Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1619/16 #1Usnesení ÚS ze dne 13.12.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS České Budějovice
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.1619.16.1
Datum podání19.05.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 913, § 915

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1619/16 ze dne 13. 12. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., právně zastoupeného Mgr. Bc. Denisou Markovou, advokátkou, AK se sídlem J. Š. Baara 1625/11, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 2015 č. j. 11 P 21/2015-200 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 2. 2016 sp. zn. 6 Co 2498/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 19. 5. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 32 odst. 1, 6 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Českých bylo rozhodnuto o návrhu matky na zvýšení výživného pro nezletilou dceru stěžovatele, a to za různá období (od rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2008 č. j. 13 Nc 26/2008-20) počínaje dnem 1. 9. 2013. Současně bylo rozhodnuto o nedoplatku na výživném za období od 1. 9. 2015 do 6. 10. 2015 v částce 8 400 Kč a za období od 1. 9. 2013 do 31. 8. 2015 v částce 163 200 Kč. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně v částkách stanoveného výživného a v nedoplatku na výživném vzniklém za období od 1. 9. 2013 do 11. 2. 2016 v celkové částce 165 600,-Kč. Dále došlo ke snížení výživného za dobu od 1. 1. 2016 na částku 4 500 Kč z důvodu narození syna stěžovatele, tedy vzniku další vyživovací povinnosti. Obecné soudy dovodily, že změna poměrů odůvodňující zvýšení výživného pro nezletilou nastala, a to jak na straně nezletilé, tak na straně otce. Na straně nezletilé nastala podstatná změna poměrů ve vzrůstu jejích odůvodněných potřeb vzhledem k nárůstu jejího věku. Nezletilá v době předchozího rozhodování soudu o výživném byla ve věku jednoho roku, v současné době již je ve věku sedmi let, je žákyní základní školy, kdy k povinné školní docházce nastoupila již dne 1. 9. 2014. Na straně otce pak nastala podstatná změna poměrů ve vzrůstu jeho příjmu (práce v zahraničí), který se zvýšil oproti době předchozího rozhodování soudu velmi výrazným způsobem.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že soud prvního stupně v rámci svého rozhodnutí nezdůvodnil, jak dospěl k vyměřenému výživnému, tedy ke konkrétní částce. V rámci soudního řízení se posuzovala otázka přídavků na dítě (rodinných přídavků), které otec pobíral v zahraničí. Odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soudu prvého stupně nezbylo, než uvedenou skutečnost zohlednit při úvaze o odpovídající výši výživného a tento přídavek přičíst k výši výživného odpovídajícího kritériím dle příslušného zákona. S takovýmto závěrem však stěžovatel nesouhlasí, neboť takovýto způsob stanovení výživného nevyplývá z žádné části odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a nelze jej dovodit též žádným konkrétním výpočtem, či logickou úvahou. Stěžovatel také polemizuje s tím, od kdy nastala soudem zohledněná změna poměrů a v jaké podobě.

5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatelovy námitky směřují zejména do oblasti dokazování v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů pak vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek. Ústavní soud přitom zvláště zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

8. Ústavní soud zdůrazňuje, že obecně ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení § 913 či § 915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593).

9. Po posouzení ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že tato obsahují srozumitelná, dostatečná a logická odůvodnění, v nichž se obecné soudy, a zejména odvolací soud, zabývaly všemi relevantními informacemi a tvrzeními a učinily ústavně přijatelné skutkové i právní závěry. Zabývaly se jak majetkovými a výdělkovými poměry stěžovatele, tak i vedlejší účastnice a své závěry i v tomto směru rovněž dostatečně srozumitelně vyložily. Ústavní soud opakuje, že tyto závěry za situace, kdy nejsou výsledkem nějakého protiústavního excesu, není oprávněn přezkoumávat, a to ani pokud by sám mohl mít za to, že přiléhavější by bylo odlišné hodnocení a rozhodnutí ve věci.

10. Námitky stěžovatele znovu opakované v ústavní stížnosti lze pak hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu, a napraví tak dle stěžovatele chybné úvahy obecných soudů ohledně relevance změny poměrů a následného výpočtu zvýšeného výživného. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.

11. Ústavní soud tak neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, zejména jeho práva na spravedlivý proces, či ústavních principů. Podanou ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru