Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1619/08 #1Nález ÚS ze dne 02.10.2008Osvobození od soudního poplatku z hlediska kritéria rovnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Svitavy
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho o... více
Věcný rejstříkpoplatek/osvobození
poplatek/soudní
Diskriminace
Podnikání
konkurz a vyrovnání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 161/51 SbNU 13
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.1619.08.1
Datum vyhlášení09.10.2008
Datum podání01.07.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 3 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 39

99/1963 Sb., § 3, § 138 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud soud interpretuje osvobození od soudního poplatku ve smyslu § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, tak, že za jediné určující kritérium pro odmítnutí považuje skutečnost, že se jedná o podnikatelský subjekt, a přitom nepřihlédne k celkovému zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka řízení, jedná se o porušení základních práv garantovaných v čl. 3 odst. 1, 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Anidor, s. r. o., zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 2. října 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 30. 4. 2008 č. j. 22 Co 165/2008-129 a usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 1. 3. 2008 č. j. 5 C 183/2007-90 pro rozpor s čl.3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.

Narativní část

Stěžovatelka uvedla v řízení vedeném před okresním soudem, že se dostala do nepříznivé finanční situace a její majetkové poměry jí nedovolují zaplatit soudní poplatek ve výši 963 360 Kč. Soudy žádost stěžovatelky zamítly s odůvodněním, že její finanční situace vznikla jako důsledek tzv. podnikatelského rizika. Dle názoru stěžovatelky není na místě rozlišovat, zda žalobce je či není podnikatelem, neboť Listina zaručuje právo na přistup k soudu "každému", tedy i podnikateli.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Podstata projednávané ústavní stížnosti spočívá v otázce, zda je legitimní a ústavně konformní rozlišovat při aplikaci § 138 odst. 1 občanského soudního řádu na straně jedné nepodnikatelské subjekty a na straně druhé subjekty podnikající ve smyslu § 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.

Dispozice ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu představuje možnost předsedy senátu, jsou-li proto dány důvody, osvobodit účastníka řízení (částečně či zcela) od povinnosti platit stanovený soudní poplatek. Toto oprávnění soudu však musí být jako každé jiné soudní rozhodnutí prosto jakýchkoli prvků libovůle a musí za všech okolností šetřit základní práva účastníků řízení.

Podle komentářové literatury soud při rozhodování o osvobození od soudních poplatků přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k povaze uplatňovaného návrhu a k dalším podobným okolnostem. U právnických osob a fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku či platební schopnost (solvenci). Účastníku řízení nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu (srov. Bureš, J., Drápal, L. Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. Díl. 7. vydání. Praha 2006, s. 636-637).

V projednávané věci nicméně obecné soudy tato přímo ex lege vyplývající kritéria při aplikaci § 138 odst. 1 občanského soudního řádu neposuzovaly, ale interpretovaly dané zákonné ustanovení v podstatě tak, že se v zásadě nevztahuje na podnikající subjekt.

Uplatnění diskriminačního kritéria nicméně samo o sobě porušení stěžovatelčiných základních práv nezakládá. K protiústavnímu zásahu došlo až v situaci, kdy obecné soudy na základě použití tohoto kritéria aplikovaly ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu způsobem, jehož důsledkem byl porušen nejen čl. 37 odst. 3 Listiny, ale fakticky tím byl stěžovatelce znemožněn přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

V důsledku svévolné interpretace § 138 odst. 1 občanského soudního řádu v projednávané věci obecnými soudy nastala situace označovaná jako denegatio iustitiae. Napadenými usneseními obecné soudy porušily stěžovatelčina základní práva zakotvená v čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Dagmar Lastovecká. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 1619/08 ze dne 2. 10. 2008

N 161/51 SbNU 13

Osvobození od soudního poplatku z hlediska kritéria rovnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 2. října 2008 sp. zn. II. ÚS 1619/08 ve věci ústavní stížnosti ANIDOR, s. r. o., se sídlem Bystré, Sulkovská 80, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. 4. 2008 č. j. 22 Co 165/2008-129 a usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 1. 3. 2008 č. j. 5 C 183/2007-90, jimiž byl zamítnut stěžovatelčin návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků.

Výrok

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 30. 4. 2008 č. j. 22 Co 165/2008-129 a usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 1. 3. 2008 č. j. 5 C 183/2007-90 se ruší.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka taktéž namítá porušení čl. 4 Ústavy České republiky.

Napadeným usnesením krajského soudu bylo potvrzeno usnesení okresního soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na přiznání osvobození od soudních poplatků.

V řízení, jež je vedeno před Okresním soudem ve Svitavách pod sp. zn. 22 Co 165/2008, se stěžovatelka domáhá zaplacení částky 23 408 844,46 Kč a tvrdí, že správce konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec, a. s., protiprávně zahrnul veškerý její majetek do konkursní podstaty. Stěžovatelka zdůrazňuje, že se v důsledku jednání žalovaných dostala do nepříznivé finanční situace, a její majetkové poměry jí proto objektivně nedovolují v řízení vedeném před okresním soudem zaplatit soudní poplatek ve výši 963 360 Kč.

Skutečnost, že stěžovatelčina finanční situace neumožňuje zaplacení soudního poplatku, nebyla soudem prvního ani druhého stupně zpochybňována. Zamítnutí žádosti o osvobození od soudního poplatku však soudy odůvodnily tím, že její finanční situace vznikla jako důsledek tzv. podnikatelského rizika.

Právní názor soudů obou instancí vychází z právního názoru zaujímaného v rozhodovací činnosti Vrchního soudu v Praze, který stěžovatelka považuje za rozporný s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť právo na soudní ochranu svědčí "každému", nikoli pouze tomu, kdo je nepodnikatelem, či pouze tomu, kdo má finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku. Postup soudů založený na principu, že právo domáhat se svého práva u nezávislého soudu nesvědčí podnikatelům, kterým majetková situace neumožňuje zaplacení soudního poplatku, odporuje smyslu ustanovení čl. 36 Listiny i § 3 občanského soudního řádu. V této souvislosti odkazuje stěžovatelka na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281).

Dle názoru stěžovatelky je účelem osvobození od soudního poplatku zajistit přístup k soudu i tomu, kdo objektivně nemá finanční prostředky na zaplacení poplatku, a nikoli zkoumat, jak se žalobce do této situace dostal. Již vůbec není namístě rozlišovat, zda žalobce je či není podnikatelem, neboť Listina zaručuje právo na přístup k soudu "každému", tedy samozřejmě i podnikateli. V právním státě není totiž podle stěžovatelky důvodu, aby byli podnikatelé v přístupu k soudu znevýhodňováni oproti subjektům nepodnikajícím.

Stěžovatelka je nadto přesvědčena, že i kdyby měl názor obecných soudů, že "o osvobození od placení soudních poplatků by bylo možno uvažovat pouze tehdy, pokud by se žalobce dostal do nepříznivé finanční situace v důsledku tzv. vyšší moci či nepředvídatelných okolností, které nemají svůj původ v podnikání", představovat ústavně konformní interpretaci § 138 odst. 1 občanského soudního řádu, mělo jí být osvobození od soudního poplatku přesto přiznáno. Stěžovatelka považuje výklad pojmu "podnikatelské riziko" za nesprávný a zdůrazňuje, že se do nepříznivé finanční situace nedostala v důsledku působení tržních mechanismů, ale v důsledku protiprávního jednání žalovaných. Stěžovatelka navíc připomíná kontradiktornost napadených soudních rozhodnutí, jestliže na jedné straně podmiňují možnost osvobození od soudních poplatků nepředvídatelnou okolností, a na straně druhé protiprávní zmocnění se celého majetku stěžovatelky za takovou nepředvídatelnou okolnost nepovažují.

V důsledku napadených soudních rozhodnutí tak byl stěžovatelce dle jejího názoru via facti odepřen přístup k soudu ve smyslu denegatio iustitiae. Stěžovatelka současně požádala o přednostní projednání své ústavní stížnosti.

Okresní soud ve Svitavách ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na obsah odůvodnění napadeného usnesení, přičemž vyjádřil názor, že ústavní stížnost je nedůvodná. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ve svém vyjádření nejprve předesílá, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje argumenty, jež uvedla i v rámci řízení před obecnými soudy a s nimiž se v napadeném usnesení vyrovnal. Krajský soud je přesvědčen, že v důsledku jeho rozhodnutí nedošlo k porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu a odkazuje na závěry učiněné v usnesení Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 11 Cmo 18/97 a sp. zn. 9 Cmo 630/99. V předmětné věci stěžovatelka vstoupila do závazkového vztahu se správcem konkursní podstaty, jenž posléze zahrnul do konkursní podstaty i její majetek, a tato situace tedy úzce souvisí s podnikáním stěžovatelky. Bylo proto podle krajského soudu podnikatelským rizikem stěžovatelky, že vstoupila do závazkového vztahu se správcem konkursní podstaty, přičemž dané okolnosti nelze mít za tzv. vyšší moc, která by se projevila bez ohledu na postup stěžovatelky v rámci jejího podnikání.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je dle čl. 83 Ústavy České republiky ochrana ústavnosti; není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do ní je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva chráněná ústavním pořádkem České republiky. O takové porušení stěžovatelových základních práv a svobod jde také tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam zákazu libovůle, východiska, z jehož pohledu je třeba přistupovat k výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem.

Ústavní soud, aniž by přijímal samostatné usnesení, projednal danou věc mimo pořadí a přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod; po provedeném řízení a poté, co obdržel souhlasy účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podstata projednávané ústavní stížnosti spočívá v otázce, zda napadená rozhodnutí obecných soudů o nepřiznání osvobození od soudních poplatků nezaložila porušení stěžovatelčiných základních práv, respektive zda se odůvodnění těchto rozhodnutí opírá o ústavně konformní výklad § 138 odst. 1 občanského soudního řádu.

Prizmatem přezkumu napadených soudních rozhodnutí Ústavním soudem jsou toliko předpisy práva ústavního, kterými je možno posuzovat, zda jsou napadená soudní rozhodnutí v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Jinými slovy, úkolem Ústavního soudu bylo v projednávané věci posoudit, zda interpretace § 138 odst. 1 občanského soudního řádu neporušuje základní práva stěžovatelky, primárně práva a svobody garantované v ustanoveních čl. 3, 36 a 37 Listiny.

Dispozice ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu představuje možnost předsedy senátu - jsou-li proto dány důvody - osvobodit účastníka řízení (částečně či zcela) od povinnosti platit stanovený soudní poplatek. Toto oprávnění soudu však nespočívá plně (a nezpochybnitelně) v diskreci rozhodujícího soudce, neboť musí být - jako každé jiné soudní rozhodnutí - vždy prosto jakýchkoli prvků libovůle a musí za všech okolností šetřit základní práva účastníků řízení.

Vzhledem k okolnostem posuzované věci musí Ústavní soud v prvé řadě zjišťovat, zda obecné soudy napadenými usneseními neporušily uvedenou zásadu zákazu libovůle, tedy zda nedůvodně, případně způsobem, jenž principiálně odporuje ústavnímu pořádku České republiky, neuplatnily na stěžovatelku kritéria, jež z ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu nevyplývají, respektive ústavně konformním výkladem vyplývat nemohou.

Ústavní soud musel proto vyřešit otázku, zda je legitimní, a ústavně konformní, rozlišovat při aplikaci § 138 odst. 1 občanského soudního řádu na straně jedné nepodnikatelské subjekty a na straně druhé subjekty podnikající ve smyslu § 2 obchodního zákoníku. Pokud by tato otázka byla zodpovězena v zásadě kladně, bylo by dále třeba posoudit, zda diferenciační pojmový znak spočívající v tzv. podnikatelském riziku představuje natolik významnou distinkci, jež nejen ospravedlňuje výrazně odlišnou aplikovatelnost § 138 odst. 1 občanského soudního řádu ve vztahu k podnikatelským subjektům, ale jež neodporuje principům zakotveným v čl. 3 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, konsekventně potom i čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje i na komentářovou literaturu, dle níž při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k povaze uplatňovaného návrhu a k dalším podobným okolnostem. U právnických osob a fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku či platební schopnost (solvenci). Účastníkovi řízení nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu. Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se musí promítnout do závěru, zda je tento s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatek. Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků. Pakliže by se ale jednalo o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, soud osvobození od soudních poplatků nepřizná, i když by to poměry účastníka odůvodňovaly. Přiznané osvobození může být přitom kdykoli za řízení vzato zpět. (Srov. Bureš, J., Drápal, L. Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. Díl. 7. vydání. Praha 2006, s. 636-637.)

Z citovaného komentáře je zřejmé, že i zde je považována za určující kritérium, na základě kterého soud rozhoduje o návrhu účastníka řízení dle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu, objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Pokud zde objektivní neschopnost účastníka zaplatit soudní poplatek existuje, může soud dospět k závěru o nepřiznání osvobození od soudních poplatků toliko v případě, že se jedná o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (korektiv v podobě negativního kritéria).

V projednávané věci nicméně obecné soudy tato přímo ex lege vyplývající kritéria při aplikaci § 138 odst. 1 občanského soudního řádu neposuzovaly, když de facto primárně (a pouze) zkoumaly, zda je stěžovatelka vůbec legitimována dobrodiní tohoto ustanovení občanského soudního řádu požadovat. Podstata odůvodnění napadených rozhodnutí, a odpovídá tomu i obsah vyjádření krajského soudu, totiž spočívá ve skutečnosti, že stěžovatelka je podnikatelským subjektem, jehož neschopnost zaplatit stanovený soudní poplatek souvisí s okolnostmi, jež není možno podřadit pod okolnosti tzv. vyšší moci. Obecné soudy tedy v posuzované věci nezkoumaly zákonná kritéria vyplývající z § 138 odst. 1 občanského soudního řádu, ale namísto toho interpretovaly dané zákonné ustanovení v podstatě tak, že se v zásadě nevztahuje na podnikající subjekt. Bez jediného zákonného důvodu, toliko na základě opakovaně citovaného judikátu Vrchního soudu v Praze, obecné soudy v předmětné věci provedly takovou interpretaci § 138 odst. 1 občanského soudního řádu, jež nejen nemá opodstatnění ani v jazykovém výkladu tohoto zákonného ustanovení, ale která - obecně vzato - prima facie koliduje s principy zakotvenými v čl. 3 odst. 1 Listiny, když bez zákonného důvodu rozlišuje subjekty podnikající a nepodnikající.

Ústavní soud sice v obecné rovině nehodlá polemizovat se závěry obecných soudů, že "podnikatele nelze zásadně podrobit stejnému měřítku jako sociálně slabého občana", v konkrétní rovině - v kontextu aplikace § 138 odst. 1 občanského soudního řádu - považuje však tento závěr za nedůvodně diskriminační ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny. Uplatnění diskriminačního kritéria nicméně samo o sobě porušení stěžovatelčiných základních práv nezakládá. K protiústavnímu zásahu došlo až v situaci, kdy obecné soudy na základě použití tohoto kritéria aplikovaly ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu způsobem, jehož důsledkem byl porušen nejen čl. 37 odst. 3 Listiny, ale fakticky tím byl stěžovatelce znemožněn přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Obecné soudy se totiž v projednávané věci natolik zaměřily na odlišnost podnikatele od osoby nepodnikající, že zcela pominuly zkoumat - z hlediska aplikace § 138 odst. 1 občanského soudního řádu jedinou relevantní - otázku existence objektivní neschopnosti stěžovatelky zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Namísto toho se obecné soudy zabývaly otázkou důvodů vzniklé stěžovatelčiny insolvence, přičemž dospěly k závěru, že vznikla důsledkem jejího tzv. podnikatelského rizika. Ústavní soud ponechává stranou, zda je možno v předmětné právní věci vzniknuvší situaci podřadit pod označení podnikatelské riziko, neboť tato otázka přísluší výlučně soudům obecným. Podřaditelnost daného skutkového děje pod označení podnikatelské riziko považuje nicméně Ústavní soud v projednávané věci za víceméně irelevantní, neboť - jak již výše několikrát zdůraznil - soud musí primárně zkoumat objektivní neschopnost účastníka zaplatit soudní poplatek, nikoliv zkoumat, na základě jakých skutečností tato neschopnost nastala. V opačném případě by totiž měly k soudu přístup pouze nepodnikatelé a solventní podnikatelské subjekty, což by odporovalo základním principům materiálního právního státu.

V posuzované věci neučinily obecnésoudy závěr o tom, že by stěžovatelka byla objektivně schopna stanovený soudní poplatek zaplatit, ani neseznaly, že by se z její strany jednalo o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Soudy tak zcela pominuly obě relevantní kritéria rozhodování dle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu a místo toho se zabývaly otázkami, jež jsou v dané věci toliko pomocné, respektive - v kontextu napadených usnesení - irelevantní.

Obecnésoudy v napadených usneseních aplikovaly ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu způsobem, jenž není možno považovat za ústavně konformní interpretaci tohoto zákonného ustanovení. V důsledku této svévolné interpretace přitom může v projednávané věci nastat situace označovaná jako denegatio iustitiae. Napadenými usneseními proto obecné soudy porušily stěžovatelčina základní práva zakotvená v čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.

Závěrem Ústavnísoud zdůrazňuje, že vydáním vyhovujícího nálezu nikterak nepředjímá rozhodnutí soudů o osvobození stěžovatelky od soudních poplatků v projednávané věci. Ústavní soud tímto nálezem toliko konstatuje, že obecné soudy nemohou nepřiznání osvobození od soudních poplatků de facto odůvodnit pouze tím, že osoba, jež o osvobození žádá, jest podnikatelem, a tudíž se na ni kritéria vyplývající z ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu v zásadě vůbec nevztahují.

Ze shora uvedených důvodů Ústavnísoud pro porušení čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. 4. 2008 č. j. 22 Co 165/2008-129 a usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 1. 3. 2008 č. j. 5 C 183/2007-90 zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru