Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 163/03Usnesení ÚS ze dne 01.04.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.163.03
Datum podání20.03.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

30/2000 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 241


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 163/03 ze dne 1. 4. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Mgr. P. H., zastoupeného Mgr. M. E., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2002, č. j. 28 Cdo 2038/2001-99, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2000, č. j. 11 Co 263/2000-52, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 1. 2000, č. j. 11C 209/99-21,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto pro opožděnost dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze. Tímto rozhodnutím odvolací soud zčásti potvrdil a zčásti změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele a jeho manželky vyklidit byt a odevzdat jej žalobci.

Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivé řízení podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud posuzoval včasnost dovolání podle znění o. s. ř. platného do nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále o. s. ř.), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a to s odkazem na ustanovení bodu 17, hlavy I, části dvanácté tohoto zákona, podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Podle odůvodnění napadeného usnesení upravuje podání dovolání § 236 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 240 odst. 1 o. s. ř. Z těchto ustanovení pak dovolací soud dovodil, že v dané věci bylo dovolání podáno opožděně, nelze jej věcně projednat a proto jej jako opožděné odmítl.

Stěžovatel také namítá další porušení práva na spravedlivé řízení, k nimž mělo dojít v souvislosti s rozhodováním o jím vznesené námitce podjatosti a v souvislosti s neprovedením jím navržených důkazů v nalézacím řízení.

Ústavní soud především připomíná, že podle čl. 83 Ústavy představuje soudní orgán ochrany ústavnosti a v tomto smyslu není součástí soustavy obecných soudů, kterým není ani instančně nadřízen. Ústavní soud rovněž není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. S ohledem na to se Ústavní soud mohl v daném případě zabývat toliko otázkou, zda Nejvyšší soud svou interpretací a aplikací shora uvedeného zákonného ustanovení neporušil kogentní normu jednoduchého práva a zda v důsledku toho neporušil ústavně zaručené základní právo stěžovatele.

V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud v napadeném usnesení správně vycházel z toho, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů. Řízení před soudem prvního stupně probíhalo podle "dosavadních právních předpisů" a rozhodnutí bylo vydáno ještě přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (dne 14. 1. 2000). Za této situace proto Nejvyšší soud nepochybil, když hodnotil dovolání podané stěžovatelkou podle úpravy platné do 31. 12. 2000, a nikoliv podle úpravy pozdější.

Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že se citované ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. nevztahuje na posouzení včasnosti dovolání, tedy že výrazy "projednají a rozhodnou" nezahrnují otázku včasnosti dovolání. Ústavní soud již několikrát ve shodě s názorem Nejvyššího soudu judikoval, že se projednáním a rozhodnutím o dovolání podle citovaného ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. rozumí zejména posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání, jakož i vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 144/02, III. ÚS 11/03 a další). Výrazy "projednají a rozhodnou" zahrnují tedy mimo jiné i posouzení včasnosti dovolání a v tomto výkladu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud nic, co by bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Ústavní soud rovněž zastává názor, že jedním z důvodů uvedeného výkladu je systémový přístup k právním institutům. Určitý, v daném případě procesní institut působí vždy jako systémový celek tvořený jednotlivými částmi (podmínky řízení, přípustnost, způsob projednání, forma a náležitosti rozhodnutí). Pokud právní předpis upravuje existenci určitého procesního institutu (mimořádného opravného prostředku) a přechodná ustanovení procesního předpisu odkazují na aplikaci tohoto institutu v podobě platné k určitému datu, nelze aplikovat část tohoto institutu (způsob projednání a rozhodnutí) podle jedné právní úpravy a další část (včasnost) podle právní úpravy účinné později, nýbrž je třeba k tomuto institutu přistupovat jako k celku, pokud by zákonodárce výslovně nestanovil jinak.

V části napadající rozhodnutí dovolacího soudu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

V části napadající rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu je pak ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel v důsledku opožděně podaného dovolání nevyčerpal procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (srov. ust. § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Na základě uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti pak podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 jako nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. dubna 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru