Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1627/08 #1Usnesení ÚS ze dne 29.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkNájem
byt/přechod nájmu
Společná domácnost
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1627.08.1
Datum podání01.07.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 30 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 115, § 703 odst.1, § 706 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1627/08 ze dne 29. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v právní věci Ing. M. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008 č. j. 26 Cdo 1447/2007-109 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 8. 2006 č. j. 19 Co 347/2005-95, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně s tím, že jimi byla porušena jeho práva garantovaná čl. 2 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť obecné soudy nepostupovaly v dané věci individuálně a nerespektovaly autonomii vůle stěžovatele, jeho manželky, jeho matky a nakonec i jejich dětí při uspořádání svých soukromých záležitostí, resp. života, které se promítalo nejenom do důstojného uspokojování potřeb bydlení, ale i preference pomoci stěžovatele své invalidní a na pomoc odkázané matce při paralelním uspokojování práv jeho dětí a jeho manželky.

Podle názoru stěžovatele jsou napadená rozhodnutí výrazem libovůle, protože obecné soudy nepostupovaly při hodnocení provedených důkazů konsekventně s ustanovením § 132 o. s. ř., a jsou zatížena zcela formální aplikací a interpretací ustanovení § 115 obč. zák. týkající se pojmu společné domácnosti. Stěžovatel proto obsahem odůvodnění ústavní stížnosti učinil svoji obranu, kterou prezentoval ve svém dovolání proti rozsudku odvolacího soudu s tím, že v jeho věci byly naplněny podmínky pro přechod nájmu bytu dle ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák., resp. že dnem smrti jeho matky přešlo právo nájmu bytu na stěžovatele. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 544/2000 tvrdil, že se nikdy nestal a nemohl stát nájemcem bytu společně se svoji manželkou, neboť tento byt nikdy neuspokojoval celý komplex jeho potřeb, a to jak v materiální, tak duševní rovině.

Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 19. 11. 1999 č. j. 29 C 214/98-43 rozhodl k žalobě Statutárního města Brna, Úřadu městské části Brno - sever (dále jen "žalobce"), o povinnosti stěžovatele vyklidit předmětný byt v Brně na ulici Blažkova, který užívala jako nájemkyně Z. P., matka stěžovatele, která dne XX. X. XXXX zemřela. Rozsudek soudu prvého stupně byl k odvolání stěžovatele zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2002 č. j. 37 Co 308/2000-56, když odvolací soud shledal opodstatněnými námitky stěžovatele o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci. Městský soud v Brně posléze rozsudkem ze dne 22. 3. 2005 č. j. 29 C 214/98-77 návrh, aby stěžovatel byl uznán povinným předmětný byt vyklidit, zamítl. Po doplněném dokazování soud prvého stupně dospěl k závěru, že stěžovatel žil ve společné domácnosti se svou matkou nejméně po dobu jednoho roku před jejím úmrtím a uzavřením manželství s E. P. dne 29. 8. 1992 stěžovateli nevzniklo právo společného nájmu bytu dle § 703 odst. 1 a 3 obč. zák., když manželé spolu nežili, k čemuž soud dospěl po svědecké výpovědi K. N., dcery E. P. Jak soud prvého stupně uvedl, její výpověď považoval za věrohodnou, neboť ta se svou matkou a se sourozenci pobývala v domě na Kosmákově ulici až do roku 2003, a musela tedy nejlépe vědět, zda manžel matky (stěžovatel) v bytě pobýval a zda vedl s matkou společnou domácnost.

Rozsudek soudu prvého stupně napadl žalobce, odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ze dne 2. 8. 2006 č. j. 19 Co 347/2005-95, jímž změnil rozsudek soud prvého stupně a stěžovateli uložil povinnost předmětný byt vyklidit. Krajský soud v Brně skutkový stav věci zjištěný soudem prvého stupně ještě doplnil spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 25 P 37/2001, jehož součástí byla výpověď E. P. týkající se okolností soužití se stěžovatelem, a poté konstatoval, že ač soud prvého stupně zjistil skutkový stav dostatečným způsobem, nevyvodil z něj správný právní závěr. Odvolací soud dovodil, že stěžovateli vzniklo právo společného nájmu k bytu na Kosmákově ulici, neboť za trvání manželství byl manželce stěžovatele přidělen byt a v té době (v roce 1995) byl stěžovatel ženatý a je stále ženatý s E. P., když společnou domácnost opustil nejdříve v roce 1997. Stěžovatel takto tedy podle odvolacího soud ani neprokázal, že by neměl vlastní byt. Odvolací soud považoval za pojmově vyloučené, aby jedním z příslušníků společné domácnosti byla založena další domácnost na jiném místě; mezi stěžovatelem a jeho manželkou šlo o spotřební společenství, sdružovali prostředky, jak oba shodně vypověděli, stěžovatel manželce přispíval na domácnost, ať už z jakýchkoli pohnutek - jak sám uváděl, již proto, že zde měl dvě nezletilé děti. V důsledku toho bylo podle soudu vyloučeno, aby žil ve společné domácnosti s matkou ke dni 25. 5. 1997.

Dovolání stěžovatele, které podal proti posledně uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu, bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008 č. j. 26 Cdo 1447/2007-109 zamítnuto. Dovolací soud k polemice stěžovatele se skutkovými závěry odvolacího soudu uvedl, že stěžovatel opominul, že sám v odvolání proti v pořadí prvému rozsudku soud prvého stupně poskytl tvrzení, že v roce 1996 opustil společnou domácnost vedenou se svojí manželkou (v čem je implikován údaj, že ji předtím založil), že i svědek P. P. potvrdil, že stěžovatel se do bytu matky vrátil po rozvodu v roce 1987, pak se zase oženil a pak se zase vrátil v roce 1996, a že tedy logicky stíhalo stěžovatele důkazní břemeno o tom, kdy opustil společnou domácnost s E. P., aby se vrátil znovu k matce, a že v důsledku skutečností, které vyšly najevo v řízení vedeném pod sp. zn. 25 P 37/2001, neobstál jeho údaj o tom, že to bylo ještě před úmrtím matky. Podle dovolacího soudu nešlo o srovnatelný skutkový stav jako ve věci nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 544/2000, na nějž stěžovatel poukazoval, a byt manželky i při větším počtu osob, které tam žily, nebyl objektivně nezpůsobilý k založení společné domácnosti. Dovolací soud nepřisvědčil názoru stěžovatele, že pro hodnocení existence jeho společného soužití s matkou bylo právně irelevantní jeho soužití ve společné domácnosti s E. P. V soudní praxi podle dovolacího soudu nebyl zaznamenán odklon od právního názoru, že pokud manželství trvá a manželé se podílejí na úhradě společných potřeb, a žijí tedy v trvalém spotřebním společenství, založení další společné domácnosti jedním z manželů v jiném spotřebním společenství není možné z hlediska § 115 obč. zák. právně uznat.

Ústavní soud k projednávané ústavní stížnosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů současně porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů provedeným odvolacím soudem a jeho právními závěry, které potvrdil dovolací soud v napadeném rozhodnutí. Co do skutkové roviny řízení platí, jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů vyjádřená v ustanovení § 132 o. s. ř.; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05, dostupné in http://nalus.usoud.cz). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. I kdyby napadený skutkový závěr byl kritizovatelný z hlediska správnosti, je třeba podotknout, že ústavněprávní reflex má jen takové vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, které by současně mělo konkrétní dopad na právní závěry soudu v dané věci. Takové pochybení v projednávané věci Ústavní soud neshledal. Z připojeného spisu Ústavní soud ověřil, že soudy ve věci provedly důkladné dokazování, v němž byla provedena celá řada důkazů, přičemž důkazním návrhům stěžovatele bylo v řízení vyhověno. Z výše uvedeného hlediska ústavně právního přezkumu nelze obecným soudům vytýkat, že při hodnocení důkazů položily větší důraz na důkazy osvědčující pro stěžovatele "negativní skutečnosti" (tj. zejména vedení společné domácnosti s E. P. - manželkou stěžovatele - a doba jejího opuštění) a hodnotily důkazy způsobem, který pro stěžovatele není příznivým, pokud v odůvodnění napadených rozhodnutí logicky a srozumitelně vyložily, jakými úvahami se řídily a jak dospěly ke konečnému závěru o skutkovém stavu věci. Stěžovatel podle Ústavního soudu v ústavní stížnosti nepředložil žádné tvrzení, které by vyvracelo to, k čemu ve svých rozsudcích došly obecné soudy. K tomu Ústavní soud podotýká, že není jeho úkolem napravovat situaci, kdy stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno.

K právnímu posouzení věci obecnými soudy Ústavní soud zejména odkazuje na svoji ustálenou judikaturu (srov. nález ze dne 1. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 8/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 37, č. 112, str. 453, usnesení ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 452/06 či usnesení ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 834/11, dostupné in http://nalus.usoud.cz), v níž se opakovaně zabýval střetem vlastnického práva s právem na bydlení. Ústavní soud vyslovil názor, že ustanovení § 706 odst. 1 věta první obč. zák. omezuje vlastnické právo, které je ústavně zakotveno v čl. 11 odst. 1 Listiny tak, že v podstatě omezuje smluvní volnost vlastníka bytového domu v užívání jeho věci. Účelem tohoto poměrně značného omezení je ochrana faktických nájemníků, které pojila s nájemcem velmi úzká vazba, což se mimo jiné projevilo tím, že s ním trvale žili před opuštěním společné domácnosti a kteří tak spoléhali na zajištěnost své potřeby a nemohou ji "ze dne na den" uspokojit jinak. Toto omezení však podle Ústavního soudu nesmí být zneužíváno k jiným účelům, např. k získání výhodného bydlení účelovým jednáním, jež naplní dikci, nikoli však účel tohoto omezujícího ustanovení. K posouzení ústavnosti podmínek pro přechod nájmu bytu ve smyslu dotčeného ustanovení, konkrétně k výkladu pojmu "společné domácnosti", Ústavní soud také vyslovil souhlas se závěrem obecných soudů, že pokud manželství trvá, manželé se podílejí na úhradě společných potřeb a žijí v trvalém spotřebním společenství (jak v posuzovaném případě obecné soudy pro rozhodné období zjistily), pak založení další společné domácnosti jedním z manželů v jiném spotřebním společenství není možné (viz shora citované usnesení sp. zn. I. ÚS 452/06).

Jinými slovy, "společnou domácností" je myšlen vztah, který požívá určité ochrany a je státem uznán jako potřebný. Pro účely přechodu nájmu bytu proto byla v návaznosti na to vytvořena zákonná konstrukce ve smyslu ustanovení § 706 obč. zák., která však ve svém důsledku zasahuje do autonomie vůle pronajímatele (vlastníka bytu), který za splnění daných podmínek musí strpět a uznat právo jiného subjektu, se kterým se o vlastní vůli na nájemním vztahu nedohodl. Proto z hlediska čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny jsou soudy ústavně zavázány pečlivě prověřovat, zda osoba tvrdící splnění podmínek přechodu nájmu nezneužívá zákon na újmu vlastníka domu (bytu). V dané věci tedy nejde pouze o autonomii vůle stěžovatele při uspořádání svých soukromých záležitostí, ale i autonomii vůle vlastníka bytu - pronajímatele.

Ústavní soud nepovažuje za nutné znovu opakovat ve svém rozhodnutí právní hodnocení věci, jak jej v předmětné věci podrobně provedly obecné soudy v napadených rozsudcích. Obecné soudy aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, podle kterých na stěžovatele nepřešlo právo nájmu bytu, nebyl Ústavním soudem zjištěn ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury, jež by opravňovala Ústavní soud ke kasačnímu zásahu. Z jejich odůvodnění je mimo jiné zřejmé, že s ohledem na zjištěné okolnosti případu, nebylo možné věc podřadit závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 544/2000, jak se mohl stěžovatel mylně domnívat, neboť zde již nebylo sporu o tom, že stěžovatel nikdy nevedl společnou domácnost se svojí manželkou, ale se svojí matkou, a na obecných soudech leželo posouzení splnění toliko druhé zákonné podmínky, totiž, zda osoba žijící s dosavadním nájemcem ve společné domácnosti nemá vlastní byt. Jak totiž správně uzavřel dovolací soud v napadeném rozhodnutí, musí-li být splněny předpoklady v § 706 odst. 1 věta první (žití ve společné domácnosti ke dni úmrtí nájemce a absence vlastního bytu) kumulativně, pak již nenaplnění jednoho z nich znamená nepřiznání práva na přechod nájmu bytu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru