti zbraní". Z této zásady je pak dovozováno, že každé procesní straně má být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost, včetně důkazů, za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (rozsudek ze dne 27. října 1993 ve věci Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, č. 14448/88, bod 33).

Ústavní soud připouští, že zásada rovnosti účastníků řízení se neuplatní absolutně, to znamená, že všichni účastníci řízení nemusí v každém okamžiku řízení současně disponovat určitým procesním prostředkem. Ústavní soud si je v této souvislosti vědom specifik exekučního řízení, zejména pokud jde o jeho počáteční fázi, ve které soud rozhoduje o návrhu na nařízení exekuce zásadně bez jednání a bez slyšení povinného, opíraje se toliko o zákonem vymezená hlediska (§ 44 odst. 2 exekučního řádu, ve znění do 31. října 2009). Povinný se o zahájení exekučního řízení zpravidla dozví až v okamžiku, kdy je mu (spolu s návrhem na nařízení exekuce) doručeno usnesení o nařízení exekuce. Naznačené odlišné postavení účastníků řízení je odůvodněno účelem exekučního řízení, jímž je uspokojit věřitele v jeho nároku soudem či jiným orgánem přiznaným. K předpokladům jeho efektivního uplatnění patří proto jistý "prvek překvapení" ve vztahu k dlužníkovi. Uvedené ovšem neznamená, že povinný zůstává v exekučním řízení zcela bez ochrany. Proti usnesení o nařízení exekuce je ze zákona přípustné odvolání (§ 44 odst. 10 exekučního řádu, ve znění do 31. října 2009), ve kterém lze mimo jiné vyvrátit existenci základní podmínky exekučního řízení - exekučního titulu. V průběhu odvolacího řízení sice povinný musí strpět určitá omezení, která brání zmaření výkonu v budoucnu, na druhou stranu nelze výkon rozhodnutí dokonat, neboť usnesení o nařízení exekuce není dosud pravomocné.

Při nuceném vymáhání práva, které soud v rámci exekučního řízení provádí, dochází k zásahům do právní sféry povinného a v některých případech i do právní sféry třetích osob (např. manžela povinného). Jedná se o zásahy do nedotknutelnosti osoby, jejího soukromí, obydlí a majetku, které mohou nabývat v konkrétních případech i ústavněprávní roviny. Musí být tedy vytvořen prostor k tomu, aby účastníci řízení mohli ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzení a námitky, které se relevantním způsobem promítnou do úvahy soudu rozhodujícího v meritu. Vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení.

Ústavní soud výše řečené shrnul v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.), kde prohlásil, že "základní práva obsažená v hlavě páté Listiny se promítají nejen ve vztahu k posouzení soudního řízení jako celku, nýbrž je jejich prizmatem nezbytné posuzovat i jednotlivé části řízení před obecnými soudy. Není přitom nezbytně nutné, aby požadavky plynoucí z jednotlivých ústavně zaručených procesních práv působily ve stejné intenzitě ve všech jeho částech. Omezení základních procesních práv ale nemůže být svévolné a musí brát zřetel na to, že účelem soudního řízení je poskytování ochrany subjektivním právům jednotlivce. Porušení procesních práv účastníka řízení se tak může negativně promítnout do jiných jeho základních práv, přičemž takovýto zásah může mít přímý a z hlediska dalšího řízení neodčinitelný charakter (srov. usnesení ze dne 30. října 2006 sp. zn. IV. ÚS 394/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz)".

Jelikož postup soudu v průběhu exekučního řízení je součástí civilního soudního řízení, je na něj nutno vztáhnout požadavky plynoucí z práva na spravedlivý proces, včetně rovnosti zbraní. Stanovené požadavky je pak třeba respektovat i při hledání ústavně konformního výkladu občanského soudního řádu aplikovaného v exekučním řízení (§ 52 odst. 1 exekučního řádu).

V nyní posuzované věci krajský soud usnesením č. j. 66 Co 843/2009-23 ze dne 27. října 2009 poté, co posoudil otázku vykonatelnosti předloženého exekučního titulu odlišně od soudu prvního stupně, změnil původně zamítavé rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. dubna 2009 a dle ustanovení § 44 odst. 2 exekučního řádu vyhověl návrhu oprávněného - vedlejšího účastníka a nařídil exekuci na majetek stěžovatelky. Napadené rozhodnutí krajský soud opřel o ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu, neshledávaje v souladu s jeho zněním podmínky pro potvrzení či zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně. Z hlediska celkového posouzení sporu je dále významné, že předchozí zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i odvolání vedlejšího účastníka do tohoto rozhodnutí obecné soudy stěžovatelce na vědomí nezaslaly, ale bylo jí doručeno právě až usnesení krajského soudu nařizující exekuci na její majetek, které téhož dne, 22. dubna 2010, nabylo právní moci.

Popsaným postupem krajský soud zatížil předmětné řízení o návrhu na nařízení exekuce procesní vadou, kterou lze hodnotit jako porušení základních práv stěžovatelky.

Krajským soudem provedený výklad ustanovení § 220, resp. § 219a občanského soudního řádu je z ústavněprávního hlediska nepřijatelný z důvodu nepřípustného odnětí práva na přístup stěžovatelky k soudu, neboť jí fakticky znemožnil podat do usnesení o nařízení exekuce odvolání, které jí přísluší dle ustanovení § 44 odst. 10 exekučního řádu (ve znění do 31. října 2009). Evropský soud pro lidská práva opakovaně potvrzuje, že čl. 6 Úmluvy nenutí smluvní státy k vytváření odvolacích nebo kasačních soudů, avšak pokud tyto jurisdikce existují, garance čl. 6 Úmluvy musejí být respektovány zejména tam, kde zajišťují účastníkům řízení účinné právo na přístup k soudům za účelem projednání jejich práv (za všechna srov. rozsudek ve věci Brualla Gómez de la Torre proti Španělsku, č. 26737/95, § 33 in fine, dostupný v elektronické podobě na http://www.echr.coe.int). Jako ústavně souladný se za těchto okolností tedy jeví Ústavnímu soudu pouze takový postup, kdy odvolací soud napadené rozhodnutí zruší a vrátí věc k novému projednání.

Pokud za dané procesní situace odvolací soud změnil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně a sám nařídil ve věci exekuci, zbavil tím stěžovatelku možnosti před soudem skutkově a právně argumentovat, neboť až do vydání pravomocného rozhodnutí ve věci jí nebyla dána procesní příležitost vyjádřit se k otázce splnění zákonem stanovených podmínek pro nařízení exekuce, a to na rozdíl od vedlejšího účastníka, který tak učinil prostřednictvím odvolání, jímž bylo zvráceno pro stěžovatelku příznivé rozhodnutí, a který takto v řízení získal oproti stěžovatelce, která již žádné opravné prostředky k dispozici nemá, podstatnou výhodu.

Shora uvedené skutečnosti vedly Ústavnísoud k závěru, že krajský soud nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatelky a porušil její základní právo na přístup k soudu a zásadu rovnosti účastníků, jež jsou součástí širšího komplexu práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavnísoud proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 66 Co 843/2009-23 ze dne 27. října 2009 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), když účastníci s tímto postupem vyjádřili souhlas.

Jde-li o námitky obsažené v ústavní stížnosti a argumentaci vedlejšího účastníka obsaženou v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, které směřují do věcného posouzení, necítí se být v této fázi Ústavnísoud oprávněn se k této otázce vyjadřovat. Pokud by tak učinil, sám by de facto rozhodl namísto obecných soudů a nepřípustně by tím zasahoval do jejich činnosti.

K odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí může Ústavnísoud podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu přistoupit na návrh stěžovatele, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění přiznaného rozhodnutím třetí osobě znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Z připojeného spisového materiálu se podává, že usnesením Okresního soudu v Ostravě č. j. 51 Nc 10178/2009-58 ze dne 7. června 2010 byla exekuce nařízená napadeným usnesením krajského soudu odložena na dobu do právní moci rozhodnutí o návrhu na zastavení této exekuce. Stěžovatelce tedy výkon rozhodnutí, jenž by jí mohl přivodit nějakou podstatnou újmu, bezprostředně nehrozí. Zákonné podmínky pro vyhovění návrhu tudíž splněny nebyly.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru