Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1617/17 #1Usnesení ÚS ze dne 28.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
závazky z mezinárodního práva
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
Trest odnětí svobody
komunistický režim
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.1617.17.1
Datum podání24.05.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10

126/1976 Sb./Sb.m.s.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

202/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1617/17 ze dne 28. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Emila Ďurčeka, právně zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, AK se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017 č. j. 30 Cdo 5816/2016-64 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016 č. j. 39 Co 290/2016-53, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva a na odškodnění, resp. zadostiučinění podle čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 9 odst. 5 a čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").

2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl ve výroku I. změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 5. 2016 č. j. 14 C 294/2015-26 tak, že byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti vedlejší účastnici České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení 136 750 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla být stěžovateli způsobena nezákonným vězněním, a to v celkové délce 18 měsíců pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Původně stěžovatel požadoval náhradu nemateriální újmy v celkové výši 547 000 Kč, soud I. stupně mu však přiznal pouze částku 136 750 Kč (výrok I.), zamítl žalobu, pokud jde o částku 410 250 Kč (výrok II.), a nikomu z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení.

3. Proti rozsudku městského soudu brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné usnesením odmítl.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadenými rozhodnutími byl stěžovatelův nárok odmítnut s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 s tím, že náhrady nemateriální újmy se podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy nelze domáhat, když k nezákonnému věznění došlo před 18. 3. 1992, kdy se pro Československo stala Úmluva závaznou. K tomu stěžovatel uvádí, že se na základě Úmluvy ničeho nedomáhal. V žalobě výslovně uvedl, že jejím předmětem je výlučně náhrada nemateriální újmy a svůj nárok opírá o ustanovení čl. 9 odst. 5 a čl. 14 odst. 6 Paktu a o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel vidí porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy v tom, že když se něčeho domáhá na základě Paktu, je mu to odepřeno s odůvodněním, že se na věc nevztahuje čl. 5 odst. 5 Úmluvy.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

6. Obecné soudy v daném případě postupovaly podle již ustálené judikatury Ústavního soudu, vycházející z jeho stanoviska ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14. V tomto stanovisku se Ústavní soud vyslovil k problematice časové působnosti Úmluvy ve vztahu k nárokům na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné zbavení svobody. Nárok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy tak vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od 18. 3. 1992); okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní (výrok I). Tento právní názor se však neuplatní u případů, kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska (výrok II).

7. Z uvedených závěrů stanoviska je zřejmé, že prvním výrokem Ústavní soud uznal, že jeho dosavadní výklad čl. 5 odst. 5 Úmluvy, uplatňovaný některými senáty, byl chybný, a nově poskytl ve stanovisku výklad správný. Druhým výrokem se zaměřil na žadatele, kteří - inspirováni dřívějším chybným výkladem - požádali o přiměřené zadostiučinění, a ve vztahu k nim založil fikci, že k dosud podaným žádostem je třeba přistupovat tak, jako by onen původní výklad byl správný, neboť právě na tomto předpokladu bylo založeno jejich legitimní očekávání, že i jim bude poskytnuto přiměřené zadostiučinění stejně jako jiným osobám v obdobné situaci.

8. I po přijetí uvedeného stanoviska pléna Ústavního soudu tedy platí, že ve shodě s předchozí judikaturou se postupuje pouze vůči těm žalobcům, jejichž žaloba na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska, což není případ stěžovatele, který žalobu podal v roce 2015.

9. Důvody, které by Ústavní soud opravňovaly k zásahu do nezávislého soudního rozhodování, tak shledány nebyly. Obecné soudy náležitě vyložily a na daný případ aplikovaly relevantní judikaturu jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu.

10. Stěžovatelova snaha odklonit se od aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy a žádat zadostiučinění podle Paktu je zřejmá. Skutečnost, že stěžovatel podle svého tvrzení žádal poskytnout zadostiučinění podle uvedeného Paktu, který vstoupil v platnost dne 23. 3. 1976, a to i pro tehdejší ČSSR (tedy dříve než Úmluva), však nemůže vést k opominutí judikatury, na jejímž základě obecné soudy dospěly k závěru o zamítnutí jeho žaloby.

11. Podle Ústavního soudu je zejména třeba akcentovat materiální pojetí dané problematiky. Shora citované stanovisko Ústavního soudu je pro všechny oprávněné osoby srozumitelné i závazné a jeho účelem bylo definitivně vyřešit otázky náhrad za nezákonné věznění v době totality. Je nutno také připomenout, že otázka soudních rehabilitací představuje pouze jednu ze složek snah o vyrovnání se s předlistopadovým totalitním komunistickým režimem, který porušoval základní práva a svobody jednotlivců.

12. Podle čl. 10 Ústavy vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Takto je sice třeba nahlížet i na shora citovaný Pakt, mechanismus jeho vynutitelnosti je však odlišný od Úmluvy. Ústavní soud dal prostřednictvím stanoviska Pl. ÚS-st. 39/14 zřetelně najevo, že považuje problematiku náhrad za nezákonné věznění před listopadem 1989 za definitivně uzavřenou s tím, že pokud oprávněná osoba nepodala žalobu na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ještě před přijetím tohoto stanoviska, nemá na její zaplacení nárok. Uplatňování nových nároků podle jiných předpisů a jejich akceptace by znamenala vytváření další nerovnosti mezi oprávněnými osobami, což je v materiálním právním státě stav nežádoucí.

13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru