Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1645/11 #1Usnesení ÚS ze dne 14.02.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
společenství vlastníků jednotek
spoluvlastnictví/podílové
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.1645.11.1
Datum podání06.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 139

72/1994 Sb., § 11 odst.5

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1645/11 ze dne 14. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti L. B., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem Římská 32, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1879/2009-262 ze dne 23. 3. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí dovolacího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak Ústavní soud zjistil, rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku č. j. 5 C 11/2007-182 ze dne 21. 5. 2008 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby soud uložil žalovaným R. a H. P. (dále jen "vedlejší účastníci") povinnost odstranit do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí rozvody elektrického proudu, vody a kanalizace z komínových průduchů přiléhajících k jednotkám č. 51/02 a 51/03, obnovit přívod elektrického proudu ke kotli ústředního topení nacházejícího se v 1. podzemním podlaží a sloužícího k vytápění jednotky č. 51/02, to vše v domě čp. 51 se stavebním pozemkem p. č. 255/1 v k. ú. Rakovník (výrok I.), a dále byl zamítnut návrh na zrušení domovního řádu (výrok II.). Ve výroku III. soud uložil vedlejším účastníkům povinnost ve stanovené lhůtě obnovit rozvod vody a kanalizace do jednotky č. 51/02 vymezené shora a v navazujících výrocích IV. - VII. rozhodl o nákladech řízení, včetně nákladů státu, a o vrácení zálohy na znalečné vedlejším účastníkům.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 20 Co 363/2008-221 ze dne 15. 10. 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku I. ve věci samé a dalších souvisejících výrocích o nákladech řízení potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky jej změnil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Obecné soudy řešily věc jako spor mezi spoluvlastníky budovy a vlastníky jednotek ve smyslu ustanovení § 139 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 72/1994 Sb."). Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že umístění rozvodu v komínových průduších stěžovatele v užívání předmětu vlastnictví (pozn.: jednotky č. 51/02) nijak neomezuje, když odvod spalin v dané nemovitosti je při centrálním vytápění plynem dostačující a za dané situace je též technicky možné řešení v místnostech užívaných stěžovatelem realizovat vytápění za použití lokálního topidla na tuhá paliva. Co se týče schválení provedení předmětných stavebních úprav ze strany vlastníků jednotek, odvolací soud dodal, že dle ustanovení § 11 odst. 5 věta druhá zákona č. 72/1994 Sb. postačuje souhlas vedlejších účastníků jakožto tříčtvrtinové většiny všech vlastníků jednotek, který byl ve věci dosažen. Odvolací soud odmítl námitku stěžovatele, že se umístěním rozvodů do komínových šachet jednalo o změnu účelu užívání stavby či změnu stavby, k jejímuž provedení je zapotřebí souhlasu všech vlastníků jednotek. Podle soudu stavební úpravy směřovaly k využití menší části dvou dosud nevyužívaných komínových průduchů jako instalačních šachet, což lze považovat za vnitřní stavební úpravu společných částí domu, která nijak nemění dispozici uvnitř domu, nezasahuje do nosných konstrukcí, nemění způsob užívání stavby, tedy se nejedná o takový zásah do stavební části domu, který by ve smyslu stavebního zákona znamenal změnu dokončené stavby. Mimo to se jedná o zásahy, které nejsou nevratné a kdy je technicky možné obnovit původní určení daného prostoru. Odvolací soud také přisvědčil nalézacímu soudu v jeho závěru o nedostatku pravomoci obecných soudů posuzovat stavebně technické parametry příslušných stavebních úprav, včetně existence povolení k jejich provedení, když uvedené spadá do rámce stavebního řízení.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, opírajíc jej o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 22 Cdo 1879/2009-262 ze dne 23. 3. 2011 odmítl jako nepřípustné, neshledávaje rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem.

Pouze rozhodnutí dovolacího soudu napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností, byť v ní současně projevil nesouhlas i se závěry "nalézacích" soudů, jejichž postupem bylo údajně porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Obecné soudy se zásahu do jeho práv měly dopustit tím, že poskytly ochranu nezákonnému jednání vedlejších účastníků, kteří předmětné stavební úpravy provedli bez příslušného stavebního povolení, kterážto skutečnost soudní ochrany dle přesvědčení stěžovatele požívat nemůže. Stěžovatel se dále neztotožnil se závěry obecných soudů stran povahy provedených stavebních úprav, podle jeho názoru bylo v řízení dostatečně prokázáno, že komínové průduchy byly kolaudovány pro odvod zplodin z domu, změnou účelu jejich použití došlo pak i ke změně účelu užívání stavby. Odlišným posouzením této skutkové a právní otázky obecnými soudy mělo dojít k zásahu do stěžovatelova práva na soudní ochranu.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s přiloženým listinným materiálem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Jádro stížnostního návrhu tvoří pokračující polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů obou stupňů, potažmo Nejvyššího soudu, která neopouští rovinu jednoduchého práva. Z předestřené argumentace je spíše patrná neschopnost stěžovatele smířit se s neúspěchem v řízení před obecnými soudy. Samotný fakt, že stěžovatel byl ve sporu neúspěšný, nelze však bez dalšího hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces. O rozpor s článkem 36 odst. 1 Listiny či s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod by mohlo jít jen tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. O takovou situaci se evidentně nejedná.

Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor, o nějž se rozhodnutí obecných soudů, a tedy i Nejvyššího soudu, opírají, nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska plně akceptovatelný. Obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, svá rozhodnutí řádně, srozumitelně, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Právní závěry soudů jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a nejsou ani v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, což by, jak Ústavní soud shora naznačil, jedině mohlo zakládat potřebu jeho zásahu.

Jmenovitě pak Nejvyšší soud v daném případě bez příznaků svévole, jasně a srozumitelně odůvodnil, proč rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam mít nemůže, a tedy proč je třeba dovolání stěžovatele odmítnout jako nepřípustné, a odkázal k tomu na svou konkrétní publikovanou judikaturu. Na jeho rozhodnutí Ústavní soud neshledává nic protiústavního.

Ve světle řečeného Ústavnímu soudu proto nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru