Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1621/10 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkújma
daň/daňová povinnost
mandátní smlouva
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1621.10.1
Datum podání04.06.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 566

523/1992 Sb., § 3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1621/10 ze dne 10. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti J. N., zastoupeného JUDr. Josefem Novákem, advokátem se sídlem Přemyslovská 2346/11, Praha 3 - Vinohrady, proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 126/2008-568 ze dne 18. 2. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu, domnívaje se, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadené rozhodnutí vzešlo z řízení, v němž se stěžovatel domáhal společně a nerozdílně proti žalovaným 1) Ing. J. L., 2) Ing. J. L. a 3) Bohemia Film, a. s., IČ: 00407437 (resp. dříve jejímu právnímu předchůdci Solniční, s.r.o., IČ: 62578987), zaplacení částky 1.983.641,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která vznikla v důsledku porušení jejich právních povinností při zastupování a poradenské činnosti v daňové a ekonomické oblasti spojené s přiznáním k dani z příjmů fyzických osob - stěžovatele za daňové období roku 1994 a s ním spojeným sankčním penále, vyměřeným na základě dodatečného platebního výměru na tuto daňovou povinnost.

Ve věci rozhodoval Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 26 Cm 234/2001-443 ze dne 30. 10. 2007, jímž řízení co do částky 1.298.745,- Kč s příslušenstvím z důvodu částečného zpětvzetí návrhu zastavil (výrok II.), žalobu o zaplacení částky 684.896,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o právu na náhradu nákladů řízení, jež nepřiznal žádnému z účastníků (výrok III.).

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 2 Cmo 126/2008-568 ze dne 18. 2. 2010 část výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně, v rozsahu 8% úroku z prodlení, jdoucího od 20. 4. 2001 do 1. 7. 2005, zrušil a řízení zastavil (výrok I.), zbývající část výroku I. a výrok III. rozsudku nalézacího soudu potvrdil (výrok II.). Ve výrocích III. a IV. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení.

Pouze do výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze směřuje projednávaná ústavní stížnost, v níž stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěry obecných soudů stran existence právního vztahu zakládajícího objektivní odpovědnost žalovaných. Oproti stanovisku obecných soudů je přesvědčen, že v daném řízení bylo prokázáno, že mezi ním a žalovanými došlo k uzavření tacitních, případně konkludentních smluv, jejichž obsahem bylo daňové poradenství a jiná odborná činnost. Dokladem uvedeného mají být písemné plné moci, kterými stěžovatel zmocnil druhého žalovaného k podání daňového přiznání k dani z příjmu fyzických osob za jednotlivá období. Druhý žalovaný jako daňový poradce byl na základě zmiňovaných úkonů zavázán poskytovat stěžovateli řádně a včas daňové poradenství ve věci jeho daňové povinnosti, pročež svému závazku nedostál, zejména v rámci obecné prevenční povinnosti nenavrhl klientovi - stěžovateli podání opravného daňového přiznání, které by vedlo ke krácení daňového penále. Prvý žalovaný jako auditor a třetí žalovaná jako auditorská společnost rovněž neposkytli potřebnou odbornou pomoc. Objektivní odpovědnost za vzniklou újmu je u poskytovatelů těchto služeb dle názoru stěžovatele přitom dána již od okamžiku převzetí zastoupení, aniž by zde existovala povinnost uzavírat podrobné písemné smlouvy obsahující specielní ujednání ohledně jednotlivých práv a povinností. Z řečeného pak stěžovatel dovozuje, že skutková zjištění obecných soudů, podle nichž smluvní, potažmo odpovědnostní vztah mezi účastníky řízení nevznikl, jsou v přímém rozporu s příslušnými ustanoveními zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 523/1992 Sb."), a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a současně zakládají porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na pokojné užívání majetku. Jak nalézací, tak i odvolací soud dle stěžovatele nepřípustným způsobem vyložily ustanovení zákona č. 523/1992 Sb., konkrétně přikročily k rozšiřujícímu výkladu v neprospěch stěžovatele, čímž odpovědnost daňových poradců a auditorů v rozporu se zákonem posunuly do polohy ryze subjektivní. Tímto postupem obecné soudy údajně ohrozily důvěru v řádný výkon specializovaných zástupců v odvětví práva a ekonomie.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na ochranu majetku, jež spatřoval v nesprávných právních a skutkových závěrech obecných soudů. K tomu Ústavní soud podotýká, že k porušení práva na spravedlivý proces by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy).

Pochybení podobného charakteru však v posuzované věci shledáno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí žaloby stěžovatele logicky a srozumitelně zdůvodnily. Jen ve stručnosti, obecné soudy se opíraly o skutková zjištění, podle nichž byla stěžovateli z rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu - Jižní Město (dále jen "správce daně") dodatečně doměřena daňová povinnost za daňové období roku 1994, neboť dle kontrolního zjištění správce daně došlo u stěžovatele v předmětném roce ke zdanitelnému příjmu formou zhodnocení nemovitosti v jeho vlastnictví, a to budovy čp. 151 nacházející se v k.ú. Břevnov-Praha 6. Stěžovatel, údajně na radu prvého žalovaného, v souvislosti s tímto příjmem podal dne 12. 4. 1995 přiznání k dani darovací, nicméně v souladu s názorem správce daně se jednalo o předmět daně z příjmu a v následné finanční kontrole proto postupoval jak shora uvedeno. Finanční úřad pro Prahu 10 dále platebním výměrem č. 980005669 ze dne 31. 7. 1998 vyměřil stěžovateli za prodlení se splněním daňové povinnosti k dani z příjmu fyzických osob za rok 1994 zaplatit daňové penále ve výši 1.983.641,- Kč. Část penále ve výši 1.298.745,- Kč byla stěžovateli posléze Ministerstvem financí prominuta, zbývající část ve výši 684.896,- Kč uhradil, přičemž zaplacení posledně zmíněné částky se poté domáhal v zahájeném soudním řízení proti žalovaným, a to z titulu náhrady škody, která vznikla v důsledku porušení jejich právních povinností vyplývajících z příslušných předpisů upravujících činnost auditorů a daňových poradců.

Z hlediska věcného posouzení za rozhodující v tomto řízení obecné soudy považovaly skutečnost, že stěžovatel přiznání k dani darovací za rok 1994 zpracoval a podal sám, současně nepovažovaly za prokázané, že by některý z žalovaných stěžovateli poradil, aby technické zhodnocení nemovitosti zdanil daní darovací, což se ukázalo být nesprávným postupem. Ústně uzavřené smlouvy se žalovanými, svým charakterem smlouvy mandátní podle § 566 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dle názoru obecných soudů nezahrnovaly daňové nebo ekonomické poradenství pro stěžovatele, alespoň ne v rozhodné době. Dle předložených plných mocí závazek druhého žalovaného spočíval pouze ve zpracování a podání daňového přiznání stěžovatele k dani z příjmu fyzických osob za rok 1994, 1995 a 1996, prvý žalovaný pak stěžovatele v souladu s uděleným zmocněním ze dne 14. 6. 1996 a 1. 11. 1996 zastupoval v daňovém řízení a v řízení o finanční kontrole, třetí žalovaný prováděl pro stěžovatele na základě ústně uzavřených smluv o dílo kontrolu účetnictví za rok 1994 a ekonomické poradenství v průběhu roku 1995. V dané spojitosti nebylo také prokázáno, že podklady ke zpracování daně z příjmu fyzických osob za rok 1994, předané stěžovatelem třetímu žalovanému a po jejich kontrole druhému žalovanému, obsahovaly údaje o technickém zhodnocení nemovitosti stěžovatele, již z tohoto důvodu nemohlo dojít k jeho zahrnutí do daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 1994, které podával druhý žalovaný. Konečně ani námitku stěžovatele, že žalovaní měli možnost i povinnost za něho podat dodatečné daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 1994, nebo mu takový postup doporučit, neshledaly obecné soudy s odkazem na obsah udělených plných mocí a jiné skutkové okolnosti případu důvodnou (podrobněji rozvedeno v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, strana 13 až 16).

Vycházeje z výše uvedeného, obecné soudy dovodily, že stěžovateli se nepodařilo osvědčit porušení smluvní či zákonné povinnosti ze strany žalovaných, čímž nebyl naplněn jeden ze základních předpokladů existence odpovědnostního vztahu mezi účastníky řízení a vzniku nároku na náhradu škody. Citovaným právním závěrům obecných soudů, které byly přijaty na podkladě dostatečně zjištěného skutkového stavu a podle zásady volného hodnocení důkazů, nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, Ústavnímu soudu proto nepříslušelo je jakkoliv přehodnocovat. Stížnostní argumentace, založená toliko na polemice s těmito závěry, vedená navíc v rovině podústavní, nebyla způsobilá konstituovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2011

Jiří Nykodym, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru