Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 163/99Nález ÚS ze dne 20.11.2001K interpretaci a aplikaci zrušených, ale dosud platných ustanovení OSŘ o správním soudnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 177/24 SbNU 319
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.163.99
Datum vyhlášení18.12.2001
Datum podání29.03.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

389/1990 Sb., § 5 odst.10

99/1963 Sb., § 249 odst.2, § 250d


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 163/99 ze dne 20. 11. 2001

N 177/24 SbNU 319

K interpretaci a aplikaci zrušených, ale dosud platných ustanovení OSŘ o správním soudnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti M. C. proti

usnesení Krajského soudu v Ostravě z 22.12.1998 č.j. 22 Ca

117/98-22 takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě z 22. prosince 1998 č.j.

22 Ca 117/98-22 se ruší.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal ústavní stížnost proti usnesení Krajského

soudu v Ostravě z 22.12.1998 č.j. 22 Ca 117/98-22. Navrhl, aby

uvedené rozhodnutí bylo zrušeno a spolu s ústavní stížností podal

návrh na zrušení § 250d odst. 3 a § 250j odst. 4 zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen "o.s.ř."), který posléze rozšířil na celou část pátou

o.s.ř.

Senát řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrhem na

zrušení zákonných ustanovení se zabývalo plénum Ústavního soudu,

které ve společném řízení, k němuž byly spojeny čtyři spolu

související návrhy, nálezem z 27. června 2001 sp. zn. Pl.ÚS 16/99

vyhlášeným pod č. 276/2001 Sb. dnem 31. prosince 2002 část pátou

"Správní soudnictví" (§ 244 až 250s) o.s.ř. zrušilo. Poté senát

pokračoval v řízení o ústavní stížnosti.

Navrhovatel uvedl, že správní žalobou podanou u Krajského

soudu v Ostravě se domáhal zrušení rozhodnutí Finančního

ředitelství v Ostravě ze 16.1.1998 č.j. 4014/110/97/Ry a ačkoliv

vyhověl výzvě soudu ke konkretizaci návrhu, soud usnesením

přezkumné řízení zastavil. Namítl, že soud v odůvodnění svého

usnesení tvrdí, že bylo žalobcovou povinností uvést, že napadené

správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje zákonu nebo jinému

právnímu předpisu a kterému a své tvrzení odůvodnit, ačkoliv tento

jeho názor nemá oporu v zákoně. Ustanovení § 249 odst. 2 o.s.ř.

ukládá žalobci mimo jiné povinnost uvést důvody, v nichž spatřuje

nezákonnost rozhodnutí správního orgánu. Požadavek citace právních

předpisů, jež měly být orgánem veřejné správy porušeny, zákon

nevyžaduje a nadto se jeví nadbytečným, je-li nezákonnost

napadeného rozhodnutí i bez toho zřejmá. V projednávané věci byly

uplatněny dva žalobní důvody, z nichž první spočíval v tom, že

bylo vydáno rozhodnutí, ačkoliv tomu bránila překážka věci

pravomocně rozhodnuté, a druhým byl zjevně nezákonný postup

v rozporu s § 5 odst. 10 zákona č. 389/1990 Sb., o dani z příjmů

obyvatelstva.

Zde žalobce podle svého mínění žalobní důvod uvedl zcela

jasně včetně citace příslušných ustanovení zákona. Navrhovatel

v ústavní stížnosti také vytkl soudu, že ačkoliv ho vyzval

k doplnění žaloby a odstranění jejích vad, dostatečně je

nekonkretizoval. Kdyby své požadavky ve výzvě formuloval stejně

precizně jako v odůvodnění usnesení o zastavení řízení, mohl jim

žalobce podle jeho představ vyhovět. Příliš obecnou formulací

výzvy soud porušil § 43 odst. 1 o.s.ř. a nesplnil v dostatečné

míře svou poučovací povinnost, kterou mu zákon ukládá. Navrhovatel

vyslovil přesvědčení, že soud svým postupem a rozhodnutím porušil

jeho ústavní práva na soudní ochranu tím, že se jeho věcí

nezabýval v souladu se zákonem, a to jednak z toho důvodu, že jeho

právní názor na obsah žaloby se neshoduje se skutečností, jednak

proto, že žalobce řádně nepoučil o způsobu, jakým má odstranit

vady podání, ač mu poučovací povinnost ukládá zákon. Navrhovatel

prohlásil, že mu soud upřel jeho ústavní právo domáhat se soudní

ochrany a jeho rozhodnutí je proto neústavní, neboť odporuje čl.

36 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 Ústavy.

Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení, proti jehož

rozhodnutí ústavní stížnost směřuje, ve svém vyjádření k návrhu

uvedl, že vzhledem k ustálené judikatuře Ústavního soudu týkající

se zastavení řízení v důsledku neodstranění vad v případě

nedostatečné konkretizace žalobních důvodů ponechává na úvaze

Ústavního soudu, jak o podané stížnosti rozhodne, a odkázal na

argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného usnesení.

Finanční ředitelství v Ostravě se svého postavení vedlejšího

účastníka řízení, jež mu přísluší podle § 76 odst.2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdalo, což mu umožňuje § 28 odst.

2 zákona č. 182/1993 Sb.

Ústavní soud se souhlasem obou účastníků řízení upustil od

ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že listinné důkazy, které

provedl, jsou k objasnění věci plně dostačující a ústní jednání by

už do projednávaného případu nemohlo vnést více světla ( § 44

odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.)

Z návrhu na zahájení řízení s přílohou (napadeným

rozhodnutím) a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca

117/98 bylo zjištěno, že navrhovatel podal 19.3.1998 u Krajského

soudu v Ostravě správní žalobu, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí

Finančního ředitelství v Ostravě ze 16.1.1998 č.j. FŘ

4014/110/97/Ry, jakož i jemu předcházejících rozhodnutí Finančního

úřadu v Šumperku č.j. FÚ/37661/931/95-St z 21.8.1995 a č.j.

FÚ/1743/210/95-Op. Současně navrhl, aby soud odložil výkon

rozhodnutí (správně vykonatelnost) ve věci nedoplatku daně

z příjmů obyvatelstva za rok 1992 vyměřeného platebním výměrem

Finančního úřadu v Šumperku č.j. FÚ/1743/210/95-Op. Finanční

ředitelství v Ostravě se po obdržení opisu žaloby jako žalovaný

k návrhu podrobně vyjádřilo a po polemice se všemi žalobcovými

tvrzeními navrhlo zamítnutí žaloby. Usnesením Krajského soudu

v Ostravě ze 14.5.1998 č.j. 22 Ca 117/98-13, ve znění opravného

usnesení Krajského soudu v Ostravě z 20.1.1999 č.j. 22 Ca

117/98-21, které však ústavní stížností nebylo napadeno, žádosti

o odklad vykonatelnosti rozhodnutí Finančního úřadu v Šumperku ze

dne 21.8.1995 č.j. FÚ 37661/931/95-St, ve znění rozhodnutí

Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 16.1. 1998 č.j. FŘ

4014/110/97/Ry, nebylo vyhověno. Usnesením Krajského soudu

v Ostravě z 24.11.1998 č.j. 22 Ca 117/98-18 byl žalobce vyzván,

aby odstranil vady žaloby tak, že v souladu s § 249 odst. 2

o.s.ř. uvede důvody, v nichž spatřuje nezákonnost rozhodnutí

žalovaného. Žalobce sice svou žalobu na výzvu soudu ve lhůtě v ní

stanovené písemně doplnil, ale Krajský soud v Ostravě usnesením

z 22.12.1998 č.j. 22 Ca 117/98-22 řízení zastavil. V odůvodnění

Krajský soud v Ostravě uvedl, že soud může projednávat žalobu

proti správnímu rozhodnutí podle § 244 a násl. o.s.ř. a řízení

o ní může proběhnout za předpokladu, že žaloba má věcné i formální

náležitosti. Kromě obecných náležitostí vyplývajících z § 42 odst.

4 a § 79 odst. 1 o.s.ř musí podle § 249 odst. 2 o.s.ř. být

v žalobě uvedeny důvody, v nichž žalobce spatřuje nezákonnost

rozhodnutí, tzn. že i při nejmírnějších požadavcích na žalobce

kladených musí být z žaloby zřejmé, v kterých částech a v jakém

směru má soud napadené správní rozhodnutí přezkoumávat, protože

soud není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti.

Přezkumné řízení je ovládáno dispoziční zásadou zakotvenou v §

249 odst. 2 o.s.ř. Rozsah napadení správního rozhodnutí a uvedení

důvodů pak znamená povinnost žalobce tvrdit, že napadené správní

rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonu nebo jinému

právnímu předpisu a toto tvrzení odůvodnit. Přezkumná činnost

soudu je pak limitována takto vymezeným rámcem a soud se musí

omezit na zkoumání napadeného rozhodnutí jen v tomto směru.

Nedostatek žalobcova tvrzení, že vydáním napadeného rozhodnutí byl

porušen zákon nebo jiný obecně závazný právní předpis, představuje

vadu žaloby, která brání jejímu věcnému vyřízení. Takové tvrzení

žalobce musí být náležitě odůvodněno. Řízení podle § 244 a násl.

o.s.ř. má zajistit ochranu žalobcových subjektivních práv, která

mohou být porušena nerespektováním závazných právních předpisů,

ale ne každé takové porušení představuje újmu na právech

subjektivních. Protože žaloba i po odstranění vad vykazuje nadále

nedostatečné žalobcovo tvrzení, které ustanovení kterého právního

předpisu a jakým způsobem bylo správními orgány porušeno, přičemž

tato vada žaloby brání jejímu věcnému vyřízení, bylo řízení podle

§ 250d odst. 3 o.s.ř. zastaveno.

Plénum Ústavního soudu ve věcech Pl.ÚS 16/99, Pl.ÚS 15/2000,

Pl.ÚS 17/2000 a Pl.ÚS 19/2000 spojených ke společnému řízení pod

sp. zn. Pl.ÚS 16/99 rozhodlo 27. června 2001 nálezem, kterým

zrušilo část pátou o.s.ř. Z odůvodnění nálezu vyplývá, že české

správní soudnictví neodpovídá ve svém celku standardům

vyplývajícím z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod, jak je chápe Evropský soud pro lidská práva. Nezvykle

široký záběr svého zásahu Ústavní soud odůvodnil závažnými

ústavněprávními deficity dosavadní úpravy, které již nelze

napravit dílčími derogacemi zákona a po nich následujícími také

parciálními korekturami zákonodárce, jak se stalo např.

v důsledku nálezu pléna Ústavního soudu vydaného na návrh IV.

senátu Ústavního soudu, který byl podán po jeho mnoha

předcházejících nevyslyšených apelech na obecné soudy, aby zákonné

ustanovení umožňující soudu rozhodnout o návrhu na přezkoumání

zákonnosti správního orgánu bez jednání aplikovaly v souladu

s Ústavou a požadavky mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy,

z 24.9.1996 sp. zn. Pl.ÚS 18/96 vyhlášeného pod č. 269/1996 Sb.,

po němž byl původní § 250f o.s.ř. zrušený Ústavním soudem pro jeho

rozpor s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod nahrazen novým, už Ústavě odpovídajícím, zněním podle

zákona č. 202/1997 Sb.

Dalším partikulárním zásahem Ústavního soudu do právní úpravy

správního soudnictví byl nález jeho pléna z 23.11.1999 sp. zn.

Pl.ÚS 28/98 vyhlášený pod č. 2/2000 Sb.,kterým byla zrušena slova

"včetně rozhodnutí o pořádkových pokutách" tvořící součást § 248

odst. 2 písm. e) o.s.ř. v jeho původním znění. S ohledem na šíři

tohoto zásahu a legislativní náročnost přípravy nové právní úpravy

správního soudnictví Ústavní soud odložil vykonatelnost svého

nálezu o jeden a půl roku, po nějž část pátá o.s.ř. bude ještě

platit a soudy ji budou aplikovat. Zde je třeba poznamenat, že

zdaleka ne všechna ustanovení o.s.ř. o správním soudnictví jsou

v rozporu s mezinárodními standardy ochrany základních lidských

práv a svobod. Např. Ústavní soud usnesením z 30.8.2001 č.j. IV.

ÚS 613/99-32 odmítl ústavní stížnost pro její zjevnou

neopodstatněnost a poukázal na uvedený souhrnný zrušovací nález

pléna Ústavního soudu, v němž bylo konstatováno, že požadavek

ustanovení § 250a o.s.ř., byť bylo jako součást části páté o.s.ř.

zrušeno, spočívající v nezbytnosti zastoupení žalobce advokátem,

případně notářem, v řízení o správní žalobě je z hlediska

mezinárodního srovnání sice výjimečný a mimořádně přísný, nikoli

však neústavní. Plénum Ústavního soudu se ve svém zrušujícím

nálezu věnovalo jenom zběžně původnímu stěžovatelovu poukazu na

neústavnost ustanovení o.s.ř. (§ 250d odst. 3 a § 250j odst. 4),

jež byla Krajským soudem v Ostravě v jeho případě uplatněna.

Konstatovalo, že žádný ústavní nebo mezinárodní dokument

negarantuje právo na soudní opravný prostředek jinde než

u závažnějších trestních věcí. Naproti tomu uvedlo, že neexistence

jakéhokoliv nástroje sjednocování judikatury ve správním

soudnictví neodpovídá, jak potvrzuje praxe, nárokům kladeným na

právní stát. Rovněž upozornilo na to, že nepřezkoumatelné

rozhodnutí o zastavení řízení soudem pověřeným výkonem správního

soudnictví může ve svém důsledku znamenat odmítnutí spravedlnosti.

Ústavností monokratického rozhodování se Ústavní soud vzhledem

k novelizaci příslušného ustanovení o.s.ř. provedené zákonem č.

30/2000 Sb. účinným od 1.1.2001 už blíže nezabýval. Odůvodnění

navrhovatelova rozšiřujícího návrhu požadujícího zrušení celé

části páté o.s.ř. pojednávající o správním soudnictví Ústavní soud

ve svém nálezu v podstatě přisvědčil, aniž se ovšem zabýval přímo

argumentací v něm obsaženou a dotýkající se konkrétně

stěžovatelovy pře.

Ústavní soud při rozhodování o ústavní stížnosti musel vzít

na zřetel skutečnost, že účinnost nálezu, který zrušil část pátou

o.s.ř., byla odložena. Soudy vykonávající správní soudnictví mají

podle tohoto rozhodnutí zrušená ustanovení o.s.ř. o správním

soudnictví, přestože byla konstatována jejich protiústavnost,

aplikovat až do 31.12.2002, stejně jako ustanovení, jež jsou

s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami o lidských právech

v souladu. To se týká i stěžovatelovy věci, ačkoliv uspěl se svým

návrhem na zrušení zákonných ustanovení pro jejich neústavnost.

Odlišný postup by v individuálním případě totiž odporoval zásadě

rovnosti před zákonem.

Okamžité zrušení části páté o.s.ř. by bylo v rozporu s čl.

36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť soudní přezkum

rozhodnutí orgánů veřejné správy by sice byl garantován ústavním

předpisem, nebyl by však upraven zákonem. Správní soudnictví

v současné podobě bylo do našeho právního řádu vneseno ještě před

18. březnem 1992, kdy pro naši republiku vstoupila v platnost

evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

a podrobili jsme se jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva.

Podle čl.6 odst. 1 věty první této Úmluvy zaručující právo na

soudní ochranu a spravedlivý proces "Každý má právo na to, aby

jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě

projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který

rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích.". Práva

vyplývající z tohoto ustanovení nejsou ve shodě se zásadou

ovládající naše správní soudnictví, podle níž soud přezkoumává jen

právní posouzení věci, nikoli též její skutkový stav, na jehož

základě orgán státní správy rozhodl. Lze věřit, a nasvědčuje tomu

skutečnost, že Poslanecké sněmovně byl už předložen vládní návrh

soudního řádu správního (tisk 1080), že do konce příštího roku

bude přijat nový zákon upravující komplexně naše správní

soudnictví včetně Nejvyššího správního soudu (čl. 91 Ústavy). Do

té doby bude zapotřebí, aby soudy ustanovení o správním soudnictví

interpretovaly a aplikovaly co nejcitlivěji v duchu čl. 6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, aby počet

stížností na Českou republiku k Evropskému soudu pro lidská práva

byl co nejnižší. Určitý návod k tomuto postupu dal Ústavní soud

např. ve svém nálezu z 30.5.2000 sp. zn. I. ÚS 533/98 ( Sbírka

rozhodnutí Ústavního soudu, svazek 18, str. 197 a násl.), v němž

přijal tezi, že podle § 250i odst.1 o.s.ř. se při přezkoumávání

zákonnosti správního rozhodnutí (kdy je pro soud rozhodující

skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí)

dokazování neprovádí, to však neznamená, že se dokazování provádět

nesmí.

V této věci Ústavní soud i za současné právní úpravy

správního soudnictví shledal důvod k vyhovění ústavní stížnosti

v postupu Krajského soudu v Ostravě, který vedl k zastavení

řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Ústavní soud

posoudil žalobu včetně jejího doplnění a na rozdíl od Krajského

soudu v Ostravě dospěl k názoru, že žalobce (stěžovatel v řízení

před Ústavním soudem) ve svých podáních poukazuje dostatečně

určitě na nezákonnosti, jichž se podle jeho mínění měly dopustit

finanční správní orgány. Z žaloby je zřejmé, že žalobce vyslovil

pochybnosti o zákonnosti rozhodnutí správních orgánů, jež

konkrétně vyjádřil jednak upozorněním na překážku věci rozhodnuté,

jednak poukazem na různá zákonná ustanovení, např. na § 16 odst.

1 a 8, § 32, § 43, § 46 odst. 5 a § 48 odst. 5 zákona č. 337/1992

Sb., o správě daní a poplatků, a § 5 odst. 10 a § 7 zákona č.

389/1990 Sb., o dani z příjmů obyvatelstva, čímž s dostatečnou

určitostí vytkl správním orgánům formální a hmotněprávní

pochybení. Doplnění žaloby na výzvu soudu další upřesnění návrhu

na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy sice už

nepřineslo, podle názoru Ústavního soudu to však ani nebylo nutné.

Ústavní soud dospěl k závěru, že zastavením řízení o správní

žalobě v tomto případě Krajský soud v Ostravě odepřel žalobci

právo na soudní ochranu, které mu zaručují zejm. čl.36 Listiny

základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod.

Tento závěr Ústavního soudu navíc podporují postup samotného

Krajského soudu v Ostravě, stejně jako kroky žalovaného správního

orgánu. Ještě před zastavením řízení soud doručil Finančnímu

ředitelství v Ostravě se žádostí o správní spis také opis žaloby,

k níž se správní orgán vyjádřil a zevrubně se zabýval všemi

žalobcovými argumenty obsaženými v návrhu na zahájení řízení. Tato

okolnost spočívající ve schopnosti žalovaného zaujmout k žalobě

stanovisko a věcně se k ní vyjádřit nasvědčuje tomu, že žaloba

byla podána kvalifikovaným způsobem v intencích § 249 odst. 2

o.s.ř. Soud má samozřejmě právo vyzvat žalobce k doplnění

a upřesnění návrhu, v daném případě však jeho nespokojenost

s žalobcovou reakcí na vznesené požadavky neměla vyústit

v rozhodnutí o zastavení řízení. Odůvodnění usnesení o zastavení

řízení je sice z obecného hlediska správné, přesvědčivé

a perfektní, na tento konkrétní posuzovaný případ je však

z uvedených důvodů nelze vztáhnout.

Ústavní soud proto usnesení Krajského soudu v Ostravě

z 22.12.1998 č.j. 22 Ca 117/98-22 o zastavení řízení ve věci

žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, včetně vedlejších výroků

o náhradě nákladů řízení a vrácenísoudního poplatku, zrušil podle

§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. listopadu 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru