Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1648/08 #1Usnesení ÚS ze dne 21.04.2009

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkTrestný čin
Trest
EcliECLI:CZ:US:2009:2.US.1648.08.1
Datum podání03.07.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 148


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1648/08 ze dne 21. 4. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti V. M., zastoupené JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem se sídlem Praha 8, Křižíkova 16, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 20. 3. 2008 ve věci sp. zn. 6 Tdo 360/2008 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2007 ve věci sp. zn. 5 To 317/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka svým návrhem napadá rubrikovaná soudní rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 6. 2006 ve věci sp. zn. 24 T 59/2005 byla stěžovatelka uznána vinnou spácháním trestního činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 2, 3 písm. c) trestního zákona, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Stěžovatelčino odvolání městský soud rubrikovaným usnesením zamítl a následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

Stěžovatelka jako účetní zpracovávající pro společnost IPV - Finesite, s.r.o. účetnictví a daňové přiznání k DPH, měla do daňového přiznání k DPH zařadit fiktivní faktury, podložené padělanou smlouvou o reklamní spolupráci a na základě těchto faktur provést neoprávněný odpočet DPH, jenž byl poukázán na bankovní účet společnosti IPV - Finesite, s.r.o, ze kterého měla tuto částku posléze vybrat a použít pro sebe.

Stěžovatelka nesouhlasí se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Pokud nalézací soud konstatoval, že obžalovaná měla osobní i technické předpoklady celé jednání uskutečnit, stěžovatelka připomíná, že podobné předpoklady měly přinejmenším dvě další osoby. Nadto stěžovatelka zdůrazňuje, že předmětné trestné činnosti se mohla dopustit jednatelka společnosti samostatně nebo spolu s účetní, ale nikoli účetní samostatně. Jednatelka totiž podepisuje daňová přiznání společnosti, a proto by si musela všimnout, že daný odpočet DPH byl v evidentním nepoměru k rozsahu příjmů společnosti.

Taktéž odvolací soud dle stěžovatelky dospěl k nesprávným skutkovým a právním závěrům; nadto zamítl stěžovatelčino odvolání, aniž by provedl další jí navržené důkazy (např. zadání znaleckého posudku z oboru grafologie, jehož předmětem mělo být zkoumání pravosti stěžovatelčina podpisu, vyžádání rejstříkového spisu na společnosti IPV-Finesite, s.r.o. a IRESO, s.r.o. ke zjištění, na základě jakých dokladů a s jakými podpisy byla zapsána změna sídla těchto společností na adresu stěžovatelčiny kanceláře, či nový výslech svědkyně Ř.).

Nejvyšší soud měl porušit stěžovatelčino právo tím, že přihlížel ke skutečnostem, ke kterým přihlížet nemohl a jeho argumentace je zavádějící a protiprávní.

S odkazem na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva se stěžovatelka domnívá, že délka trestního řízení se měla odrazit v úvaze soudu, zda ukládat trest v rámci kvalifikované skutkové podstaty nebo toliko v rámci skutkové podstaty základní. Jedná se totiž o okolnost naplnění buď materiální stránky trestného činu ve smyslu § 88 trestního zákona, popřípadě i o kombinaci s použitím ustanovení § 56 trestního zákona o zániku společenské nebezpečnosti trestného činu v důsledku běhu doby.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR; není součástí soustavy obecných soudů, a není jim instančně nadřazen. Není tedy povolán k zásahu do rozhodovací praxe obecných soudů, a to ani v případě, kdy došlo k porušení podústavního práva. K zásahu je Ústavní soud oprávněn teprve tehdy, představuje-li takové porušení zároveň zásah do ústavně zaručených práv.

Stěžovatelka se domnívá, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, ale námitky, které ve svém podání uplatňuje, představují především nesouhlas se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů přitom bez dalšího neopravňuje Ústavní soud ke kasaci napadených rozhodnutí.

Z tohoto úhlu pohledu přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Posuzovanou ústavní stížností stěžovatelka toliko pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů, přičemž její argumentace setrvává v rovině práva podústavního. Již z tohoto ohledu je třeba hodnotit projednávané podání jako ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Nad tento rozhodný rámec je možno k námitkám stěžovatelky konstatovat následující. Podstatu stěžovatelčiny argumentace obsažené v ústavní stížnosti lze shrnout v tom smyslu, že stěžovatelka předmětný trestný čin nespáchala a byl jí uložen nepřiměřeně přísný trest, jenž nereflektuje judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ani v těchto tvrzeních nemůže nicméně Ústavní soud stěžovatelce nikterak přisvědčit. Pokud jde o skutková zjištění, nalézací soud logicky a ústavně konformně odůvodnil, proč provedené důkazy ve svém souhrnu usvědčují stěžovatelku ze spáchání trestného činu. Ke stejným skutkovým závěrům dospěl i odvolací soud, jenž v napadeném usnesení (str. 6, 7) podrobně a zcela přesvědčivě odůvodňuje, kterými konkrétními svědeckými výpověďmi a proč stěžovatelčina obhajoba, obsahově přejatá i do této ústavní stížnosti, nemůže obstát. Obecné soudy, zvláště pak zcela vyčerpávajícím způsobem Nejvyšší soud (na str. 6-9 napadeného usnesení) se taktéž bez jakékoli známky svévole řádně vyrovnaly s otázkou výše trestu uloženého až po šesti letech od spáchání inkriminovaného trestného činu, respektive s otázkou, zda v mezidobí nedošlo k podstatnému snížení (a případně zániku) společenské nebezpečnosti stěžovatelčiny trestné činnosti. Shodně dospěly k závěru, že uložením trestu podmíněného byla jednoznačně zohledněna délka trestního řízení, neboť při včasném rozhodnutí soudu by jednání obviněné, páchané po poměrně dlouhou dobu, v jehož příčinné souvislosti byla poškozenému způsobena značná škoda, vedlo k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud uzavírá, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by šlo v posuzovaném případě o porušení některého ustanovení Listiny. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.

S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2009

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru