Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1624/15 #1Usnesení ÚS ze dne 21.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastník... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
insolvence/správce
insolvence/přihláška
náhrada
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1624.15.1
Datum podání01.06.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 188 odst.2, § 202

99/1963 Sb., § 238 odst.1 písm.c, § 202 odst.2, § 150


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1624/15 ze dne 21. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti Česká pojišťovna a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, zastoupené JUDr. Karlem Valdaufem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 938/37, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2015 č. j. 101 VSPH 7/2015-35 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2015 č. j. 68 ICm 2648/2014-46, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka žádá o zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena její základní práva zakotvená v ustanoveních čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; současně jimi mělo být porušeno ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2014 ve věci č. j. 68 ICm 2648/2014-25 určil, že stěžovatelkou do insolvenčního řízení přihlášená pohledávka není po právu a současně žalobci (insolvenčnímu správci) nepřiznal náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobce proti nákladovému výroku Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením změnil rozsudek krajského soudu tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit insolvenčnímu správci náhradu nákladů řízení ve výši 6 800,- Kč; současně ji zavázal povinností zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 050,- Kč.

Ústavní stížností napadla stěžovatelka rovněž dle jejího názoru "navazující" v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Praze, jímž jí byla uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 5 000,- Kč.

Stěžovatelka, akcentující administrativní pochybení vedoucí k přihlášení inkriminované neexistující pohledávky za úpadcem, resp. pohledávky za jinou osobou než je úpadce, v ústavní stížnosti namítá, že jí odvolání insolvenčního správce nebylo zasláno k vyjádření, což s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 202/03 (N 134/31 SbNU 193) a IV. ÚS 748/05 (N 135/42 SbNU 83) považuje za rozporné s právem na spravedlivý proces; v této souvislosti připomíná, že dle Evropského soudu pro lidská práva (např. v rozhodnutích Beer proti Rakousku a Baumann proti Rakousku) je třeba aplikovat princip "rovnosti zbraní" rovněž na rozhodnutí o nákladech řízení. Porušení principu "rovnosti zbraní" přitom spatřuje stěžovatelka mj. v tom, že dle ustanovení § 202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, nemá žádný z účastníků incidenčního sporu právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Odvolací soud měl proto tuto skutečnost zohlednit a zaslat stěžovatelce předmětné odvolání k vyjádření, ve kterém by uvedla důvody, pro které mělo být dle jejího názoru v dané věci použito ustanovení § 150 občanského soudního řádu (jak je aplikoval krajský soud, jenž využil svého moderačního práva proto, že insolvenční správce v rozporu s ustanovením § 188 odst. 2 insolvenčního zákona před podáním určovací žaloby nevyzval stěžovatelku k opravě či doplnění přihlášky). Nadto stěžovatelka namítá, že odvolací soud zjevně rozhodoval bez znalosti spisového materiálu, neboť napadené rozhodnutí odůvodnil i skutečnostmi, jež jsou v příkrém rozporu s obsahem spisu (stěžovatelka totiž oproti tvrzení odvolacího soudu vzala svoji přihlášku zpět, což vzal krajský soud na vědomí usnesením ze dne 24. 10. 2014 č. j. KSPH 68 INS 9810/2014-P1-3).

Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán toliko kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu, jak dovodil i Evropský soud pro lidská práva ve stěžovatelkou odkazovaných rozhodnutích Beer proti Rakousku, č. 30428/96 a Baumann proti Rakousku, č. 76809/01), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189 nebo usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, U 25/27 SbNU 307).

Nemá-li Ústavní soud v projednávané věci plnit funkci (řádné) opravné instance ve vztahu k odvolacímu soudu, navíc za situace, kdy je v daném kontextu ex lege vyloučen mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání [§ 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], a nemá-li se tak stavět do pozice, jež mu v žádném případě Ústavou nebyla svěřena (viz výše), nemůže - bez dalšího - přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí vrchního soudu, i kdyby mu prizmatem podústavního práva mohlo být co vytknout, jelikož kategorie správnosti - jak již bylo poznamenáno - nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.

Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, totiž případné pochybení vrchního soudu, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému, musí dosáhnout značné intenzity, přičemž musí ve sféře stěžovatelky vyvolávat (alespoň tvrzenou) podstatnou újmu. Silněji než jinde se tudíž v případě ústavní stížnosti směřující jenom proti nákladovému výroku uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Je přitom vhodné - mj. i prizmatem zásady de minimis non curat praetor - připomenout, že stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu k posouzení spor, jehož předmětem je finanční plnění nedosahující ani zákonné hranice pro podání odvolání v rámci občanských soudních řízení (srov. § 202 odst. 2 občanského soudního řádu).

Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu tak v dané věci splněny nejsou, neboť stěžovatelka existenci podstatné újmy - jež by mohla zakládat ústavněprávní charakter dané věci - netvrdí, přičemž její možná indikace z ústavní stížnosti ani nepřímo nevyplývá. Imanentní předpoklad potenciálního kasačního zásahu Ústavní soudu proto v dané věci zjevně chybí.

Pouze na margo projednávané věci je proto možné poznamenat následující skutečnosti. Namítá-li stěžovatelka, že na základě ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona není insolvenční správce s přihlášeným věřitelem (jehož pohledávku popřel) v rovném procesním postavení, neboť mu v případě neúspěchu nehrozí uložení povinnosti nahradit účastníku řízení náklady řízení, postačí připomenout, že dle ustanovení § 202 odst. 2 insolvenčního zákona "náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit".

Přisvědčit nelze stěžovatelce ani v případě jejího tvrzení, že odvolací soud rozhodoval bez znalosti spisového materiálu, neboť vůbec nereflektoval skutečnost, že vzala svoji přihlášku zpět. Předmětnou pohledávku popřel insolvenční správce na přezkumném jednání dne 28. 7. 2014 a dne 7. 8. 2014 podal žalobu o popření vykonatelné pohledávky; stěžovatelka přitom vzala svoji přihlášku zpět až podáním doručeným soudu dne 14. 10. 2014. Uvádí-li proto odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení, že "žalovaná přihlášenou spornou pohledávku nevzala zpět ani po podání incidenční žaloby a ani poté, kdy se písemně vyjádřila k žalobě, kde pouze uznala svou chybu", jedná se o konstatování, jež s obsahem spisu zjevně nekoliduje.

Namítá-li stěžovatelka konečně, že nebylo zasláno k vyjádření odvolání insolvenčního správce, omezí se Ústavní soud na konstatování, že ani z ústavní stížnosti není zřejmé, jaké jiné důvody, než ty, o něž opřel aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu krajský soud, by stěžovatelka ve svém případném vyjádření mohla prezentovat. Ústavní soud přitom plně sdílí závěr odvolacího soudu, že pokud krajský soud incidenční žalobě zcela vyhověl, "aniž dovodil, že jde o žalobu předčasnou, neboť pro vady přihlášky neměla být vůbec přezkoumána, nemůže argumentovat vadou přihlášky, k jejímuž odstranění měl žalobce žalovanou vyzvat, při rozhodování o náhradě nákladů řízení".

Pro úplnost se pak sluší ještě uvést, že petitem ústavní stížnosti směřuje stěžovatelka své podání rovněž proti usnesení krajského soudu, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit soudní poplatek, proti tomuto rozhodnutí však v ústavní stížnosti žádné námitky nevznáší.

V posuzované věci Ústavní soud z výše uvedených důvodů přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru