Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1639/14 #1Usnesení ÚS ze dne 30.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkZnalecký posudek
důkaz/volné hodnocení
poučení
Znalec
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1639.14.1
Datum podání12.05.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

168/1999 Sb., § 10 odst.1 písm.b

40/1964 Sb., § 422

99/1963 Sb., § 132, § 157, § 118b odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1639/14 ze dne 30. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Muzičky, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem ul. 28. října 851/26, Teplice, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2014, č.j. 55 Co 533/2013-68, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Žalobou ze dne 24. 10. 2011 se stěžovatel domáhal po žalované, Kooperativa pojišťovně, a.s., zaplacení částky 15.175,-Kč s příslušenstvím. Dne 4. 3. 2008 došlo k dopravní nehodě, jejímž účastníkem byl stěžovatel. Žalovaná požadovala náhradu škody ve výši 79.175,-Kč a na tuto částku stěžovatel zaplatil částku 15.175,-Kč.

Pro účely trestních řízení vedených u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 3 T 259/2008 a sp. zn. 4 T 53/2009 pro skutky spáchané stěžovatelem dne 30. 9. 2008 a dne 13. 10. 2008 byly vypracovány znalecké posudky z oboru psychiatrie. Z těch vyplynulo, že stěžovatel trpí schizofrenií. V obou trestních věcech byl stěžovatel zproštěn návrhu na potrestání.

Stěžovatel v žalobě vycházel z posudku znalkyně MUDr. Lucie Rolko Nové, podle které u něj trvala porucha přibližně jeden až dva roky předtím, než se v roce 2008 začal léčit a porucha tedy mohla trvat již v roce 2006. Stěžovatel v žalobě dovozuje, že pokud nebyl odpovědný již dne 30. 9. 2008, nebyl odpovědný ani dne 4. 3. 2008, kdy došlo k dopravní nehodě a proto se po žalované domáhá vrácení předmětné částky, kterou jí zaplatil v rámci regresní náhrady.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2013, č.j. 21 C 300/2011-48, bylo rozhodnuto tak, že žaloba stěžovatele byla zamítnuta. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2014, č.j. 55 Co 533/2013-68, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno.

II.

Nejprve stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje svou žalobu a obsah souvisejících vyjádření, stejně jako podané odvolání a text rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu.

Stěžovatel namítá, že rozsudkem Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho právo na spravedlivé řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění Protokolu č. 11. Z toho důvodu se domáhá toho, aby Ústavní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.

Odvolací soud se podle stěžovatele vůbec nezabýval jeho námitkami. Zejména se vůbec nevyjádřil k námitce, že soud prvního stupně neprovedl dokazování a hodnocení důkazů tak, jak mu ukládá § 132 a § 157 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), když podle stěžovatele není jasné, z jakých důvodů dospěl soud k závěru, že není jednoznačně prokázána skutečnost, že žalobce mohl dne 4. 3. 2008 trpět duševní poruchou. Stěžovatel má za to, že toto bylo prokázáno znaleckým posudkem vypracovaným pro trestní řízení.

Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud se nevyjádřil ani k tomu, že soud prvního stupně ho nepoučil podle § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř., přesto, že dospěl k závěru, že posudky předložené stěžovatelem nejsou k prokázání existence duševní poruchy dne 4. 3. 2008 dostatečné.

Pokud jde o koncentraci řízení, stěžovatel upozorňuje, že dle § 118b odst. 3 o.s.ř. účinky koncentrace nenastávají také v případě, že účastníci nebyli řádně poučeni podle odst. 2 části druhé, věty třetí za středníkem, tedy účinky koncentrace nenastávají, pokud účastníci řízení nebyli poučeni o účincích koncentrace řízení v předvolání k tomuto jednání. V této souvislosti stěžovatel namítá, že v předvolání k jednání Obvodního soudu pro Prahu 1 není poučení o koncentraci řízení uvedeno. Závěr odvolacího soudu o účincích koncentrace a o pozdním uplatnění tvrzení o neplatnosti prohlášení o uznání práva na úhradu pohledávky a dohody o jejím zaplacení ze dne 24. 3. 2010 je tak podle stěžovatele nesprávný.

V podání ze dne 5. 6. 2013 přitom stěžovatel tvrdil absolutní neplatnost tohoto právního úkonu. Dle přesvědčení stěžovatele proto bylo povinností soudů zabývat se absolutní neplatností tohoto právního úkonu z úřední povinnosti.

III.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

IV.

Obvodní soud vzal v řízení za prokázané, že stěžovatel dne 4. 3. 2008 způsobil dopravní nehodu, při které poškodil cizí vozidlo a z místa nehody utekl. V přestupkovém řízení vedeném u Magistrátu města Teplice byl uznán vinným z přestupku, za což mu byla uložena pokuta ve výši 4.000,-Kč. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 6. 2008 a obvodní soud zdůraznil, že je tímto rozhodnutím vázán dle ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř., podle kterého je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu.

Žalovaná pojišťovna vyplatila poškozenému částku 79.175,-Kč, kterou po stěžovateli požadovala podle § 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů. Stěžovatel dne 24. 3. 2010, tedy více než dva roky po dopravní nehodě, podepsal prohlášení o uznání práva na úhradu pohledávky co do důvodu a výše a uzavřel s žalovanou pojišťovnou dohodu o jejím zaplacení, když se zavázal, částku 79.175,-Kč, coby pojistné plnění za škodu, kterou způsobil, splácet po 1.000,-Kč měsíčně. Dohodu dodržoval a žalované zaplatil částku 15.175,-Kč.

Stěžovatel se žalobou domáhal vrácení již uhrazených částek a odkázal na znalecké posudky zpracované pro trestní řízení, dle kterých trpí schizofrenií, když znalkyně MUDr. Lucie Rolko Nová konstatovala, že se stěžovatel léčí od roku 2008 a dospěla k závěru, že mohl touto chorobou trpět již o dva roky dříve.

Při jednání obvodního soudu dne 6. 5. 2013 byli přítomní zástupci poučeni o koncentraci řízení, přičemž jim bylo umožněno, aby ve lhůtě jednoho měsíce navrhli důkazy, o kterých si myslí, že by v řízení měly být provedeny. Zástupcům byla dána možnost se k věci vyjádřit a následně bylo jednání odročeno za účelem provedení navržených důkazů.

Ve stanovené lhůtě (v podání ze dne 5. 6. 2013) stěžovatel uvedl, že na daný problém nedopadá ustanovení § 427 občanského zákoníku, jak se snaží tvrdit žalovaná. Dále uvedl, že založenými znaleckými posudky z trestního řízení je již prokázáno, že při dopravní nehodě trpěl duševní poruchou. Proto je podle něj dle § 37 odst. 1, § 38 odst. 2 a § 39 občanského zákoníku neplatné i prohlášení o uznání práva na úhradu pohledávky a dohoda o jejím zaplacení ze dne 24. 3. 2010.

Obvodní soud dospěl k závěru, že posuzovaný právní vztah lze podřadit pod § 427 odst. 1 občanského zákoníku, ve kterém se uvádí, že fyzické a právnické osoby provozující dopravu odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Odpovědnost dle tohoto ustanovení je založena na objektivním principu a je koncipována bez ohledu na zavinění. Subjektem odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku je zásadně provozovatel, jako osoba, která má trvalejší a faktickou možnost s dopravním prostředkem nakládat. V tomto případě, byl stěžovatel jak vlastníkem, tak i provozovatelem vozidla.

Obvodní soud však především konstatoval, že skutečnost, že stěžovatel v té době, kdy způsobil dopravní nehodu, mohl trpět duševní poruchou, nebyla v řízení jednoznačně prokázána. V tomto ohledu souhlasil se žalovanou, že znalecké posudky byly zaměřeny na jiné zkoumání - byly zpracovány pro účely trestního řízení a týkaly se posuzování jiných skutků než dopravní nehody, která jim časově předcházela.

Zejména však obvodní soud zdůraznil, že při prvním jednání ve věci dne 6. 5. 2013 byla soudem nařízena koncentrace řízení a účastníkům byla dána možnost, aby ve lhůtě jednoho měsíce navrhli důkazy, které by mohly ovlivnit stav řízení. Stěžovatel však žádný znalecký posudek, který by v této věci mohl napevno postavit, že nebyl za čin, který spáchal dne 4. 3. 2008, odpovědný, ani že nebyl způsobilý ke dni 24. 3. 2010 podepsat prohlášení o uznání práva na úhradu pohledávky a dohodu o jejím zaplacení, nenavrhl. Obvodní soud uzavřel, že ve věci rozhodoval jen na podkladě důkazů, které měl k dispozici, když stěžovatel, ač byla ve věci dána koncentrace řízení, žádný důkaz na podporu svých tvrzení nenavrhl.

Městský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek postupem dle § 212 a § 212a o.s.ř., jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ale odvolání neshledal důvodným a rozsudek proto coby věcně správný potvrdil. Uvedl, že z nesporných skutkových zjištění vyplývá, že stěžovatel žalované plnil na základě dohody uzavřené mezi účastníky dne 24. 3. 2010, kterou je tak nutno označit za právní důvod plnění, jehož vrácení se stěžovatel domáhá. Právně relevantní tvrzení, tedy že tato dohoda je neplatným právním úkonem, však uplatnil v daném řízení poprvé teprve v podání ze dne 5. 6. 2013. Řízení ale bylo ze zákona koncentrováno pro označení rozhodných skutečností o věci samé skončením prvního jednání ve věci dne 6. 5. 2013, o čemž také byli účastníci při jednání poučeni. Městský soud v Praze uvedl, že z protokolu o jednání soudu I. stupně z tohoto dne přitom vyplývá, že účastníkům byla poskytnuta lhůta jednoho měsíce pro navržení důkazů k uplatněným tvrzením, nikoli již k doplnění tvrzení. Jelikož na později uvedenou skutečnost nelze vztáhnout žádnou z výjimek § 118b odst. 1 věta třetí o.s.ř., soud již k takovému tvrzení přihlédnout podle téhož zákonného ustanovení nesmí. Městský soud v Praze tak shrnul, že jelikož stěžovatel v rámci žaloby, resp. v zákonné koncentrační lhůtě, neuplatnil právně relevantní tvrzení, tedy že dohoda uzavřená mezi účastníky dne 24. 3. 2010 je neplatným právním úkonem, je závěr soudu I. stupně v tom směru, že žalobou uplatněný nárok není po právu, správný.

V.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další instancí v systému obecného soudnictví, a proto není ani soudem nadřízeným obecným soudům a není tak ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Do rozhodovací pravomoci soudů je tak Ústavní soud oprávněn zasahovat pouze za předpokladu, že na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

K tomu však v projednávaném případě podle názoru Ústavního soudu nedošlo.

K námitce stěžovatele stran provedeného dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Ústavní soud přitom zvláště zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). O takovou situaci se však v případě stěžovatele nejednalo.

Pokud stěžovatel namítá, že soud prvního stupně nepoučil žalobce podle § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř., respektive že odvolací soud se ani k této jeho námitce nevyjádřil, je třeba uvést, že ustanovení § 118a o.s.ř. nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci ještě předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti stran. Povinnost soudce poučovat účastníka řízení je závislá na vývoji projednávaného případu a řídí se především jeho úvahou, která se váže ke skutkovým zjištěním nezbytným k právnímu posouzení věci. Ve sporném řízení se primárně uplatňuje zásada projednací, kdy tvrzení skutečností a navrhování důkazů je prokazujících je zásadně věcí účastníků řízení. Tato zásada nemůže být ve sporném řízení nahrazena zásadou vyšetřovací a soud zde tak není oprávněn vyhledávat za účastníka řízení důkazy svědčící v jeho prospěch a upřednostňovat tak jednu ze sporných stran (shodně viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3384/10 ze dne 9. 12. 2010, usnesení sp. zn. I. ÚS 2895/14 ze dne 13. 8. 2015 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3474/13 ze dne 10. 12. 2014).

Stěžovatel dále rozporuje závěry obecných soudů o koncentraci řízení, když namítá, že v předvolání k jednání Obvodního soudu pro Prahu 1 nebylo poučení o koncentraci řízení uvedeno a účinky koncentrace řízení tak nenastaly. Přestože stěžovatel povinnost poučit účastníky o koncentraci řízení v předvolání k jednání dovozuje z ustanovení, která na jeho případ přímo nedopadají (§ 118b odst. 2 a 3 o.s.ř.), je této jeho námitce třeba částečně přisvědčit.

Z aktuální judikatury Nejvyššího soudu k této otázce totiž vyplývá, že je zapotřebí, aby se poučení o koncentraci řízení dle 118b o.s.ř. dostalo účastníkům nejen při samotném jednání, ale také již v předvolání k jednání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2026/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 303/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2332/2014).

V předvolání ze dne 4. 2. 2013 k jednání Obvodního soudu pro Prahu 1 na den 6. 5. 2013, které stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti, skutečně poučení o koncentraci řízení uvedeno není. Toto procesní pochybení obvodního soudu tak, i s ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, představuje určitou nežádoucí skutečnost. Na druhou stranu nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu podústavního práva porušuje současně ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí proto vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí.

V daném případě je především třeba zdůraznit, že stěžovatel byl od samotného počátku řízení zastoupen advokátem, kterému je jistě problematika pravidel a účinků zákonné koncentrace řízení dostatečně známa. Stěžovatel, resp. jeho advokát, byl o koncentraci řízení poučen u prvního jednání. Po tomto poučení však pouze setrval na tvrzení uplatněném v žalobě, že pokud pro skutečnost, že trpí schizofrenií, nebyl odpovědný dne 30. 9. 2008, nebyl odpovědný ani předtím, tedy již dne 4. 3. 2008, kdy došlo k dopravní nehodě a proto se po žalované domáhá vrácení předmětné částky, kterou jí zaplatil v rámci regresní náhrady. Žádné další tvrzení k dané věci neuvedl.

K navržení důkazů na podporu svých tvrzení byla stěžovateli také dána lhůta jednoho měsíce, kterou nelze označit za krátkou či snad nedostatečnou, avšak ani v této lhůtě stěžovatel žádný důkaz k prokázání svých tvrzení nenavrhl. Soudu doložil toliko znalecké posudky zpracované pro účely trestního řízení vztahující se k jinému datu a ke zcela jiným událostem. Pokud za dané situace obvodní soud konstatoval, že skutečnost, že stěžovatel v době, kdy způsobil dopravní nehodu, mohl trpět duševní poruchou, nebyla v řízení jednoznačně prokázána, nejedná se o závěr jakkoliv excesivní.

Jestliže stěžovatel namítá také to, že pokud v podání ze dne 5. 6. 2013 tvrdil absolutní neplatnost dohody uzavřené mezi účastníky dne 24. 3. 2010, měly se soudy tímto tvrzením zabývat z úřední povinnosti, lze uvést, že s touto námitkou se již vypořádal odvolací soud. Ten konstatoval, že tvrzení o absolutní neplatnosti dohody stěžovatel uplatnil v daném řízení poprvé teprve v podání ze dne 5. 6. 2013, přičemž však řízení bylo ze zákona koncentrováno pro označení rozhodných skutečností o věci samé skončením prvního jednání ve věci dne 6. 5. 2013 a lhůta jednoho měsíce byla účastníkům poskytnuta pro navržení důkazů k uplatněným tvrzením, nikoli již k doplnění těchto tvrzení. Jinak řečeno - stěžovatel měl toto tvrzení uvést již v podané žalobě, případně při prvním jednání ve věci, nikoliv s ním bezdůvodně vyčkávat a uplatnit jej až ve lhůtě, která mu soudem byla poskytnuta toliko k navržení důkazů k již uplatněným tvrzením.

Jen pro úplnost je pak možno dodat, že soud se opakovaně zabýval i otázkou, zda stěžovatel není omezen nebo zbaven způsobilosti k právním úkonům, přičemž zástupce stěžovatele uvedl, že tomu tak není.

VI.

Na základě výše uvedené argumentace lze proto dospět k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele v rozsahu vyžadujícím ze strany Ústavního soudu kasační zásah nedošlo.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda II. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru