Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1623/20 #3Usnesení ÚS ze dne 02.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-západ
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem
právo na soudní a jinou právní ochra... více
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.1623.20.3
Datum podání09.06.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 913, § 915


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1623/20 ze dne 2. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti P. S., zastoupeného Mgr. Barborou Israeljan Mokrošovou, advokátkou, sídlem Andersenova 413/8, Praha-Štěrboholy, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. února 2020 č. j. 100 Co 282/2019-622 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. května 2019 č. j. 11 P 157/2012-463, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a 1) M. Š., zastoupené JUDr. Veronikou Faltysovou, advokátkou, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, a 2) Š. Š., zastoupené opatrovníkem Městem Č., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 6. 2020, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Současně navrhl, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") do rozhodnutí o ústavní stížnosti.

II.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Rozsudkem krajského soudu ze dne 16. 5. 2012 č. j. 29 Co 214/2012-94 byla stěžovateli uložena povinnost hradit výživné pro nezletilou dceru, vedlejší účastnici 2), ve výši 20 000 Kč měsíčně. Stěžovatel podal dne 5. 12. 2018 návrh na snížení výživného, který Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 5. 2019 č. j. 11 P 157/2012-463 zamítl. K odvolání stěžovatele byl tento rozsudek změněn rozsudkem krajského soudu ze dne 19. 2. 2020 č. j. 100 Co 282/2019-622 tak, že s účinností od 1. 1. 2016 bylo výživné pro nezletilou dceru zvýšeno na částku 25 000 Kč měsíčně. Zároveň byla stěžovateli stanovena povinnost zaplatit dlužné výživné za dobu od 1. 1. 2016 do 29. 2. 2020 v celkové výši 250 000 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku na účet nezletilé dcery, který je povinna založit její matka, vedlejší účastnice 1).

3. Obecné soudy pro účely svého rozhodnutí posuzovaly majetkové poměry stěžovatele i matky nezletilé, jakož i to, jakým způsobem se od poslední úpravy výživného v roce 2012 změnily. V tomto ohledu okresní soud konstatoval, že stěžovatel měl tehdy dvě vyživovací povinnosti, bydlel s přítelkyní a její dcerou v pronajatém rodinném domě s náklady na bydlení ve výši 28 000 Kč. Byl také majitelem rodinného domu, který obýval jeho syn se svou matkou a kde hradil náklady na bydlení ve výši 17 000 Kč měsíčně. Dále vlastnil členský podíl v družstvu, s nímž bylo spojeno právo užívání družstevního bytu, a od dubna do srpna 2011 byl zaměstnán s průměrným měsíčním příjmem ve výši 281 233 Kč.

4. V současnosti stěžovatel bydlí s manželkou, její dcerou a dvěma společnými dcerami v rodinném domě, který je ve vlastnictví společnosti, jejíž jednatelkou a jedinou společnicí je právě jeho manželka. Měsíčně hradí této společnosti nájem 25 000 Kč, již dříve jí nicméně půjčil částku ve výši 7,4 mil. Kč. Kromě toho vlastní dva osobní automobily a uvádí osobní úspory ve výši přibližně 900 000 Kč. Manželka stěžovatele byla v době rozhodování okresního soudu na rodičovské dovolené, a kromě rodičovského příspěvku měla příjem z pronájmu bytu, který vlastní. Z uvedené společnosti žádný příjem neměla. Ostatně jediný příjem této společnosti pocházel ze zmíněného nájmu a sloužil k úhradě půjčky ve výši 8 mil. Kč, kterou společnosti půjčil otec stěžovatele právě pro účely postavení rodinného domu, jehož pořízení i s pozemkem stálo přes 15 mil. Kč. Stěžovatel byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání do prosince 2018, kdy obnovil živnostenské podnikání v oboru finanční poradenství. Výši příjmů, kterou by mohl dosahovat, odhaduje na 50 000 Kč měsíčně. Kromě toho mu byla v letech 2017 a 2018 bývalým zaměstnavatelem na základě konkurenční doložky vyplacena částka ve výši přibližně 1 200 000 Kč za každý rok a dalším bývalým zaměstnavatelem částka celkem 192 116 Kč za období měsíců duben až červen 2018. S nezletilou se stěžovatel nestýká v podstatě od jejího narození.

5. Matka má vyživovací povinnost jen k nezletilé, která jí byla svěřena do péče. V roce 2012 bydlely společně v bytě 2+kk, který byl ve vlastnictví matky. Ta hradila také náklady na bydlení ve výši 3 500 Kč měsíčně a splátky hypotéky ve výši 11 100 Kč měsíčně. Vedle toho měla úspory ve výši asi 500 000 Kč, byl jí vyplácen rodičovský příspěvek a v období od června 2010 do září 2011 měla příjem celkem 825 668 Kč od bývalého zaměstnavatele. Nyní bydlí matka s nezletilou v bytě 3+kk, který je v jejím vlastnictví, a vedle toho vlastní byt 2+kk, který obývá její neteř a občas její otec. Její průměrný měsíční příjem ze zaměstnání v období od ledna do dubna 2018 tvořila částka 91 394 Kč a v období červenec až prosince 2018 částka 116 148 Kč. Nezletilá v době rozhodování okresního soudu navštěvovala 3. třídu základní školy a věnovala se rozsáhlé zájmové činnosti, s níž byly spojeny další náklady.

6. Tato skutková zjištění vyhodnotil okresní soud tak, že změna poměrů na straně všech účastníků není zásadní, aby dávala prostor ke snížení výživného. Potřeby nezletilé se od posledního rozhodnutí soudu zvýšily. Zvýšily se i příjmy matky, která měla v době rozhodování více než nadprůměrný příjem a nabyla další nemovitost. Stěžovateli byly po ztrátě zaměstnání v letech 2017 až 2018 vyplaceny vysoké částky na základě konkurenční doložky a měl i další příjem ze zaměstnání. Při situaci na trhu práce v době rozhodování bylo v jeho možnostech a schopnostech najít si zaměstnání, při kterém by dosahoval při své profesní praxi a vzdělání příjmu přesahující částku 50 000 Kč hrubého, tedy částku, kterou odhaduje jako svůj příjem z podnikání. Okresní soud dospěl k závěru, že životní úroveň obou rodičů je vysoká. Tvrzení stěžovatele, že se jeho životní úroveň snížila a že životní úroveň jeho rodiny nedosahuje životní úrovně nezletilé a její matky, bylo shledáno účelovým, neboť stěžovatel se svou rodinou obývá nemovitost nadstandardní velikosti, jejíž pořizovací cena nebyla zanedbatelná. Tato nemovitost je sice ve vlastnictví společnosti jeho manželky, byl to ovšem stěžovatel, kdo jí půjčil částku 7 400 000 Kč, čímž snížil své úspory, byť má nadále vůči této společnosti pohledávku v uvedené výši. Poukaz na to, že náklady na bydlení otce jsou s ohledem na nájemné, které je hrazeno uvedené společnosti, vysoké, je proto absurdní. Vyživovací povinnost k nezletilé by za situace, kdy se otec omezuje pouze na hrazení výživného a nad jeho rámec nezletilé ničím nepřispívá, ani se s ní nestýká, měla být stanovena v takové výši, aby jí umožnila podílet se na životní úrovni obou rodičů. Právě tomu podle okresního soudu odpovídá částka výživného ve výši 20 000 Kč měsíčně.

7. Krajský soud, který ve věci rozhodoval k odvolání stěžovatele, skutková zjištění okresního soudu doplnil. U majetkových poměrů stěžovatele vzal v úvahu nejen jím tvrzený pokles příjmů, ale vycházel také z toho, co tvrdil v průběhu opatrovnických řízení ve svých písemných podáních a účastnických výpovědích. Na základě tvrzení stěžovatele o úsporách (v roce 2012 měly činit 9 mil. Kč, přičemž po prodeji rodinného domu a vyplacení části získaných prostředků bývalé partnerce mělo dojít k jejich navýšení o dalších 5 mil. Kč), příjmech, výdajích (včetně vyživovacích povinností pro nezletilého syna z předchozího vztahu a vyživovací povinnosti ke dvěma nezletilým dcerám, které má se současnou manželkou) či jiných skutečnostech (například, že poskytl úvěr společnosti založené jeho manželkou na zakoupení stavebního pozemku v P. za účelem stavby rodinného domu) krajský soud odhadl aktuální výši úspor stěžovatele částkou přesahující 13 mil. Kč. Tato částka sice nebyla vykázána na bankovních účtech stěžovatele, to však ještě neznamená, že těmito prostředky nedisponuje. Jeho tvrzení, že až na zbývajících 900 000 Kč veškeré úspory spotřeboval, hodnotil krajský soud jako nevěrohodná a účelově zkreslující jeho majetkové poměry. Součástí úvah krajského soudu byl také závěr o způsobilosti stěžovatele dosahovat příjmu v určité výši, jakož i skutečnost, že jeho životní úroveň jím ani jeho manželkou není vnímána jako nedostatečná a vyžadující zvýšení příjmů, či alespoň snížení výdajů rodiny. Jeho životní úroveň je ve skutečnosti nadstandardní. S ohledem na potřeby nezletilé dcery, které se od roku 2012 zcela jednoznačně zvýšily, a s ohledem na možnosti, schopnosti a zejména pak majetkové poměry otce krajský soud považoval za přiměřené a odpovídající zájmu nezletilé na zajištění stejné životní úrovně, jakou by měla v případě soužití rodičů, zvýšení výživného z částky 20 000 Kč na 25 000 Kč měsíčně, a to již zpětně od 1. 1. 2016. Nepoměr mezi touto částkou a částkou, kterou stěžovatel hradí jako výživné pro nezletilého syna, je odrazem toho, že na rozdíl od něj se stěžovatel na výchově a výživě nezletilé dcery nepodílí jinak než finančně a nevěnuje jí svůj čas a péči, ani jinak o ni neprojevuje zájem. Úhrada dlužného výživného na zvláštní účet umožní, aby byly z takto vytvořených finančních úspor v budoucnu ve prospěch nezletilé hrazeny výdaje mimořádného charakteru.

III.

Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že o snížení výživného žádal z důvodu změny poměrů na jeho straně, spočívajících v dlouhodobé nezaměstnanosti, uzavření manželství a narození dvou dcer. V posledních letech se snížily jeho příjmy a zejména i úspory, z nichž v době, kdy neměl zaměstnání, saturoval potřeby své rodiny. Obecné soudy tomuto návrhu nejenže nevyhověly, ale krajský soud zcela překvapivě rozhodl o zvýšení výživného, navíc 4 roky zpětně. Učinil tak vycházeje z vlastního výpočtu stěžovatelových příjmů a úspor na základě fikce, aniž by jeho závěry o tom, že by tyto úspory mohly přesahovat 13 mil. Kč, podporoval jakýkoli důkaz. Stěžovatel doložil výši svých úspor, která činila přibližně 900 000 Kč. Z ničeho neplyne, že by měl někde jinde k dispozici další prostředky. Možnost, že by někdy "odklonil" úspory ve výši 13 mil. Kč, vylučuje i skutečnost, že mu byla udělena bezpečnostní prověrka, a tudíž jeho majetkové poměry byly dlouhodobě sledovány Národním bezpečnostním úřadem. V případě jakýchkoli machinací by prověrku nedostal. Bylo povinností krajského soudu, aby účastníky řízení seznámil s odlišným právním názorem a dal jim příležitost na něj reagovat. Z rozsudku je patrný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými závěry.

9. Závěry krajského soudu nepůsobí likvidačně jen vůči stěžovateli, ale i vůči jeho manželce a dalším potomkům. Z principu rodinné solidarity plyne, že každé z dětí stěžovatele má právo podílet se na životní úrovni svého otce. Nemohou tak ovšem činit na úkor ostatních potomků. Stěžovatel se povinností hradit na první dva potomky částky 15 000 Kč a 25 000 Kč ocitne v situaci, kdy není schopen uhradit ničeho na výživu posledních dvou potomků, a fakticky tak nic vložit do společné domácnosti. S ohledem na aktuální příjmy, činící toliko 1/10 původního příjmu před 6 lety, zvládne saturovat uvedené částky maximálně po dobu 3 měsíců. Pak budou jeho úspory vyčerpány. Stěžovatel považuje za nekorektní výtku krajského soudu vůči své manželce, že i přes jeho nezaměstnanost využila zákonnou možnost a čerpala rodičovskou dovolenou do čtyř let věku nejmladší dcery.

10. Cílem stanovení výživného nemá být "zakonzervování" životní úrovně dítěte, ať je jakákoli, bez ohledu na životní situaci povinných. I životní úroveň společně žijící rodiny je proměnlivá a závislá typicky na zaměstnání rodičů. Soudy mají prvotně vycházet z odůvodněných potřeb oprávněných a majetkových poměrů povinných. Rodič nese za zabezpečení nezbytných životních podmínek svého dítěte základní odpovědnost, čemuž musí svůj život patřičně přizpůsobit, nemá však povinnost zajistit, aby u dítěte nikdy nedošlo ke snížení vysoce nadprůměrné životní úrovně. Napadený rozsudek krajského soudu staví stěžovatele do situace, kdy je povinen zajistit nezletilé životní úroveň, která bude nejen vyšší než doposud, ale současně bude vyšší než životní úroveň ostatních potomků. Výživné ve výši 25 000 Kč překračuje několikanásobně její nezbytné potřeby. Její matka navíc svou životní úroveň od doby, kdy soud rozhodoval o výši výživného, podstatně zvýšila (kromě vyššího příjmu i zakoupením další nemovitosti). Rozhodnutí tak jde proti zajišťovacímu smyslu výživného, když z výživného dělá jakýsi "zlatý padák", kterým trestá rodiče, jenž nežije s nezletilou ve společné domácnosti a z důvodu ztráty zaměstnání před více než 4 lety již není schopen zajistit tak velké měsíční příjmy. Kdyby žil ve společné domácnosti s matkou nezletilé a nezletilou, rodina by se musela přizpůsobit ztrátě zaměstnání a následné několikaleté nezaměstnanosti. Východiskem pro určení výše výživného by mělo být primárně dosažení spravedlivé rovnováhy mezi odůvodněnými potřebami oprávněných a současnými majetkovými poměry stěžovatele.

IV.

Shrnutí řízení před Ústavním soudem

11. K návrhu stěžovatele rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 12. 8. 2020 č. j. II. ÚS 1623/20-27 podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu. Usnesením z téhož dne č. j. II. ÚS 1623/20-24 pak ustanovil Město Č. opatrovníkem nezletilé vedlejší účastnice. Dále si Ústavní soud vyžádal spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 11 P 157/2012 a vyzval účastníky i vedlejší účastnice řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

12. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 17. 9. 2020 uvedl, že na jednání dne 19. 2. 2020 dával stěžovateli prostřednictvím jeho právního zástupce najevo, že není vázán návrhem účastníků a že v úvahu přichází spíše zvýšení výživného s ohledem na dobu, kdy nebylo o výživném rozhodováno. To vyplývá i z protokolu o jednání. Po tomto sdělení se právní zástupce snažil telefonicky mimo jednací síň se stěžovatelem spojit, ten byl však nekontaktní. Pokud stěžovatel kritizuje krajský soud za překvapivé rozhodnutí, jde výlučně o důsledek jeho rozhodnutí se jednání osobně neúčastnit z důvodu své zahraniční dovolené. Stěžovatel zjevně nepovažoval za nutné být osobně přítomen, neboť nepožádal o odročení jednání, ke kterému byl předvolán. Jeho zástupce byl nicméně po celou dobu jednání osobně přítomen a prostor k vyjádření opakovaně dostal. Jeho žádost o odročení jednání byla posouzena jako nedůvodná.

13. Dále se z uvedeného vyjádření podává, že rozsudek krajského soudu vychází jak z obsahu spisu, tak z provedených důkazů a tvrzení stěžovatele, která nebyla zpochybňována matkou, opatrovníkem nezletilé a konečně ani právním zástupcem stěžovatele po přednesu úvahy odvolacího soudu o výši předpokládaných úspor 9 mil. Kč od roku 2012 do doby odvolacího jednání. Nebylo přehlédnuto, že úspory na bankovních účtech stěžovatele činily ke dni rozhodování jen přibližně 900 000 Kč, s ohledem na shora uvedené úvahy o úsporách a důkazy o jeho příjmech za období od roku 2012 bylo ovšem toto tvrzení o jediných úsporách (popř. majetkových hodnotách) vyhodnoceno jako zcela nevěrohodné. Krajský soud rozhodně nevytýkal manželce stěžovatele, že čerpala rodičovskou dovolenou do čtyř let věku nejmladší dcery. Za zarážející ale považoval, že v době, kdy mělo dojít k výraznému poklesu příjmů i životní úrovně rodiny, manželka stěžovatele nenastoupila do zaměstnání, aby zajistila rodině další příjem a zároveň byl vynakládán zcela zbytný výdaj na soukromé předškolní zařízení jedné z nezletilých dcer ve výši přesahující 1/4 celkových otcem tvrzených příjmů rodiny. Všechny shora uvedené skutečnosti vedly ve svých souvislostech krajský soud k závěru, že životní úroveň otce byla i v této době nadstandardní. Krajský soud nemohl vyslat soudům prvního stupně (či veřejnosti) signál o možnosti dosáhnout snížení výživného, resp. o vyloučení možnosti případného zvýšení výživného pro dítě, jehož potřeby se za dobu devíti let výrazně zvýšily, s nímž se otec vůbec nestýká a na úhradě jeho nákladů se mimo zaplaceného výživného žádným způsobem nepodílí, jestliže tento rodič převede ze svých úspor částku 7,4 mil. Kč do společnosti své manželky, která i z nich financovala výstavbu domu (včetně zakoupení pozemku) částkou ve výši přibližně 15 mil. Kč, a přitom platí za pronájem tohoto domu měsíčně částku 28 000 Kč, čímž dále snižuje své úspory v době významného snížení svých příjmů.

14. Zmiňovaná bezpečnostní prověrka nebyla v odvolacím řízení navrhována k důkazu. Krajský soud nicméně neměl žádné pochybnosti o legálnosti zdrojů finančních prostředků stěžovatele ani o legálnosti jejich využití. Proto mu není zřejmá souvislost mezi obsahem takové listiny a závěrem o existenci či neexistenci výše úspor stěžovatele vzhledem k jím tvrzenému snížení životní úrovně. K námitce nepřiměřenosti výše výživného pak krajský soud odkázal na § 915 odst. 1 občanského zákoníku, že nejen odůvodněné potřeby nezletilého dítěte, ale i životní úroveň rodičů je zásadním hlediskem při stanovení výživného. Hledisko shodné životní úrovně rodičů a dítěte předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Stanovené výživné nakonec není ani nepřiměřeně vysoké. Krajský soud s přihlédnutím k tomu, že i matka dosahuje nadprůměrného příjmu, uložil stěžovateli povinnost zaplatit celé dlužné výživné ve výši 250 000 Kč na spořicí účet nezletilé, nikoli k rukám matky.

15. Okresní soud ve svém vyjádření ze dne 7. 9. 2020 plně odkázal na odůvodnění jím vydaného rozsudku, jenž byl posléze změněn rozsudkem krajského soudu.

16. Podle matky nezletilé se s námitkami stěžovatele podrobně vypořádaly již napadené rozsudky, které vycházejí z provedeného dokazování a jsou řádně odůvodněny. Jak vyplývá z jejího vyjádření ze dne 8. 9. 2020, stěžovatel se sice dne 19. 2. 2020 osobně neúčastnil jednání před odvolacím soudem, byl však zastoupen advokátem. Sám se tak připravil o možnost se osobně vyjádřit. U tvrzení, že byl prověřován v souvislosti s bezpečnostní prověrkou, není zřejmý jeho význam pro účely rozhodování o výživném a nelze z něj proto nic dovozovat. Matka nezletilé připomenula, že stěžovatel má celkem čtyři děti, z nichž pouze její dceři se osobně nijak nevěnuje, na její výchově a výživě se jinak než finančně nepodílí, a nad rámec výživného jí, na rozdíl od ostatních dětí, ničím nepřispívá, nestýká se s ní a stýkat ani nechce. Rovněž upozornila na jeho životní úroveň. V uplynulých čtyřech letech (v době, kdy byl bez zaměstnání) si postavil v P. rodinný dům, ve kterém se svou rodinou žije. Kromě toho poskytl společnosti, jejíž jedinou společnicí a jednatelkou je jeho manželka, na stavbu domu půjčku. Ústavní stížnost by měla být odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

17. Město Č., opatrovník nezletilé dcery stěžovatele, se dopisem ze dne 31. 8. 2020 vzdalo práva vyjádřit se k ústavní stížnosti.

18. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli, který na ně reagoval replikou ze dne 20. 10. 2020. V ní odkázal na obsah ústavní stížnosti s tím, že v mezidobí se jeho úspory snížily na pouhých 95 000 Kč, přičemž vzniklá situace je pro něj likvidační. Aby byl schopen zajistit plnění svých vyživovacích povinností, musela jeho žena prodat byt i osobní automobil. Stěžovatel má za to, že výživné na nezletilou je v tomto případě soudy i matkou vnímáno jako jakýsi trest pro něj. Stěžovatel ovšem nemá majetek v hodnotě desítek milionů korun. Kromě podílu v družstvu, s nímž je spojeno právo nájmu bytu, který pronajímá, nemá žádný nemovitý majetek. Bezpečnostní prověrka, v jejímž rámci došlo k velmi podrobnému zkoumání stavu jeho financí, deklaruje, že žádné vyvedené úspory nemá. Krajský soud ignoroval, že na jeho účtech bylo jen 900 000 Kč, a místo toho staví stěžovatele do situace, kdy má prokázat neexistenci dalších úspor, což ale prokázat nelze. Fiktivní výpočet bral v potaz pravidelné platby stěžovatele v posledním období, nepočítal již ale žádné výdaje nad jejich rámec, např. výživné neprovdané matce, které i s poplatky činilo téměř 500 tis. Kč, náklady za právní zastoupení po dobu 10 let u mnoha soudů se dvěma matkami, fakt, že dříve stěžovatel platil na nezletilého syna až 40 000 Kč měsíčně a jiné nepravidelné náklady, např. v souvislosti s Vánocemi nebo dovolenými, které v době dobře honorovaného zaměstnání odpovídaly výši jeho příjmů. Stěžovatel podotýká, že kdyby na něj matka nezletilé nepodala návrh na exekuci, nepřišel by o předchozí zaměstnání, jeho příjmy by byly nadstandardní, mohl by si vzít hypotéku na bydlení a nemusel by žádat o snížení výživného z důvodu poklesu jeho příjmů. Rovněž mělo být zohledněno, že matka je na rozdíl od stěžovatele dlouhodobě zaměstnaná a má nadstandardní příjmy.

19. K průběhu jednání krajského soudu stěžovatel uvedl, že se konalo v době jarních prázdnin jeho dcery. Z jednání se omluvil, protože měl s rodinou rezervovaný pobyt na horách. Ani matka nezletilé nebyla jednání přítomna, navíc bez řádné omluvy. Když však jednání začalo nabírat zcela jiný směr, právní zástupce žádal o odročení jednání, aby dalšímu projednání mohl být přítomen sám stěžovatel. V napadeném rozsudku je zásadní nerovnováha mezi příjmy a úsporami stěžovatele a výší výživného na nezletilou, jakož i výživným na další děti. Jde o překvapivé a nepředvídatelné rozhodnutí, z něhož je patrný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými závěry.

V.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

20. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

VI.

Vlastní posouzení

21. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, jednotlivými vyjádřeními a obsahem spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 11 P 157/2012, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

22. Napadenými rozsudky bylo rozhodnuto o výživném, které je stěžovatel povinen hradit své nezletilé dceři. Obecné soudy rozhodovaly zejména za použití § 913 až 915 občanského zákoníku, z nichž vyplývá, že rozsah výživného by měl odpovídat odůvodněným potřebám nezletilé a jejím majetkovým poměrům, jakož i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům stěžovatele jako jejího otce. Zároveň by životní úroveň nezletilé měla být zásadně shodná s životní úrovní jejích rodičů, což je hledisko, které předchází hledisku odůvodněných potřeb.

23. Ústavní soud předesílá, že jeho úlohou není nahrazovat rozhodnutí obecných soudů a nově tak přehodnocovat stanovenou výši výživného z hledisek podústavního práva. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] může jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumat napadená rozhodnutí jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Vzhledem k tomu, že napadenými rozsudky bylo rozhodnuto o výživném, se bylo třeba předně zabývat otázkou, zda jimi nemohlo dojít k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K takovémuto zásahu mohlo dojít vybočením ze zásad spravedlivého procesu jak při zjišťování relevantního skutkového stavu, tak při jeho následném právním hodnocení. Současně mohlo být porušeno právo stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

24. O porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny jde také v případě, kdy skutková zjištění, od nichž se odvíjí výsledek soudního řízení jako celku, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, respektive jsou-li vzhledem k obsahu těchto důkazů relevantně zpochybnitelná [srov. např. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377) nebo nález ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 3050/17 (N 6/88 SbNU 85)]. Takovýto následek nelze spojovat s jakýmkoli pochybením vztahujícím se ke skutkovým zjištěním, případně jejich právnímu hodnocení, ale pouze k těm, jež se uvedeným způsobem promítají do výsledku řízení.

25. V posuzované věci obecné soudy založily svá rozhodnutí na obsáhlém dokazování, které bylo zaměřeno na zjištění majetkových poměrů obou rodičů. Z jejich skutkových zjištění vyplývá, že stěžovatel měl v minulosti značné úspory a dlouhodobě vydělával nadprůměrné částky. Tyto úspory mu současně umožňovaly zachování vysoké životní úrovně, a to i v obdobích, kdy u něj došlo k významnému poklesu či výpadku příjmů, včetně období rozhodování obecných soudů o jeho návrhu na snížení výživného.

26. Při rozhodování o výživném krajský soud učinil zjištění, že stěžovatel měl vedle jím uvedeného majetku, včetně zůstatků na jeho účtech, disponovat také úsporami ve výši až 13 mil. Kč. Při tomto zjištění vycházel kromě jiného z tvrzení stěžovatele ohledně jeho úspor, příjmů a výdajů, a to od počátku opatrovnického řízení. Pro výpočet byla významná i jeho tvrzení z roku 2012 o výši jeho úspor v hodnotě 9 mil. Kč (později navýšených o částku 5 mil. Kč z prodeje domu) a jednotlivá tvrzení o jeho průměrných výdajích, které se měly (s výjimkou různých jednorázových výdajů) měsíčně pohybovat v částkách od 100 000 Kč do 130 000 Kč. Krajský soud neuvěřil stěžovateli, že mu z takto vysokých úspor nyní zbývá jen částka 900 000 Kč, která by mu umožňovala zachovat dosavadní rozsah výdajů (zahrnující výživné na dvě nezletilé děti z předchozích vztahů, náklady bydlení a další náklady jeho domácnosti) jen pro období několika měsíců. Místo toho shledal, že pokud si stěžovatel uvedený standard zachovává dosud (včetně některých zbytných výdajů), pak zjevně dalšími prostředky disponovat musí.

27. Takto shrnutá skutková zjištění mají podle Ústavního soudu základ v provedeném dokazování pouze zčásti. Závěr o existenci úspor stěžovatele ve výši přesahující 13 mil. Kč vychází v mnoha směrech z jeho tvrzení o příjmech a výdajích v období přibližně 9 let. Nešlo nicméně o podrobné shrnutí těchto výdajů, jež by po stěžovateli za tak dlouhé období ani nebylo možné požadovat, ale jen o jejich orientační výši. Nelze vyloučit, že při stěžovatelových příjmech a životní úrovni byly jeho výdaje (třeba i jen v určitých obdobích) vyšší a že úspory, kterými disponuje, jsou mnohem menší. Jejich aktuální výše proto nemohla být přesvědčivě zjištěna jen na základě provedeného výpočtu.

28. Pro samotné posouzení výše výživného ale nebylo zjištění přesné výše úspor stěžovatele podstatné. Rozhodnutí o tom, že není důvod ke snížení výživného a že má naopak dojít k jeho zvýšení o 5 000 Kč, bylo vedle nevysvětleného rozdílu mezi příjmy a úsporami stěžovatele v jednotlivých obdobích a aktuální výší jeho úspor odůvodněno především zjištěními ohledně jeho vysoké životní úrovně. Tuto životní úroveň si stěžovatel zachovával i v době vydání napadených rozsudků. I v tomto období měl mít srovnatelné výdaje v rozmezí 100 000 Kč až 130 000 Kč měsíčně, ačkoli těmto částkám neodpovídaly jeho příjmy. Nyní sice usiluje o snížení výživného s tím, že pokles hodnoty úspor mu neumožňuje hradit výživné v původně stanovené výši, z jeho tvrzení v průběhu řízení se však již nijak nenaznačuje, že by stejným způsobem řešil i ostatní výdaje. Ze strany obecných soudů bylo například správně poukázáno na to, že se relativně nedávno před vydáním napadených rozsudků, tedy v době, kdy si již musel být vědom jím tvrzeného výrazného poklesu příjmů, s celou rodinou přestěhoval do rodinného domu v P. Tento dům byl pořízen společností jeho manželky za částku přesahující 15 mil. Kč, z nichž 7,4 mil. Kč poskytl jako půjčku ze svých prostředků právě stěžovatel, který za něj hradí měsíčně nájem ve výši 25 000 Kč. Pakliže tedy obecné soudy nepovažovaly tvrzení stěžovatele o výši jeho úspor za důvěryhodná, nelze tomuto závěru nic vytknout, byť to nezbytně neznamená, že tyto úspory dosahovaly až částky 13 mil. Kč. Závěr, že stěžovatel disponuje prostředky, které mu umožňují zajistit jeho dosavadní životní úroveň, není v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

29. K námitce překvapivosti rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel si bez ohledu na to, že navrhl snížení výživného, měl být vědom možnosti, že obecné soudy mohou rozhodnout i o jeho zvýšení. V úvodu jednání na to upozorňoval krajský soud (a již v řízení před okresním soudem i matka nezletilé). Stěžovatel se prostřednictvím svého právního zástupce mohl k případnému zvýšení výživného vyjádřit. Poukazuje-li v ústavní stížnosti na svou bezpečnostní prověrku, její provedení jako důkazu nebylo v řízení před obecnými soudy navrženo. I kdyby ale k jejímu provedení došlo, z ní samotné by nevyplýval závěr o úplnosti tvrzení stěžovatele ohledně jeho majetkových poměrů v tomto řízení.

30. Namítá-li stěžovatel nepřiměřenost nově stanovené výše výživného, krajský soud vysvětlil důvody, pro které ke zvýšení výživného na částku 25 000 Kč měsíčně přistoupil. Přestože jde již o částku vyšší, její stanovení zohledňuje nejen potřeby nezletilé, ale také životní úroveň stěžovatele, který nezletilé jiným způsobem nepřispívá. Obecné soudy přihlédly také k vysoké životní úrovni matky nezletilé, a v rámci svého uvážení rozhodly způsobem, který nelze označit za svévolný či excesivní [srov. např. nálezu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489) nebo nálezu ze dne 18. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2324/17 (N 76/89 SbNU 173)]. Ani v tomto případě tak Ústavní soud neshledal zásah do základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo jiného jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Tím samozřejmě není založena překážka, která by do budoucna bránila rozhodnutí o snížení výživného, nastala-li by na straně stěžovatele změna poměrů takovéto snížení opodstatňující.

31. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele. Tím pozbývá platnosti jeho rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2021

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru