Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1640/17 #1Usnesení ÚS ze dne 24.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /p... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
dovolání/přípustnost
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
dovolání/otázka zásadního právního významu
Narovnání
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.1640.17.1
Datum podání26.05.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 13, § 31a

99/1963 Sb., § 243c odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1640/17 ze dne 24. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti Ing. Petra Vavryse, právně zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 11. 2015, č. j. 18 C 109/2015-37, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2016, č. j. 30 Co 162/2016-59, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, č. j. 30 Cdo 5399/2016-86, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 5. 2017 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí přitom, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právní pomoc zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále bylo dle stěžovatele porušeno i jeho právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.

2. Stěžovatel rekapituluje skutkový stav a dosavadní průběh řízení. Uvádí, že v roce 1997 podal žalobu proti JUDr. Janu Hoffmanovi, jíž se domáhal náhrady škody ve výši 437.680 Kč, která mu měla vzniknout dopravní nehodou. Řízení bylo vedeno u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 857/97. Dne 16. 2. 1998 byl na žalovaného prohlášen konkurz. Dne 17. 2. 2000 podal žalobce návrh na rozšíření žaloby na částku 799.696 Kč. O návrhu na rozšíření žaloby nebylo v důsledku přerušení řízení Okresním soudem ve Vyškově rozhodnuto. Dne 20. 1. 2014 uzavřel žalobce s Českou kanceláří pojistitelů ("ČKP") dohodu o narovnání, kterou se ČKP zavázala stěžovateli uhradit částku 600.000,- Kč. Stěžovatel se v této dohodě zavázal ke zpětvzetí žaloby podané proti JUDr. Hofmanovi s tím, že si strany ponesou náklady řízení ze svého. Na podkladě tohoto návrhu Okresní soud ve Vyškově řízení zastavil a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Řízení bylo pravomocně ukončeno dne 9. 4. 2014.

3. Stěžovatel posléze podal žalobu, jíž se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal náhrady škody způsobené v důsledku tvrzených průtahů v řízení před Okresním soudem ve Vyškově, konkrétně částky 199.696 Kč, která činila rozdíl mezi jistinou žalované částky a částky obdržené od ČKP, a dále částky 44.490 Kč, představující náklady řízení, které by mu byly přisouzeny v řízení v případě úspěchu ve věci.

4. Obecné soudy v napadených rozhodnutích sice uznaly, že v řízení před Okresním soudem ve Vyškově došlo k průtahům, neshledaly však, že by stěžovateli vznikla tvrzená škoda, resp. že by mezi tvrzenou škodou a průtahy v řízení existovala příčinná souvislost. Právní závěr soudů prvního a druhého stupně byl totiž opřen o následující úvahu: předmětem řízení byla až do jeho konce částka 437.680 Kč a úvaha, že by soud v posuzovaném řízení vyhověl návrhu na rozšíření žaloby, je hypotetická. Stěžovateli byla přitom vyplacena částka vyšší, konkrétně 600.000 Kč, takže je zjevné, že žádná škoda v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení nevznikla. Dále pak základní příčinou, která byla důvodem vzniku škody na straně žalobce, byla dopravní nehoda, za níž je zásadně odpovědný provozovatel. Stěžovatel se sám rozhodl přijmout narovnání a části svého nároku se tímto způsobem vzdát.

5. Nejvyšší soud pak v rámci usnesení, jímž odmítl dovolání jako nepřípustné, konstatoval, že odpovědnost státu za škodu způsobenou v důsledku průtahů v řízení může vzniknout pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen mu plnit. To však stěžovatel v projednávané věci nesplnil, neboť původní závazek zanikl uzavřením dohody o narovnání, přičemž pohledávka z tohoto nového závazku byla uspokojena.

6. Stěžovatel v prvé řadě brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, který údajně hledal každou záminku, jak dovolání odmítnout, aby o něm nemusel rozhodovat meritorně. Stěžovatel napadá jak rozdělení pohledávky na dvě částky (199.696 Kč a 44.490 Kč), tak způsob, jakým naložil s jeho otázkou, týkající se existence příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a zjištěnými průtahy v řízení. Podle stěžovatele bylo jeho dovolání přípustné a bylo možné o něm meritorně rozhodnout.

7. Ve vztahu k meritornímu závěru obecných soudů pak stěžovatel tvrdí, že k přijetí narovnání byl donucen faktickými okolnostmi a tato skutečnost by mu neměla bránit v uplatnění celého původně požadovaného nároku. Pokud by proto Okresní soud ve Vyškově o rozšíření žaloby včas rozhodl, mohl by se stěžovatel domáhat částky ve výši 799.696 Kč.

8. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

9. Poté, co Ústavní soud ověřil splnění podmínek řízení, se dále zabýval obsahem ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

10. V nyní projednávané věci Ústavní soud - stejně jako soudy obecné - sice uznává, že v původním řízení před Okresním soudem ve Vyškově skutečně došlo k průtahům, avšak současně konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou opřena o logickou, racionální a ústavně souladnou interpretaci podústavního práva.

11. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud především zdůrazňuje, že není jeho úlohou přezkoumávat, zda odmítnutí dovolání bylo zcela procesně korektní, nýbrž to, zda způsob, jakým bylo s dovoláním naloženo, ovlivňuje spravedlnost řízení před obecnými soudy jako celku. Byť stěžovatel předložil Nejvyššímu soudu otázku, která byla sama o sobě způsobilá být předmětem meritorního zkoumání, nelze odmítnutí dovolání považovat za protiústavní ve shora naznačeném smyslu. Nejvyšší soud totiž odmítnutí dovolání opřel (racionálně) o tvrzení, podle něhož by ani stěžovatelem požadovaná odpověď na jeho dovolací otázku nebyla způsobilá zvrátit výsledek řízení před obecnými soudy, neboť původní závazek zanikl uzavřením dohody o narovnání. Stěžovatel proto nemohl prokázat, že nemůže úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku.

12. Podobná úvaha se koneckonců vztahuje i k hodnocení meritorního výsledku řízení před nalézacím a odvolacím soudem. Ústavní soud totiž nemá ústavněprávních námitek proti jejich právnímu názoru, podle něhož 1) je pouze hypotetickou úvahou, že by soud v původním řízení rozšíření žaloby připustil, a zejména 2) se stěžovatel rozhodl sám (byť pod tlakem faktických okolností) uzavřít dohodu o narovnání. V důsledku těchto okolností nepovažuje Ústavní soud zamítnutí stěžovatelovy žaloby za porušení jeho ústavně garantovaných práv, zejména pak práva ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.

13. Ústavní soud tudíž shrnuje, že v projednávané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně a proti jejich právním závěrům ani proti způsobu, jakým tyto závěry odůvodnily, nemá ústavněprávních výhrad. Proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru