Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1638/11 #1Usnesení ÚS ze dne 03.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-západ
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodpor/proti platebnímu rozkazu
rozsudek/pro uznání
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1638.11.1
Datum podání03.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 114b odst.5, § 153a odst.3, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1638/11 ze dne 3. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. V., právně zastoupen JUDr. Tomášem Rydvalem, advokátem Advokátní kanceláře Křižíkova 196/18, Praha 8 - Karlín, proti rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2517/2009-103 ze dne 22. 3. 2011, Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2009 č.j. 20 Co 490/2008-86 a Okresního soudu Praha - západ ze dne 12. 6. 2008 č. j. 6 C 276/2007-47, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90, čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu, kterým byla zamítnuta stěžovatelem podaná žaloba o zaplacení 40 370 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel rovněž požaduje zrušení rozhodnutí předcházejících rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Stěžovatel uvádí, že dne 8. 10. 2007 soud prvního stupně vyhověl jeho žalobě a vydal platební rozkaz, jímž uložil žalované zaplatit dlužnou částku ve výši 40 370 Kč s příslušenstvím nebo podat odpor, a pro případ podání odporu uložil vedlejšímu účastníkovi ve věci se písemně vyjádřit dle §114b o.s.ř. Žalovaná podala dne 30. 10. 2007 blanketní odpor a dne 16. 11. 2007 udělila plnou moc k zastupování obecnému zmocněnci paní M. C. a panu J. C. M. C. pak ve lhůtě uložené výzvou podala strohé, resp. blanketní vyjádření.

Dle stěžovatele soud prvního stupně pochybil, když za popsaného průběhu řízení o žalobě nerozhodl rozsudkem pro uznání. Postupoval tak v rozporu s §153a odst. 3 ve spojení s §114b odst 5 o.s.ř., přičemž dle stěžovatele je jakékoliv jiné rozhodnutí či postup v řízení soudem po marném uplynutí lhůty k vyjádření se k žalobě protiústavní. Vyjádření obecného zmocněnce žalovaného nemá a ani nemohlo mít právní účinky, jelikož jej učinil nezvolený, resp. neplatně zvolený zástupce. Volba obecného zmocněnce byla učiněna v rozporu s ust. § 24 odst. 1 o.s.ř., podle kterého v téže věci může mít účastník současně jen jednoho zvoleného zástupce. Soud měl poučit vedlejšího účastníka o neplatnosti udělených plných mocí pro zastupování s výzvou k případnému udělení nové plné moci k zastupování. Stěžovatel poukazuje i na to, že vyjádření" neobsahuje obligatorní obsahové náležitosti (svým obsahem je opět blanketním a obě plné moci jsou neplatné pro svou neurčitost).

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem obecných soudů, přičemž se domáhá, aby soudy v souladu s jeho názorem vyhodnotily odpor podaný žalovanou a jeho upřesnění jako nedostatečné a rozhodly rozsudkem pro uznání.

Vzhledem k argumentaci stěžovatele v ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že jak dlouhodobě judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené zcela platí i pro projednávanou věc, a to i pro posouzení podání, učiněných v návaznosti na vydaný platební rozkaz.

Z připojeného spisu vyplývá, že přímo žalovaná podala proti platebnímu rozkazu včas odpor, který byl prostřednictvím obecné zmocněnkyně dne 25. 11. 2007 upřesněn tak, že z něj bylo jednoznačně patrno, že žalovaná nárok uplatněný v žalobě neuznává, neboť skutečnosti uváděné v žalobě nikdy nenastaly a žalovaná si dlužnou částku od věřitelky nepůjčila. Rovněž v něm bylo uvedeno, že podrobnější vyjádření a návrh na důkazy nelze učinit, neboť žaloba není doložena žádnými důkazy. Nalézací soud shledal podaný odpor, včetně jeho doplnění, procesním úkonem učiněným v souladu s poučením uvedeným v platebním rozkazu (neobsahujícím výslovný odkaz na ust. § 114b o.s.ř.), neboť ve věci bylo vzhledem k jeho podání nařízeno jednání k projednání a rozhodnutí. Ve věci samé bylo posléze rozhodnuto v záhlaví uvedeným rozsudkem nalézacího soudu, potvrzeným soudem odvolacím. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako nepřípustné.

Za daných okolností neshledává Ústavní soud důvod ke kasačnímu zásahu do napadených rozhodnutí. Ze skutečnosti, že odpor proti platebnímu rozkazu nebyl odmítnut, žalované nebyla zaslána další výzva s výslovným poučením dle §114b o.s.ř. a soud ve věci nařídil jednání, vyplývá, že neshledal podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Jak bylo uvedeno, posouzení obsahu, určitosti a účinnosti procesních úkonů, kterými žalovaná podala odpor proti platebnímu rozkazu, spadá výlučně do pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší v tomto směru jejich stanovisko přehodnocovat.

Neústavnost rozhodnutí v projednávané věci nemůže způsobit ani okolnost, že žalovaná původně udělila plnou moc k zastupování dvěma osobám, přičemž nalézací soud na tuto okolnost nereagoval další výzvou (patrně z důvodu následného udělení plné moci advokátce). V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající většinou v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek. Ústavní soud tedy není obecným soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy, pokud eventuální porušení tzv. jednoduchého práva nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. O takové porušení se však v daném případě nejednalo, neboť ve věci se uskutečnilo řádné jednání jak před nalézacím, tak odvolacím soudem a stěžovatel měl možnost uplatnit všechna svá procesní práva k prokázání žalovaného nároku ve sporném řízení. Stěžovatelem tvrzený nedostatek, týkající se zastoupení na straně žalované a nikoliv jeho samého, jeho práva ohrozit nemohl. Ústavní soud musí mít na zřeteli především zájem na zachování spravedlivého občanského soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, a to ve vztahu ke všem účastníkům řízení. Není proto možné po skončeném řízení dovozovat v případě neúspěchu ve sporu porušení základních práv účastníka řízení pouze ze skutečnosti, že ve věci mělo být dle jeho názoru rozhodnuto již rozsudkem pro uznání. Ústavní soud vychází i ze zásady materiálního nazírání na právo, dle níž se nejedná jen o dodržování práva bez dalšího, ale o dodržování takových norem chování, které jsou v souladu s obsahovými hodnotami.

Ústavní soud pro úplnost uvádí, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy se s námitkami stěžovatele vypořádaly a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani námitky proti vlastnímu zamítavému rozhodnutí neuvádí.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru