Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 164/01Usnesení ÚS ze dne 27.08.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zák... více
Věcný rejstříkNe bis in idem
hmotné zabezpečení
PoznámkaRozhodnutí ESLP z 20. 11. 2006 č. 4295/03: stížnost prohlášena za nepřijatelnou.
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.164.01
Datum podání16.03.2001
Ostatní dotčené předpisy

527/1992 Sb., § 158, § 2, § 130


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 164/01 ze dne 27. 8. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele M. C., zastoupeného advokátem JUDr. E. J., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Bezpečnostní informační služby ze dne 5. 1. 2001, čj. 532-15/2000-BIS-1, a rozhodnutí Bezpečnostní informační služby ze dne 27. 7. 2000, čj. 83-5/2000-BIS-1, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 158 zák. č. 527/1992 Sb., ve slovech "služebně zařazeným v Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie nebo federální informační službě", za účasti Bezpečnostní informační služby, jako účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Bezpečnostní informační služby (dále též "BIS"). Navrhuje dále, aby Ústavní soud, pokud dojde k závěru, že ustanovení § 158 zák. č. 527/1992 Sb., o Bezpečnostní informační službě ČR (dále jen "zák. č. 527/1992 Sb."), bylo vyloženo a aplikováno správně, uvedené ustanovení ve slovech "služebně zařazeným v Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie nebo federální informační službě" zrušil.

Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 2 odst. 3 Ústavy a 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z obsahu návrhu vyplývá, že napadenými rozhodnutími mělo dojít i k porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel se u BIS domáhal, aby mu byl zachován a valorizován příspěvek za službu, včetně zpětného doplacení zvýšených částek. V předmětné věci bylo již několikrát rozhodováno, přičemž rozhodnutí jsou zcela protichůdná. Stěžovateli byla zpětně odebrána dávka mající nepochybně sociální charakter, přesto, že o ní již bylo pravomocně rozhodnuto. Stěžovatel to považuje za rozporné s principy právního státu a právních a sociálních jistot. Konkrétně pak uvádí, že ve věci rozhodlo již dne 3. 6. 1994, pod čj. OSZ-ZS-51829-1/70-94 (správně ZS-51829/70-94) Ministerstvo vnitra, orgán sociálního zabezpečení. Ten dle ustanovení § 129 a § 130 zák. č. 527/1992 Sb. přiznal stěžovateli příspěvek za službu ve výši 3.800,- Kč měsíčně. V odůvodnění svého rozhodnutí orgán uvedl, že výše příspěvku byla stěžovateli přiznána s přihlédnutím k délce služby 23 roků. Z "Potvrzení při změně zaměstnání", vydaného BIS dne 28. 4. 1994 pod čj. BIS-3-15/33-94, vyplývá, že stěžovateli se ke dni rozhodnutí započítává doba služebního poměru nad 15 let. Stěžovatel dále upozorňuje na oznámení o zvýšení příspěvku za službu ze dne 1. 12. 1994, čj. ZS-51829/70-94, a 28. 6. 1995, čj. BIS-318-27/1-95, s podpisovou doložkou ředitele BIS, kterou považuje za potvrzení nároku na příspěvek za službu. Rozhodnutím ředitele BIS, čj. BIS 173-5/1-1996, ze dne 26. 4. 1995, byly předchozí valorizace zrušeny a přeplacená částka stržena stěžovateli z následně vypláceného příspěvku. V odůvodnění tohoto rozhodnutí ovšem bylo uvedeno, že nárok za službu stěžovateli nadále trvá, neboť na BIS přešla po zrušení zák. č. 527/1992 Sb. podle § 152 odst. 2 zák. č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě (dále jen "zák. č. 154/1994 Sb."), i povinnost vyplácet příspěvek za službu, na který vznikl nárok za účinnosti zákona č. 527/1992 Sb. Stěžovatel vzhledem k uvedeným skutečnostem považuje napadená rozhodnutí za rozhodnutí ve věci rozhodnuté (res iudicata). Odmítá názor BIS, dle něhož ve věci rozhodl věcně nepříslušný orgán (orgán sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ČR) a že tudíž jde o rozhodnutí nulitní. Tvrdí, že při svém vzniku nebyla BIS ČR vybavena odborným aparátem k zajišťování sociální agendy, kterou na základě ústní (posléze i písemné) dohody zpracovávalo Ministerstvo vnitra. Vada ve věcné příslušnosti není takovou vadou, která by mohla způsobit nulitu rozhodnutí. Stěžovatel také napadá tvrzení BIS, že rozhodnutí ředitele BIS, jimiž byl zvýšen přiznaný příspěvek, nejsou náležitými správními rozhodnutími, ale pouze soukromými dopisy ředitele BIS stěžovateli. Stěžovatel uvádí, že jde o správní rozhodnutí, neboť je v nich přesně určena věc, o níž se rozhoduje, je z nich patrný výrok a evidentně obsahují náležitosti stanovené ustanovením § 138 zák. č. 527/1992 Sb. Ze shora uvedených důvodů proto odmítá tvrzení, že napadené správní rozhodnutí ze dne 27. 7. 2000 je prvním rozhodnutím ve věci.

Stěžovatel dále tvrdí, že podmínky zákona pro poskytnutí příspěvku za službu splňuje. Služební poměr stěžovatele trval nepřerušeně od 1. 6. 1972 do 30. 4. 1994, kdy byl ukončen uvolněním. Od 1. 4. 1976 do 30. 5. 1990 stěžovatel působil jako příslušník policie (bývalé "SNB"). Od 1. 6. 1990 do 30. 6. 1991 působil v Úřadu Federálního ministerstva vnitra pro ochranu ústavy a demokracie. Uvedený služební poměr byl vázán na Federální ministerstvo vnitra (dále též "FMV"), nikoli na Úřad pro ochranu ústavy a demokracie (dále též "ÚOD"). Ten byl součástí FMV. Stěžovateli proto nemohl vzniknout služební poměr přímo k ÚOD. K ÚOD byl pouze organizačně přičleněn. Následně, od 1. 7. 1991 do 31. 12. 1992, stěžovatel působil ve Federální bezpečnostní informační službě (dále jen "FBIS") a od 1. 1. 1993 do 30. 4. 1994 v BIS ČR. Domnívá se, že s ohledem na znění ustanovení § 158 zák. č. 527/1992 Sb. mu měla být započtena doba služby od 1. 6. 1972. Tvrdí, že BIS ve svých rozhodnutích vyložila ustanovení § 158 zák. č. 527/1992 Sb. nesprávně, selektivně a diskriminačně. Pokud by zákonodárce zamýšlel jako dobu služby započítat pouze dobu zařazení do ÚOD, formuloval by to v zákoně výslovně. Stěžovatel dovozuje, že mu měla být započtena celá doba služby od 1. 6. 1972. Byl příslušníkem SNB, který se stal dle § 35 zák. č. 244/1991 Sb., o Federální bezpečnostní informační službě a o používání zpravodajských prostředků (dále jen zák. č. 244/1991 Sb.), příslušníkem FBIS. Dle § 160 zák. č. 527/1992 Sb. je BIS státní orgán ČR, na který podle zákona, jímž se ruší FBIS, přecházejí práva a povinnosti FBIS, tedy i práva a povinnosti převzaté dle ustanovení § 35 zák. č. 244/1991 Sb. BIS je tedy právním nástupcem, na něhož přešla všechna práva a povinnosti související s nárokem na příspěvek na službu stěžovatele, a to za dobu všech předcházejících služebních poměrů stěžovatele od 1. 6. 1972. Tvrzení BIS v napadeném rozhodnutí, že na FBIS a následně na BIS přešla dle ustanovení § 35 odst. 1 zák. č. 244/1991 Sb. jen práva a povinnosti již vzniklé, a tím vlastně zanikly veškeré nároky vyplývající pro všechny osoby, které přešly do FBIS a následně do BIS z titulu výsluhy let, považuje stěžovatel za účelové a protiprávní. Je přesvědčen, že mu nárok na příspěvek za službu vznikl již před tím, než se stal příslušníkem FBIS. Dále upozorňuje, že v době vydání zák. č. 527/1991 Sb. (stěžovatel má zjevně na mysli zák. č. 527/1992 Sb.) neexistoval nový zákon, upravující služební poměry příslušníků FBIS, a v platnosti zůstával zák. č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti (dále jen "zák. č. 100/1970 Sb."). Ten stanovil, jaká doba se započítává. Nemohlo dojít k dělení práv a povinností, vztahujících se ke služebnímu poměru, které by snad dle ustanovení § 35 odst. 1 zák. č. 527/1992 Sb. na BIS nepřešly.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis BIS v projednávané věci, z něhož zjistil následující:

Rozhodnutím BIS ze dne 27. 7. 2000, čj. 83-5/2000-BIS-1, bylo rozhodnuto, že stěžovateli příspěvek za službu podle § 129 a § 130 zák. č. 527/1992 Sb. nenáleží. V jeho odůvodnění bylo uvedeno, že stěžovatel podal žádost o přiznání příspěvku za službu dne 21. 3. 199, o níž rozhodlo Ministerstvo vnitra, orgán sociálního zabezpečení, nedatovaným rozhodnutím čj. ZS-51829/70-94, tak, že stěžovateli přiznalo příspěvek ve výši 4.500,- Kč. Žalobou ze dne 30. 4. 1998, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5, se stěžovatel domáhal vydání soudního rozhodnutí, jímž by byla BIS uznána povinnou příspěvek za službu zvyšovat. Usnesením ze dne 21. 3. 2000, čj. 16 C 152/98, bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu k projednání dané věci s tím, že po právní moci bude věc postoupena řediteli BIS. Soud konstatoval, že jediným orgánem oprávněným rozhodnout ve věci příspěvku za službu podle zák. č. 527/1992 Sb. byl ředitel BIS ČR, po jeho zrušení zákonem č. 154/1994 Sb. pak ředitel BIS. Z tohoto důvodu soud shledal, že rozhodnutí Ministerstva vnitra, orgánu sociálního zabezpečení, čj. ZS-51829/70-94, je rozhodnutím nulitním. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 31. 5. 2000. Vzhledem k tomu, že ve věci rozhodl nepříslušný orgán státní správy, bylo třeba o žádosti stěžovatele rozhodnout, neboť k existenci nicotného rozhodnutí nelze přihlížet. Protože nerozhodl ředitel BIS ČR, přešlo právo rozhodnout ve smyslu § 152 odst. 2 zák. č. 154/1994 Sb. na ředitele BIS. Rozhodující orgán ovšem dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro přiznání příspěvku za službu. Podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. č. 527/1992 Sb. náleží příspěvek za službu, konal-li příslušník službu nejméně po dobu 10 let, anebo po dobu kratší a dosáhl věku 50 let. Podle § 158 zák. č. 527/1992 Sb., je- li do služebního poměru dle tohoto zákona přijat občan, který byl příslušníkem FMV služebně zařazeným v ÚOD nebo Federální informační službě, nebo příslušníkem FBIS, započítává se délka služby v těchto poměrech, jakož i nároky s tím související, jako kdyby tuto službu konal ve služebním poměru podle tohoto zákona. Stěžovatel byl přijat k ÚOD dne 16. 2. 1990 a jeho služební poměr k BIS skončil dne 30. 4. 1994. Službu tedy konal po dobu 4 let, 2 měsíců a 13 dní. Nedosáhl ani 50 let věku. Nesplňuje proto ani jednu z alternativních podmínek stanovených § 130 odst. 1 zák. č. 527/1992 Sb.

Stěžovatel se proti uvedenému rozhodnutí odvolal. Jeho odvolání ředitel BIS rozhodnutím ze dne 5. 1. 2001, čj. 532-15/2000-BIS-1, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel v odvolání uplatňoval námitky totožné s námitkami, použitými následně v ústavní stížnosti, tak jak byly výše popsány. S těmi se odvolací orgán vypořádal následovně. O žádosti stěžovatele rozhodl věcně nepříslušný orgán. Z tohoto důvodu je rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, orgánu sociálního zabezpečení, ze dne 1. 12. 1994, čj. ZS-51829/70-94, nulitní a k jeho existenci se nepřihlíží. Přípisy ředitele BIS ze dne 28. 6. 1995 a 26. 4. 1996 považuje odvolací orgán za pouhá sdělení stěžovateli, jejichž obsahem jsou skutečnosti, týkající se dávek, které byly považovány za příspěvek za služby. Tyto písemnosti nemají náležitosti rozhodnutí. Rozhodnutí čj. 83-5/2000-BIS-1 ze dne 27. 7. 2000 je tedy prvním rozhodnutím věcně příslušného služebního orgánu ve věci žádosti stěžovatele. Nemohla být tedy porušena zásada ne bis in idem. Odvolací orgán se dále zabýval výkladem shora citovaného ustanovení § 158 zák. č. 527/1992 Sb. Spornou z hlediska tohoto ustanovení není doba služby ve služebním poměru příslušníka FBIS a příslušníka BIS ČR. Z hlediska stěžovatele považoval odvolací orgán za spornou dobu služby možnou pro zápočet let ve služebním poměru dle zák. č. 100/1970 Sb., a to pro období před 1. 7. 1991. Stěžovatel byl v této době (od 1. 6. 1972) příslušníkem SNB s určitým funkčním, služebním zařazením. Nikdy ovšem nebyl příslušníkem FMV. Zákonodárce spojil nárok na příspěvek s délkou služby příslušníka FMV na patřičném služebním zařazení, a to taxativním výčtem. Odvolací orgán má tedy za to, že se dané ustanovení vztahuje na příslušníky SNB služebně (funkčně) zařazené u útvarů ÚOD a FIS v podřízenosti FMV. Nelze tedy započíst jinou dobu trvání služebního poměru než dobu odslouženou u stanovených útvarů. U stěžovatele se tedy započítává doba od 15. 7. 1990. Odvolací orgán se také vypořádal s tvrzením stěžovatele, že mu nárok na příspěvek za službu vznikl již před tím, než se stal příslušníkem FBIS, a to s ohledem na právní nástupnictví. Odvolací orgán uvedl, že příspěvek za službu je sice nárokovou dávkou, nárok na ni ovšem vzniká až po skončení služebního poměru. Stěžovatel byl dne 20. 12. 1990 převeden k FIS FMV a dnem 1. 7. 1991, po nabytí účinnosti zák. č. 244/1991 Sb., se stal příslušníkem FBIS. Dnem účinnosti tohoto zákona také přešla práva a povinnosti ze služebních poměrů a ze vztahů s nimi souvisejících z FMV na FBIS. Přešly ovšem práva a povinnosti již existující. Příspěvek za službu je nárok ze skončeného služebního poměru. K tomu sice v případě stěžovatele došlo, ovšem současně se stal příslušníkem FBIS. Podle § 110 odst. 3 zák. č. 100/1970 Sb. se příspěvek za službu neposkytne, popřípadě se jeho výplata zastaví, jestliže je příslušník znovu přijat do služebního poměru nebo je přijat do služebního poměru k ozbrojeným silám nebo k SNB. Služební poměr k FBIS navíc skončil z jiného důvodu, než z onoho, s nímž zákon č. 100/1970 Sb. spojil nárok na příspěvek za službu. Odvolací orgán dále uvedl, že započítání doby služby, která je rozhodná pro účely výpočtu příspěvku za služby, nemá charakter povinnosti, která by dle § 35 odst. 2 zák. č. 244/1991 Sb., přecházela. Zápočtový list pouze deklaruje, že stěžovatel byl ve služebním poměru k různým subjektům. Konstatování délky jeho služebního poměru neznamená, že by celá tato doba měla být započtena pro účely příspěvku za službu. Každý zákon, který institut příspěvku za službu zná, jej upravuje různě a je věcí zákonodárce, aby upravil doby, které se z celkové doby trvání služebních poměrů pro účely příspěvku započítávají. Odvolací orgán konečně dodal, že vzhledem ke svému datu narození stěžovatel ke dni ukončení služebního poměru nesplnil ani druhou podmínku vzniku nároku na příspěvek za službu - nedosáhl ke dni skončení služebního poměru věku 50 let.

Podle ustanovení § 32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Bezpečnostní informační službu, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřila.

BIS ve svém vyjádření v zásadě poukázala na argumenty použité v rozhodnutí o odvolání a navrhla, aby Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Podle BIS v řízení k žádnému porušení práv stěžovatele nedošlo. K otázce porušení zásady ne bis in idem BIS připomněla, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný orgán - Ministerstvo vnitra. To pro BIS zabezpečovalo v dané době administrativní práce spojené s agendou nároků souvisejících se skončením služebního poměru. Z důvodu absolutní nepříslušností tohoto orgánu je jeho rozhodnutí nulitní a k jeho existenci se nepřihlíží. Bylo proto třeba vydat rozhodnutí nové. Jediným orgánem oprávněným rozhodnout ve věci příspěvku za službu podle zák. č. 527/1992 Sb. byl ředitel BIS ČR. Po zrušení tohoto zákona přešlo jeho oprávnění dle zák. č. 154/1994 Sb. na ředitele BIS. Rozhodnutí bylo nutno vydat v řízení dle zák. č. 154/1994 Sb. s tím, že jako hmotněprávní podklad sloužil zák. č. 527/1992 Sb., za jehož účinnosti služební poměr skončil. Stěžovateli není zpětně odebírána dávka. Rozhodnutí BIS ze dne 27. 7. 2000, čj. 83-5/2000-BIS-1, je prvním rozhodnutím ve věci, kterým oprávněný orgán konstatuje, že stěžovateli dávka nenáleží. Výplata dávek stěžovateli byla zastavena, neboť je pobíral bez právního titulu a mylně je považoval za příspěvek za službu. Vzhledem k tomu, že nicotnost rozhodnutí nezpůsobil, nebyl vyzván k vrácení přijatého plnění. BIS také nepovažuje ostatní písemnosti stejně jako samotné vyplacení dávek za rozhodnutí. Námitka, že BIS rozhodla ve věci již rozhodnuté, tedy neobstojí. BIS se dále zabývala výkladem ustanovení § 158 zák. č. 527/1992 Sb. Uvedla především, že zákonodárce v daném ustanovení definoval zcela obecně a bez výjimek okruh subjektů a podmínky, za nichž vzniká příspěvek za službu nárok. Je věcí státu, aby rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné, musí tak však učinit ve veřejném zájmu. Podle BIS se nejedná o nerovnost, ale o vůli zákonodárce, aby tato dávka byla poskytnuta pouze osobám, které svou činností chrání základní principy demokratického státu. Snaží se tak omezit určitá privilegia osob, které byly zvýhodněny vůči jiným občanům, a to za činnost, která proti těmto občanům směřovala. Zákonodárce toto ustanovení konstituoval ve veřejném zájmu dostatečně přesvědčivým způsobem, s odvoláním na veřejné hodnoty, jimiž jsou demokracie a jejich ochrana. BIS v této souvislosti odkazuje na zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Připomíná, že od všech příslušníků SNB, bez ohledu na zastávanou funkci a dosaženou hodnost, byla vyžadována celková politická angažovanost. Náplň činnosti a funkcí těchto osob jednoznačně směřovala a působila proti základním principům demokracie, a tedy proti veřejnému zájmu. Zvoleným postupem zákonodárce nezasáhl do jiných principů garantovaných ústavou, ale naopak je chrání. BIS podotkla, že uvedené ustanovení § 158 zák. č. 527/1992 Sb. nepochybně dopadá jen na příslušníky SNB, kteří byli služebně (funkčně) zařazeni u orgánů ÚOD a FIS v podřízenosti FMV. Pro účely příspěvku za službu tak nelze započíst jinou dobu trvání služebního poměru, která nebyla odsloužena u stanovených útvarů. BIS se konečně vyjádřila k námitce stěžovatele, dle níž stěžovateli vznikl nárok na příspěvek za službu již před tím, než se stal příslušníkem FBIS, a to s ohledem na právní nástupnictví, a rovněž k důkazu zápočtovým listem. I v tomto ohledu zvolila argumentaci obsahově totožnou s argumentací použitou v napadeném rozhodnutí.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soustavy orgánů veřejné moci a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti těchto orgánů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem. Takové porušení Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Především je nutné předeslat, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry napadených rozhodnutí, a to argumenty, jež použil již v řízení předcházejícím a s nimiž se BIS v napadeném rozhodnutí vypořádala. Ústavní soud není vzhledem k vymezení svých pravomocí ve smyslu čl. 87 Ústavy a zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, oprávněn věcně rozhodovat o právech a povinnostech subjektů, ale je oprávněn pouze přezkoumávat, zda rozhodnutím orgánů veřejné moci nebyly porušeny jejich základní práva a svobody. Skutečnost, že v napadených rozhodnutích byl vysloven právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod tomu, aby bylo ústavní stížnosti vyhověno. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda je uvedený právní názor ústavně konformní. Ústavní soud konstatuje, že právní názory BIS, na nichž jsou založena napadená rozhodnutí, nevybočují z mezí zákona, jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelné a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.

Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou, dle níž napadená rozhodnutí porušují zásadu "ne bis in idem", s ohledem na předchozí rozhodnutí Ministerstva vnitra, orgánu sociálního zabezpečení, ze dne 3. 6. 1994, čj. ZS-51829/70-94, resp. s ohledem na přípisy ředitele BIS, jimiž stěžovateli oznámil zvýšení příspěvku za službu, a s ohledem na samotné vyplácení příspěvku.

Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Stěžovatel podal žádost o příspěvek za službu dne 21. 3. 1994, tedy za účinnosti zákona č. 527/1992 Sb. Z tohoto zákona lze také dovodit pravomoc BIS o uvedené žádosti rozhodovat. Ustanovením § 2 tento zákon upravuje postavení a činnost Bezpečnostní informační služby a jejích příslušníků i služební poměr příslušníků BIS. Podle § 136 jsou účastníky řízení ve věcech služebního poměru Bezpečnostní informační služba a příslušník nebo pozůstalý po příslušníkovi. Vzhledem k tomu, že žádost o příspěvek za službu je věcí služebního poměru (to lze dovodit mimo jiné z toho, že ustanovení o příspěvku za službu je zařazeno do hlavy osmé zák. č. 527/1992 Sb., označené jako "Nároky související se skončením služebního poměru"), byla k vyřízení této žádosti v době jejího podání oprávněna BIS ČR, resp. BIS jako nástupce. Oproti tomu pravomoc Ministerstva vnitra rozhodovat v projednávané věci dovodit nelze. Ta by musela být s ohledem na uvedené znění čl. 2 odst. 3 Ústavy (resp. 2 odst. 2 Listiny) také stanovena zákonem. Jakákoli "dohoda", kterou zmiňuje stěžovatel, existuje-li snad, proto není relevantní, neboť není způsobilá založit pravomoc Ministerstva vnitra v dané věci ústavně předepsaným způsobem, tedy zákonem. V projednávané věci tak nejprve rozhodl orgán, jenž k tomu nebyl ze zákona oprávněn. Takové rozhodnutí je z právního hlediska skutečně aktem nicotným, neboť nemá příslušnou náležitost právního aktu - v daném případě bylo vydáno orgánem, jenž k tomu nemá dánu pravomoc. To je natolik závažnou vadou, že je třeba míti za to, že zde žádné rozhodnutí není (srov. též. Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, C.H. Beck, 2001, str. 1206 a násl.). K tomuto závěru ostatně dospěl také Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém rozhodnutí ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. 16 C 152/98, který současně konstatoval, že jediným oprávněným rozhodnout ve věci příspěvku za služby byl ředitel BIS.

Ústavní soud se dále zabýval charakterem přípisů ředitele BIS, jež stěžovatel považuje za rozhodnutí ve věci příspěvku za službu. Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že na rozhodnutí je třeba nahlížet z hlediska jeho obsahu, a že tedy není rozhodující, jak je označeno. Podstatným naopak je to, že orgán veřejné moci svým aktem autoritativně a pravomocně zasáhl do právní sféry navrhovatele, tj. že jeho rozhodnutím došlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění a povinnosti fyzické nebo právnické osoby (III. ÚS 16/96). Obě zmíněné písemnosti, a to ze dne 1. 12. 1994, čj. ZS-51829/70-94, a ze dne 28. 6. 1995, čj. BIS-318-77/1-95, jsou označeny jako "Oznámení o zvýšení dávky" a sdělují, že dle zák. č. 183/1994 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přiznávaných v roce 1994 a v roce 1995 (v prvním případě) a dle zák. č. 76/1995 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přiznávaných v roce 1995 (ve druhém případě), se příspěvky stěžovatele za službu zvyšují o stanovenou částku. Podle § 132 zák. č. 527/1992 Sb. se příspěvek za službu zvyšuje ve stejných termínech a stejným způsobem jako částečný invalidní důchod ze sociálního zabezpečení. Částečný invalidní důchod ze sociálního zabezpečení byl zvýšen shora uvedenými zákony č. 183/1994 Sb. a č. 76/1995 Sb., v nichž se stanoví termín a způsob zvýšení. Z uvedených ustanovení tedy vyplývá, že ke zvýšení příspěvku za službu dochází ze zákona. Písemnosti zaslané ředitelem BIS v projednávané věci proto nemohou mít charakter konstitutivních rozhodnutí. Podle svého obsahu mají pouze potvrdit skutečnost danou zákonem. Samy tedy autoritativně nezasahují do právní sféry stěžovatele. Obdobně to ostatně platí i pro případ zmíněného zvýšení částečného invalidního důchodu, k němuž též dochází ze zákona. I samotný nárok na částečný invalidní důchod vznikal dle § 94 zák. č. 100/1988, o sociálním zabezpečení, ve znění platném v době vydání obou "oznámení o zvýšení dávky", již dnem splnění podmínek stanovených tímto zákonem, popřípadě prováděcími předpisy, tzn. ze zákona. Ani oznámení o jeho zvýšení, k němuž došlo ze zákona, nemohlo mít charakter rozhodnutí, jímž se zakládají, mění, či ruší právní vztahy. Rozhodné není ani to, že ona oznámení údajně mají všechny formální náležitosti rozhodnutí, neboť z hlediska obsahového rozhodnutími nejsou. Charakter rozhodnutí tím spíše nemají ani jednotlivé splátky, ty jsou již pouhým plněním.

Ústavní soud posoudil poté námitku stěžovatele, dle níž podmínky dané zákonem pro stanovení příspěvku za službu splňuje. Stěžovatel mimo jiné tvrdil, že výsluhový příspěvek je koncipován jako určitá kompenzace práce vykonávané ve stížených podmínkách a určitých osobních omezení, vyplývajících z práce v ozbrojených složkách státu. Ústavní soud nemůže takto extenzivně pojatému výkladu zákonné normy přisvědčit. Použil přitom systémového a teleologického výkladu ustanovení o "Příspěvku za službu" (§ 129 - § 135 zák. 527/1992 Sb.). Jak bylo uvedeno, s ohledem na datum podání žádosti o příspěvek za službu (21. 3. 1994) je při posuzování podmínek pro uvedený příspěvek třeba vycházet právě z tohoto právního předpisu. Z celého citovaného zákona lze jednoznačně vyčíst, že zákonodárce pojal meze uvedených ustanovení restriktivně. Je zjevné, že nárok na příspěvek za službu má náležet jen úzce vymezené skupině osob, kterou charakterizuje činnost pro BIS a příslušnost k ní (viz § 3 odst. 1). Jiným osobám příspěvek nenáleží. Z toho Ústavní soud dovozuje, že nebylo záměrem zákonodárce vytvořit všeobecnou dávku, zohledňující a odškodňující službu v těžkých podmínkách v jakékoli ozbrojené složce státu tak, jak stěžovatel tvrdí (viz např. § 131 odst. 1). V uvedeném smyslu třeba chápat i ustanovení § 158 cit. zákona.

Podmínky pro vznik nároku na příspěvek za výsluhu jsou v zákoně formulovány následovně. Podle § 130 uvedeného zákona příspěvek náleží, jestliže příslušník konal službu nejméně po dobu 10 let, anebo po dobu kratší a dosáhl věku 50 let. Dle ustanovení § 158 téhož zákona platí, že je-li do služebního poměru podle tohoto zákona přijat občan, který byl příslušníkem federálního ministerstva vnitra služebně zařazeným v Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie nebo Federální informační službě, nebo příslušníkem Federální bezpečnostní informační služby, započítává se délka služby v těchto služebních poměrech, jakož i nároky s tím související, jako kdyby tuto službu konal ve služebním poměru podle tohoto zákona. Z uvedených ustanovení, zejména § 158 lze a contrario dovodit, že se ustanovení § 130 použije jen na příslušníky BIS ve služebním poměru podle tohoto zákona. Ustanovení § 158 pouze rozšiřuje okruh osob, jimž příspěvek náleží, o osoby, jež vykonávaly činnost svou povahou tak či onak obdobnou činnosti příslušníků BIS (příslušníky FBIS, ÚOD, FIS). Toto ustanovení je zařazeno v závěrečných ustanoveních a souvisí se zánikem FBIS a přechodem jejích práv a povinností na BIS ČR (§ 160 zák. č. 527/1992 Sb.). Ustanovení § 158 připouští, že vedle příslušníků, již jsou ve služebním poměru dle tohoto zákona, lze započíst délku služby i příslušníkům, přijatým dle tohoto zákona, pokud byli dříve příslušníky FMV služebně zařazení v ÚOD nebo FIS nebo příslušníky FBIS. Započte se pak délka služby v těchto služebních poměrech. Ustanovení § 158 lze aplikovat v souladu s výše provedeným výkladem toliko na specificky vymezené skupiny osob, které ustanovení uvádí (tedy na příslušníky FMV služebně zařazené do ÚOD nebo FIS, příslušníky FBIS). Stěžovatel v ústavní stížností tvrdí, že pokud by zákonodárce zamýšlel jako dobu služby započítat pouze dobu zařazení do ÚOD, formuloval by to výslovně v zákoně. S tím lze v zásadě souhlasit s tím, že zákonodárce tak výslovně učinil nejen pokud jde o ÚOD, ale i pokud jde o FIS a FBIS, za podmínky, že příslušníci těchto útvarů byli přijati na základě zák. č. 527/1992 Sb. Podmínky pro přiznání příspěvku za službu tak byly zákonodárcem jasně a srozumitelně stanoveny s tím, že se aplikují na přesně vymezenou skupinu osob.

Závěrem Ústavní soud konstatuje, že úmysl zákonodárce, jenž se v příslušných ustanoveních o příspěvku za službu odráží, nelze za pomoci extenzivní interpretace obejít, a výslovně vyjádřená pravidla chování modifikovat, případně dokonce nerespektovat. Ústavní soud proto považuje interpretaci BIS, která dospěla k závěru, že započítat stěžovateli lze pro účely příspěvky za službu pouze dobu služby v služebním zařazení u příslušných institucí, tedy od jeho zařazení do ÚOD FMV, za ústavně konformní. Stěžovatel tak ovšem nesplnil žádnou z alternativně vymezených podmínek ustanovení § 130 odst. 1 zák. č. 527/1992 Sb.

Z ustanovení § 129 odst. 1 zák. č. 527/1992 Sb. také jasně vyplývá, že nárok na příspěvek vzniká jen příslušníkovi, jehož služební poměr skončil uvolněním nebo propuštěním z některého z důvodů uvedených v § 50 odst. 1 písm. a) až c) a v odst. 2 písm. a) téhož zákona. Je tedy vázán až na skončení pracovního poměru. Nárok na něj tedy nemohl přejít z FMV na FBIS a následně na BIS, neboť neexistoval. Vznikl až ukončením služebního poměru u BIS. Ústavní soud se konečně neztotožnil ani s argumentem stěžovatele, dle něhož délku služby dokladuje jeho zápočtový list. Jak již uvedla BIS, zápočtový list pouze deklaruje, že stěžovatel vykonával službu v určitém období (od 1. 6. 1972) k různým subjektům. Tato skutečnost sama ovšem nepostačuje pro vznik nároku na příspěvek za službu, neboť podmínky stanovené pro vznik tohoto nároku v zákoně nejsou splněny.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení jakýchkoli práv stěžovatele. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obsaženými v napadených rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Dle názoru Ústavního soudu jsou závěry BIS výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti. V projednávaném případě tak nebyl shledán žádný důvod, pro který by Ústavní soud měl napadená rozhodnutí zrušit. Ústavní soud pouze pro úplnost poukazuje, že k témuž odmítavému závěru dospěl i ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 209/01.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

K návrhu na zrušení ustanovení slov "služebně zařazeným v Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie nebo federální informační službě" v § 158 zákona č. 527/1992 Sb., o Bezpečnostní informační službě, pak Ústavnísoud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu § 74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají. Ústavní soud ostatně nadto připomíná, že uvedené ustanovení bylo s účinností od 30. 7. 1994 zrušeno zákonem č. 154/1994 Sb.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2002 Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru