Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 164/97Nález ÚS ze dne 19.01.2000Posuzování státního občanství podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
občanství/absence
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 7/17 SbNU 49
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.164.97
Datum vyhlášení09.02.2000
Datum podání15.05.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

243/1992 Sb., § 2 odst.1

33/1945 Sb., § 1 odst.4, § 1 odst.1

34/1953 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 164/97 ze dne 19. 1. 2000

N 7/17 SbNU 49

Posuzování státního občanství podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě v právní věci

ústavní stížnosti J. D., jako účastníka, zastoupeného JUDr. P. Ř.,

advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích

ze dne 12.3.1997, sp. zn. 10 Ca 37/97, za účasti Okresního úřadu

v Jindřichově Hradci, okresního pozemkového úřadu, Státního statku

Třeboň, Lesů České republiky, s.p. Hradec Králové - Lesní správa

Nové Hrady, Okresního úřadu Jindřichův Hradec, Okresní správy

silnic Jindřichův Hradec a Pozemkového fondu ČR, územního

pracoviště Jindřichův Hradec , jako vedlejších účastníků,takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne

12.3.1997, sp. zn. 10 Ca 37/97, a rozhodnutí Okresního úřadu

Jindřichův Hradec, okresního pozemkového úřadu, ze dne 7.1.1997,

č.j. PÚ 8635/92 - 3/97 BUD, se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, směřující proti shora

uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích,

navrhovatel uvádí, že v restitučním řízení, jež napadenému

rozsudku předcházelo a uvedeným rozsudkem, stejně jako odnětím

vlastnického práva jeho právní předchůdkyni, babičce K. K. byla

porušena základní práva deklarovaná v Listině základních práv

a svobod, zejména v čl. 11, odst. 1, 2 a 4 . Jádro věci spočívá

podle navrhovatelova názoru v pochybení Okresního úřadu Jindřichův

Hradec, okresního pozemkového úřadu, a Krajského soudu v Českých

Budějovicích, neboť vycházely z toho, že pro případ vydání

nemovitostí původně náležejících K. K. je nutno věc posuzovat tak,

že podmínkou vydání je navrácení československého státního

občanství dle zákona č. 34/1953 Sb. Podle názoru stěžovatele je

třeba K. K. až do dne smrti považovat za československou státní

občanku, neboť o její žádosti o navrácení československého

státního občanství ke dni její smrti dne 10.10.1948 nebylo

rozhodnuto, a dne 24.9.1947 jí bylo vydáno osvědčení o státním

občanství, s tím, že se tato při sčítání lidu dne 1.12.1930

hlásila k národnosti české. V tomto konkrétním případě tedy nebylo

nutné K. K. vracet československé státní občanství, neboť jej ke

dni své smrti nepozbyla, neboť o její žádosti definitivně

rozhodnuto nebylo. Navrhovatel odkazuje na znění § 2 odst. 2

ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 2.8.1945 č. 33/1945

Sb., podle kterého osoby uvedené v § 1, v tomto případě K. K., je

nutno do doby zjištění, že se československé státní občanství

zachovává, považovat za československé státní občany, vydal-li jim

Okresní národní výbor osvědčení o okolnostech uvedených v § 2

odst. 1 cit. dekretu. Navrhovatel dovozuje, že pro zachování

československého státního občanství je rozhodující podání žádosti

a vydání osvědčení ve smyslu § 2 odst. 1 cit. dekretu. Z uvedených

důvodů stěžovatel navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu

v Českých Budějovicích.

Krajský soud v Českých Budějovicích, zastoupený předsedkyní

senátu JUDr. V. B., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

k výhradě, že se K. K. nedožila zákona č. 34/1953 Sb., uvedl, že

za jejího života platil jiný právní předpis upravující postup

rozhodování o československém státním občanství osob, které

československé občanství pozbyly. Vrácení československého

občanství K. K. tudíž nezáviselo výlučně na zákoně č. 34/1953 Sb.

Podle názoru soudu je pro posouzení věci rozhodné, že K. K.

přijala německou státní příslušnost, což bylo v řízení jednoznačně

prokázáno. Proto podle § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č.

33/1945 Sb. přijetím německé státní příslušnosti pozbyla čsl.

státní občanství. Proto podle názoru soudu přicházelo v úvahu čsl.

občanství vrátit předepsaným procesním postupem. To se však

nestalo. Právní názor stěžovatele, že na K. K. bylo nutno za

jejího života nahlížet jako na čsl. státní občanku, není správný

a nemá oporu v právních normách, jichž se stěžovatel dovolává. Na

skutečnosti, že K. K. zemřela dříve, než bylo řízení o vrácení

státního občanství ukončeno, příp. než nabyl účinnosti zákon č.

34/1953 Sb., soud vzít zřetel nemůže, protože to zákon neumožňuje.

Na přezkumném soudu je pak podle § 244 odst. 1 o.s.ř. přezkoumávat

zákonnost správního rozhodnutí. Jestliže K. K., která přijala

německou státní příslušnost, nebylo poté, co čsl. státní občanství

pozbyla, čsl. občanství vráceno, nejsou dodrženy požadavky § 2

odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

a proto nebyly splněny podmínky pro vydání majetku původně

spoluvlastnicky náležejícího K. K. do vlastnictví stěžovatele.

Z uvedených důvodů navrhuje krajský soud zamítnutí ústavní

stížnosti.

Okresní úřad Jindřichův Hradec, okresní pozemkový úřad, jako

vedlejší účastník uvádí, že podle dokladů založených ve spise

pozbyla K. K. čsl. státní příslušnost ze zákona k datu, kdy

přijala německou státní příslušnost, t.j. nejpozději v roce 1939,

protože v tomto roce byla při sčítání lidu evidována jako osoba

německé národnosti. Zprávou příslušného správního orgánu je

doloženo, že rozhodnutí o zachování či vrácení čsl. státního

občanství nebylo vydáno. Proto je navrhováno ústavní stížnosti

nevyhovět.

Další vedlejší účastník, Státní statek Třeboň, uvádí, že

z dokladů, které byly k dispozici, vyplývá, že K. K. se

neprovinila proti československému státu, ale zároveň nenabyla

zpět čsl. státní občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., zákona č.

194/1949 Sb., zákona č. 34/1953 Sb. nebo dekretu prezidenta č.

33/1945 Sb. Vzhledem k tomu, že nebyla splněna podmínka navrácení

čsl. státního občanství, navrhuje vedlejší účastník ústavní

stížnosti nevyhovět. Dále se Státní statek Třeboň vzdává svého

práva být vedlejším účastníkem.

Podle vedlejšího účastníka Lesů České republiky, s.p., je

rozsudek Krajského soudu správný. Ústavní stížnost by měla být

zamítnuta. Dále se Lesy České republiky, s.p., vzdávají postavení

vedlejšího účastníka.

Správa a údržba silnic Jindřichův Hradec se vzdala práva být

vedlejším účastníkem, stejně jako Pozemkový fond České republiky,

územní pracoviště Jindřichův Hradec.

Okresní úřad Jindřichův Hradec se k doložené doručené výzvě

jako vedlejší účastník ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn.

10 Ca 37/97, Ústavní soud zjistil, že původními vlastníky

nemovitostí zapsaných v knihovní vložce č. 50 pro k.ú. D. přesně

specifikovaných ve výroku rozhodnutí Okresního úřadu Jindřichův

Hradec, okresního pozemkového úřadu, ze dne 7.1.1997, č.j. PÚ

8635/92-3/97, byli V. a K. K. Nemovitosti byly zkonfiskovány podle

dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. V. K. zemřel dne

30.6.1962, K. K. dne 10.10.1948, oba bez zanechání závěti.

Stěžovatel, jako vnuk výše jmenovaných a oprávněná osoba ve smyslu

§ 2 odst. 2 písm.c) zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, podal výzvu k vydání uvedených nemovitostí.

Okresní úřad Jindřichův Hradec, okresní pozemkový úřad,

rozhodl shora uvedeným rozhodnutím, že stěžovatel není vlastníkem

jedné ideální poloviny (a to po K. K.) nemovitostí ve výroku

rozhodnutí blíže vyznačených, s odůvodněním, že na základě

potvrzení referátu vnitřních věcí ze dne 11.10.1993 a 30.12.1994

původní vlastník V. K. opět nabyl státního občanství podle zákona

č. 34/1953 Sb. a K. K. státního občanství pozbyla podle dekretu

prezidenta republiky č. 33/1945 a zpět jej nenabyla. Stěžovateli

byla již dříve vrácena jedna ideální polovina požadovaných

nemovitostí, a to po V. K.

Pozemkový úřad opřel své rozhodnutí o sdělení Státního

ústředního archivu v Praze, že ve sčítacím archu sčítání lidu

Republiky československé ze dne 1.12.1930 má K. K. zapsánu státní

příslušnost československou, národnost českou. Ve sčítacím archu

sčítání lidu na území bývalé tzv. dolnodunajské župy ze dne

17.5.1939 má tatáž osoba, pod jménem K. K., zapsanou mateřskou řeč

německou, národnost německou, státní příslušnost Deutsches Reich.

K žádosti stěžovatele proběhlo u Státního ústředního archivu

šetření ve věci zjištění státního občanství K. K., avšak

s negativním výsledkem, neboť v archivu se nenacházejí žádné

materiály o udělení československého státního občanství výše

jmenované. Ani ve fondu Německého státní občanství, ve kterém jsou

evidovány žádosti protektorátních občanů o udělení říšskoněmeckého

státního občanství, není uložena karta na jméno K. K. K dispozici

není ani spis ve fondu Ministerstva vnitra o propuštění K. K.

z československého státního svazku v letech 1945 - 1948.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 21.1.1997

opravný prostředek, v němž poukázal na to, že pozemkový úřad

nesprávně zhodnotil důkazy a vyvodil z nich nesprávné závěry.

Zprávou okresního archivu je doloženo, že pro K. K. bylo vydáno

osvědčení o národní spolehlivosti a osvědčení o státním občanství

typu D. Znamená to, že jí bylo zachováno československé státní

občanství podle § 2 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.

Podle navrhovatele je nutno doplnit řízení o zjištění

u Ministerstva vnitra, zda bylo pro K. K. vydáno osvědčení

o zachování čsl. státního občanství.

Krajský soud v Českých Budějovicích provedl doplnění

důkazního řízení o spisy K. a V. K., vztahující se k vrácení

státního občanství, uložené ve Státním okresním archivu

v Jindřichově Hradci. V tomto spise je založena žádost K. K.

z 23.5.1946 o vydání osvědčení národní spolehlivosti, ve které

žadatelka uvedla, že o německou příslušnost a národnost nežádala,

byla jí automaticky přiřčena. Doplnila dotazník z 19.8.1946. MNV

v Německém vydal potvrzení, že K. K. během okupace vystupovala

jako Češka a k německé národnosti se nehlásila. K žádosti ONV

Třeboň K. K. dotazník opět doplnila. MNV v Německém dne 28.2.1947

k dožádání ONV v Třeboni sdělil, že K. K. se v době okupace

chovala vůči českému národu slušně a nejsou k ní stížnosti.

K opakovanému dožádání pak MNV v Německém dne 12.5.1947 sdělil ONV

v Třeboni, že usnesením rady bylo doporučeno vydat pro K. K.

osvědčení o státním občanství typu D. ONV v Třeboni dále požádal

o přezkoušení údajů v žádosti K. K. u velitelství stanice SNB

v Suchdole nad Lužnicí. Posléze zjišťoval u vyšetřující komise ONV

v Třeboni, zda K. K. byla touto komisí vyšetřována. Radou ONV

v Třeboni dne 24.9.1947 bylo usneseno vyřízení žádosti doporučit.

Krajský soud dospěl k závěru, že opravný prostředek není

důvodný a rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. V odůvodnění

svého rozhodnutí uvádí, že mezi požadavky kladenými na osobu

původního vlastníka § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, patří, aby osobě německé národnosti, která

pozbyla československé státní občanství, jí takové občanství bylo

vráceno. Podle názoru soudu pozbyla československou státní

příslušnost ze zákona, neboť jako osoba německé národnosti přijala

státní příslušnost německou. Řízení o vydání osvědčení o národní

spolehlivosti a zachování státního občanství, zahájené na žádost

K. K. v roce 1946, bylo ukončeno doporučením vydat osvědčení

o národní spolehlivosti, avšak do doby, než K. K. zemřela,

osvědčení vydáno příslušným orgánem veřejné správy nebylo,

a příslušným orgánem veřejné správy nebylo rozhodnuto o tom, že se

K. K. státní občanství zachovává či vrací. Kromě toho podle názoru

soudu vzhledem k tomu, že K. K. přijala státní příslušnost

německou, pozbyla československého státního občanství, a proto

přicházelo v úvahu rozhodnout o vrácení československého státního

občanství. To náleželo do působnosti Ministerstva vnitra, přičemž

se tak dělo na návrh zemského národního výboru. Skutečnost, že

takové rozhodnutí vydáno nebylo, je dostatečně prokázáno zprávou

příslušného správního úřadu. Že K. K. nebylo československé státní

občanství podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945

Sb. zachováno ani vráceno, je dále prokazováno tím, že taková

rozhodnutí nebyla vydána ani pro manžela K. K. - V. K., přestože

jejich žádosti byly podány současně. V. K. nabyl československého

státního občanství ze zákona podle zákona č. 34/1953 Sb. Námitku

stěžovatele k tomu, že K. K. občanství nikdy nepozbyla, považoval

soud za nedůvodnou proto, že K. K. přijala státní příslušnost

německou, v důsledku čehož k datu, kdy tak učinila, pozbyla ze

zákona příslušnost československou. Z uvedených důvodů pak nebylo

možné majetek náležející původně do vlastnictví K. K. vydat.

Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již mnohokrát ve svých nálezech

uvedl, přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů

a nahrazovat dokazování a hodnocení provedených důkazů. Přísluší

mu však posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena základní

ústavně zaručená práva, mezi nimi právo na soudní a jinou právní

ochranu a právo na spravedlivý proces.

Po seznámení se spisovým materiálem a po zhodnocení podstatných

okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní

stížnost je důvodná.

Opodstatněnost ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud

v nedostatečném zhodnocení podstatných podkladů pro rozhodnutí,

resp. důkazů a v nesprávném právním posouzení projednávané věci ze

strany Okresního úřadu Jindřichův Hradec, a Krajského soudu

v Českých Budějovicích, které se staly příčinou nesouladu jimi

vydaných rozhodnutí se sledovanými ústavními principy.

Jak pozemkový úřad, tak krajský soud v jimi vedených řízeních

m.j. zjistily, že K. K., rozená T., ve sčítacím archu sčítání lidu

Republiky československé ze dne 1.12.1930, měla uvedenu státní

příslušnost československou, národnost českou, její jméno nebylo

nalezeno v rejstříku případů provinění proti národní cti,

projednávaných před trestní komisí ONV Třeboň, v roce 1946

požádala o vydání osvědčení o národní spolehlivosti podle § 1

odst. 4 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., bylo pro ni vydáno

osvědčení o státním občanství typu "D" na základě usnesení rady

ONV v Třeboni ze dne 24.9.1947. Ve Státním ústředním archivu se

nenašly žádné materiály o udělení československého státního

občanství K. K., ve fondu Německého státní občanství, ve kterém

jsou evidovány žádosti protektorátních občanů o udělení

říšskoněmeckého státního občanství, není uložena karta na jméno K.

K. a k dispozici není spis ve fondu Ministerstva vnitra

o propuštění K. K. z československého státního svazku v letech

1945 - 1948.

K uvedeným zjištěním Ústavní soud poznamenává, že vydávání

osvědčení o státním občanství bylo zavedeno vyhláškou č. 225/1926

Sb., ve znění vyhlášky č. 108/1928 Sb. K jejich vydání byla

příslušné okresní úřady a později okresní národní výbory podle

domovské obce žadatele. Povinností okresního národního výboru,

s ohledem na ústavní dekret č. 33/1945 Sb., bylo zjistit, zda

žadatel byl československým státním občanem do okupace

Československa a že tohoto státního občanství nepozbyl. V oběžníku

ministerstva vnitra ze dne 20.11.1946 č. A-4000-12/11-46-VI/3 bylo

m.j. stanoveno, že zvýšená pozornost má být věnována vydávání

osvědčení osobám, u nichž nastala nebo se předpokládala ztráta

československého státního občanství podle ústavního dekretu č.

33/1945 Sb. Jak je ze shromážděných důkazů patrné, této své

povinnosti před tím, než vydal osvědčení o státním občanství K.

K., ONV v Třeboni náležitě dostál.

Pozemkový úřad ani krajský soud uvedené skutečnosti řádně

nezohlednily a ve svém rozhodování nesprávně aplikovaly pouze

ustanovení § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945

Sb., které se vztahuje na československé státní občany národnosti

německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci

nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, a pozbyli proto

dnem nabytí takové státní příslušnosti československé státní

občanství, a v rozporu s důkazy shora uvedenými, vzaly za

prokázané, že K. K. byla německé národnosti a pozbyla

československého státního občanství ze zákona. Tomu nasvědčuje

m.j. formulace použitá v odůvodnění rozsudku krajského soudu, kde

o spisech Státního okresního archivu v Jindřichově Hradci mluví

jako o spisech o vrácení občanství, když ve skutečnosti šlo

o spisy týkající se státního občanství.

Uvedené orgány zcela opomenuly ustanovení § 1 odst. 4

citovaného ústavního dekretu. Toto ustanovení ve vztahu k Čechům,

Slovákům a příslušníkům jiných slovanských národů, kteří se v době

přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donucení nátlakem nebo

okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, stanoví, že se neposuzují

podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li krajský

národní výbor osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá

příslušný okresní národní výbor (okresní správní komise) po

přezkoumání uvedených skutečností. Jak plyne z důkazů shora

uvedených, podle tohoto ustanovení K. K. od roku 1946 usilovala

právem stanoveným postupem o vydání osvědčení o národní

spolehlivosti, v tomto směru probíhalo řízení a v jeho rámci

šetření příslušných orgánů, které podle dosud zjištěných důkazů

prokázalo skutečnosti shora uvedené, nasvědčující splnění podmínek

pro vydání osvědčení o národní spolehlivosti. Důvody, proč nebylo

řízení příslušným správním orgánem řádně ukončeno, nebyly

zjištěny. Za daného skutkového stavu nelze tuto skutečnost

přičítat k tíži K. K., ani skutečnost, že v průběhu řízení dne

10.10.1948 zemřela, a nelze ji přičítat k tíži jejího právního

nástupce, a bez jakýchkoliv podkladů stavět právní domněnku, že

rozhodnutí příslušných správních orgánů byla vydána s negativním

výsledkem pro K. K., a o takovou domněnku, tedy o domněnku pozbytí

státního občanství K. K. opírat současná řízení realizovaná podle

zákona č. 243/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Takový

postup je v rozporu s účelem a filozofií restitučních zákonů,

které mají sloužit nápravě některých majetkových křivd, ke kterým

došlo v jimi upravovaných případech, a také v rozporu s principy

spravedlivého a řádného procesu.

Z těchto důvodů nelze podle názoru Ústavního soudu bez dalšího

akceptovat argumentaci krajského soudu, ve které se nedoloženě

dovozuje, že K. K. pozbyla československou státní příslušnost ze

zákona, neboť jako osoba německé národnosti přijala státní

příslušnost německou, a že příslušným orgánem veřejné správy

nebylo rozhodnuto o tom, že se K. K. státní občanství zachovává či

vrací, ani názoru, že vzhledem k tomu, že K. K. přijala státní

příslušnost německou, pozbyla československého státního občanství,

a proto přicházelo v úvahu rozhodnout o vrácení československého

státního občanství.

Rovněž z potvrzení Státního ústředního archivu obsahujícího

údaj, že V. K. nabyl československé státní občanství ze zákona

podle zákona č. 34/1953 Sb., nelze tak, jak to učinil krajský

soud, jednoznačně dovozovat skutečné jeho nabytí státního

občanství až s okamžikem účinnosti uvedeného zákona, neboť

ustanovení § 1 odst. 1 tohoto zákona stanoví, že osoby v něm

uvedené se v den, kdy tento zákona nabude účinnosti, stávají

československými občany, pokud československého státního občanství

nenabyly již dříve. Znění citovaného ustanovení a skutečnosti, že

se jeho účinnosti V. K. dožil, vedlo k tomu, že ve věci dřívějšího

průběhu jeho státoobčanského postavení nemuselo být po nabytí

účinnosti zákona 34/1953 Sb. k této otázce vedeno žádné řízení,

aniž by byla pociťována potřeba ukončit řízení o vydání osvědčení

o národní spolehlivosti, které podal současně s K. K. Nelze však

o uvedený argument opírat rozsudek vztahující se k oprávněnosti

nároku odvozeného od K. K., a to již s zejména s ohledem na

princip individuálního nabývání, resp. pozbývání státního

občanství, a dále na výše zmíněné vydání osvědčení o státním

občanství typu D pro K. K. a pro V. K. v roce 1947.

Obdobně jako ve věci sp.zn. IV. ÚS 439/98 Ústavní soud

konstatuje, že ze shora citovaného znění ustanovení § 1 odst. 4

ústavního dekretu nelze v daném případě vyvodit jiný závěr než

ten, že nespadajíce pod ustanovení § 1 odst. 1 a 2 ústavního

dekretu proto, že se podle tohoto dekretu za Němce a Maďary

nepovažují, tyto osoby československé státní občanství

nepozbývají. Tento závěr podporuje i ustanovení § 5 ústavního

dekretu, podle kterého Češi, Slováci a příslušníci jiných

slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky

(§ 18 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.) ucházeli

o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu

byli donuceni nátlakem nebo zvláštními okolnostmi, pozbývají

československého státního občanství dnem nabytí účinnosti tohoto

dekretu. Je-li totiž v tomto ustanovení pozbytí československého

státního občanství výslovně zakotveno a vázáno na podmínku

ucházení se o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti,

potom argumentací a contrario lze dovodit, že osoby splňující

podmínky ustanovení § 1 odst. 4 ústavního dekretu československého

státního občanství nepozbyly.

Pro úplnost považuje Ústavní soud za potřebné upozornit, že

osoby, které československé státní občanství nepozbyly, nelze

v souladu s již konstantní judikaturou Ústavního soudu (např. ve

věci sp.zn. III. ÚS 39/95 nebo III. ÚS 225/96) z režimu zákona č.

243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyloučit.

Ústavní soud, aniž by předjímal konkrétní výsledek řízení,

pokud jde o uplatněný restituční nárok, je nucen konstatovat, že

uvedeným pochybením Okresního úřadu Jindřichův Hradec, okresního

pozemkového úřadu a Krajského soudu v Českých Budějovicích došlo

k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36

odst.1 Listiny základních práv a svobod a odepření ochrany jeho

právům zákonem stanoveným způsobem podle čl.90 Ústavy České

republiky. S ohledem na uvedené se Ústavní soud porušením

namítaných dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod

nezabýval.

Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 12.3.1997, č.j. 10 Ca 37/97, zrušil.

Zároveň Ústavní soud z důvodů procesní ekonomie zrušil rozhodnutí

Okresního úřadu Jindřichův Hradec, okresního pozemkového úřadu, ze

dne 7.1.1997, č.j. PÚ 8635/92 - 3/97 BUD, jak uvedeno ve výroku.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. 1. 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru