Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 162/21 #1Usnesení ÚS ze dne 15.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.162.21.1
Datum podání20.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 162/21 ze dne 15. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Lindův Dvůr, a. s., se sídlem Palackého 70/1, Plzeň, zastoupené Mgr. Petrem Čechurou, advokátem se sídlem Palackého 70/1, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2020 č. j. 7 Cmo 59/2020-171, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno zejména její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud").

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se navrhovatel Mgr. Kašpar (dále jen "navrhovatel") domáhal vůči stěžovatelce (v postavení další účastnice) zmocnění ke svolání mimořádné valné hromady. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 10. 2019 č. j. 80 Cm 325/2015-160 rozhodl, že vstup společnosti AB Consult Czech s. r. o. do řízení jako vedlejšího účastníka na straně stěžovatelky se nepřipouští (výrok I.) a řízení zastavil (výrok II.). Dále rozhodl, že navrhovatel je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 36 386 Kč (výrok III.). V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že navrhovatel se jako kvalifikovaný akcionář domáhal zmocnění ke svolání valné hromady další účastnice podle § 308 zákona o obchodních korporacích (návrh ze dne 30. 9. 2015). Ještě před zahájením jednání dne 3. 10. 2019 však navrhovatel vzal návrh zpět. Vzhledem k tomu soud řízení podle § 96 odst. 2, 3, a 4 občanského soudního řádu zastavil a o náhradě náklad rozhodl podle § 146 odst. 2 občanského soudního řádu.

3. O odvolání navrhovatele proti citovanému nákladovému výroku III. usnesení Městského soudu v Praze rozhodl vrchní soud napadeným usnesením tak, že jej v daném rozsahu změnil a určil, že stěžovatelka je povinna nahradit navrhovateli náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 10 228 Kč (výrok I). Současně rozhodl o povinnosti stěžovatelky k náhradě nákladů řízení účelně vynaložených navrhovatelem před odvolacím soudem ve výši 2 238,50 Kč (výrok II). Změnu v posouzení otázky míry zavinění na zastavení řízení v kontextu práva na náhradu nákladů řízení soud odůvodnil tím, že stěžovatelka zcela uspokojila navrhovatelem uplatňovaný nárok ještě před zahájením jednání Městského soudu v Praze. Stěžovatelka na valné hromadě dne 17. 1. 2018 vyčerpala program jednání, který požadoval navrhovatel, resp. "který by měl být na programu mimořádné valné hromady, k jejímuž svolání se domáhá udělení zmocnění". Navrhovatel se tedy domohl uplatňovaného nároku a vzhledem k tomu, že byl plně uspokojen a nemohl by již být ve věci úspěšný, důvodně podaný návrh vzal zpět.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými a právní závěry vrchního soudu. Namítá, že vrchní soud nedostatečně prostudoval spisový materiál a rozhodoval na základě vlastních domněnek, které však nemají oporu ve spisové dokumentaci. Tvrdí, že navrhovatel trval na projednání věci, ačkoliv měl povědomí o konání valné hromady. Na výzvy soudu navrhovatel reagoval tím, že stále (již bezdůvodně) trval na svém návrhu. Stěžovatelka se nadto snažila prokázat, že navrhovatel nebyl ve věci aktivně legitimován k podání návrhu, avšak k řešení této otázky již v řízení nedošlo.

5. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

6. Ústavní soud zdůrazňuje, že není povolán k tomu, aby pokračoval ve sporu, k jehož rozhodování jsou příslušné obecné soudy, a který je již svou povahou spíše pokračující polemikou stěžovatelky s jejich rozhodovací činností. Ve své rozhodovací činnosti se Ústavní soud k problematice nákladů řízení staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však vrchní soud v nyní posuzované věci nedopustil. Napadené rozhodnutí je odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavní soud nadto není oprávněn k přezkumu skutkových závěrů obecných soudů, a to tím spíše, jestliže stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu vlastní (zcela odlišný) náhled na skutkový děj a z něj vyvozuje vlastní závěry.

7. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru