Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1614/15 #1Usnesení ÚS ze dne 21.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
ÚŘAD PRŮMYSLOVÉHO VLASTNICTVÍ
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
ochranná známka
správní uvážení
průmyslové vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1614.15.1
Datum podání29.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

441/2003 Sb., § 7 odst.1 písm.a, § 7 odst.1 písm.g

6/2002 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1614/15 ze dne 21. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Pražáka, zastoupeného Mgr. Danielem Kuklou, advokátem se sídlem Husova 5, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 As 117/2014-22, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení a Úřadu průmyslového vlastnictví jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 29. 5. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněná po výzvě k odstranění vad podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 6. 2015. Stěžovatel v ní tvrdí, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu "nesplňuje požadavky předvídatelnosti rozhodnutí, neboť v obdobných věcech stěžovatele bylo rozhodnuto odlišným způsobem".

2. V řízení, jež bylo završeno ústavní stížností napadeným rozsudkem, přezkoumával Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2014, č. j. 9 A 262/2010-100. Městský soud v dané věci posuzoval, zda označení užívané v obchodním styku a ochranná známka právního předchůdce stěžovatele "BABIČČINY NUDLE" jsou shodné nebo podobné ve smyslu ustanovení § 7 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochranných známkách") s ochrannou známkou "NUDLE OD BABIČKY". Městský soud ve svém rozsudku zdůraznil, že při hodnocení zaměnitelnosti kombinovaných ochranných známek je rozhodující celkový dojem označení, nikoliv pouze jednotlivé prvky. Prvek "BABIČČINY" a "OD BABIČKY" nedisponuje rozlišovací schopností, což ovšem neznamená, že v kombinaci s grafickými prvky je označení nezpůsobilé k zápisu. V posuzovaném případě přitom jde o kombinovanou ochrannou známku (tedy o známku skládající se z prvků slovních a grafických) a u těchto známek je z hlediska jejich zaměnitelnosti u běžného spotřebitele rozhodující grafický (vizuální) prvek. Slovní (fonetický) prvek obecně tak velkou roli nehraje, zejména v situaci, kdy je jeho rozlišovací způsobilost malá (což platí v posuzovaném případě pro slovo "BABIČČINY", respektive "OD BABIČKY"). Porovnávané ochranné známky se přitom po grafické stránce liší v mnoha aspektech. Městský soud proto námitku proti zápisu ochranné známky shledal podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách jako nedůvodnou. Stejně tak shledal jako nedůvodnou námitku podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. g) stejného zákona spočívající ve shodnosti či podobnosti nezapsaného názvu užívaného v obchodním styku s přihlašovaným označením. Přihlašované označení je totiž opět kombinované (nikoliv pouze slovní) a opět se zde uplatní zejména jeho vizuální stránka.

3. Podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) citovaného zákona v relevantním znění platí, že "[p]řihlašované označení se nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných u Úřadu (dále jen ‚námitky?) [...] vlastníkem starší ochranné známky, pokud z důvodu shodnosti či podobnosti se starší ochrannou známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků či služeb, na něž se přihlašované označení a ochranná známka vztahují, existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti; za pravděpodobnost záměny se považuje i pravděpodobnost asociace se starší ochrannou známkou." Podle § 7 odst. 1 písm. g) citovaného zákona ve znění pro věc relevantním platí, že "[p]řihlašované označení se nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných u Úřadu (dále jen ‚námitky?) [...] uživatelem nezapsaného označení nebo jiného označení užívaného v obchodním styku pro shodné nebo podobné výrobky nebo služby, které je shodné s přihlašovaným označením nebo je mu podobné, pokud označení nemá místní dosah a právo k tomuto označení vzniklo před dnem podání přihlášky."

4. Městský soud podle stěžovatele při posuzování správnosti aplikace ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) a písm. g) zákona o ochranných známkách Úřadem průmyslového vlastnictví vycházel z již překonané judikatury, podle níž soud žalobní žádání ve smyslu § 7 citovaného zákona přezkoumává pouze v tom rozsahu, zda úvaha správního orgánu neodporuje skutkovým zjištěním a zásadám logického myšlení nebo není-li jinak vadná (přistupuje tedy k úvaze správního orgánu jako ke správnímu uvážení). Usnesením ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 As 37/2011-154, ovšem rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyložil, že o správním uvážení lze hovořit všude tam, kdy zákon poskytuje správním orgánům ve stanovených hranicích určitý volný prostor k rozhodnutí. Při výkladu pojmů "zaměnitelnost" či "shodnost" ve smyslu § 7 citovaného zákona jde však v obecné rovině o výklad neurčitého právního pojmu, nikoliv o správní uvážení. Proto soudy musí závěry správního orgánu vztahující se k těmto neurčitým právním pojmům v rámci námitek uplatněných v žalobě přezkoumat v plném rozsahu. To však městský soud v právě projednávaném případě podle stěžovatele neučinil a Nejvyšší správní soud toto jeho pochybení nenapravil.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

6. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

7. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

8. Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

9. Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se proto Ústavní soud uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, konstatuje, že v nyní projednávaném případě neshledal žádné významné vybočení od zákonných či dokonce ústavních zásad ovládajících postupy soudů v soudním řízení správním, což jedině by mohlo odůvodnit jeho případný kasační zásah.

10. K argumentaci stěžovatele proto Ústavní soud odkazuje v prvé řadě na vlastní odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (jež konvenuje i v řízení předcházejícímu rozhodnutí městského soudu), že se v daném případě jistě jedná o výrobky co do účelu, způsobu použití a povahy shodné, které mají mezi sebou konkurenční charakter. Podobnost výrobků označených spornými známkami je tedy vysoká. Posuzované známky jsou nicméně známkami kombinovanými, kdy prvky slovní mají nízkou rozlišovací schopnost a nevyjadřují žádnou speciální charakteristiku obou výrobků. Obě ochranné známky se přitom výrazně odlišují v prvku grafickém, a to již na první pohled. Rozhodující je tak celkový dojem, kdy se obě známky zásadně odlišují ve zvolené koncepci. U hodnocení předmětných ochranných známek se tedy nejedná o podobnost schopnou vyvolat nebezpečí záměny; to ostatně platí i pro označení používané v obchodním styku.

11. Jak tedy vidno (srovnej k tomu i rekapitulaci shora) městský soud se námitkami stěžovatele (na rozdíl od situace, na niž stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně odkazuje a jež v obdobné věci stěžovatele vyústila ve zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2014, č. j. 2 As 102/2014-22) věcně zabýval a podrobil je úplnému přezkumu a jeho závěry jsou proto nejen podle Nejvyššího správního soudu, nýbrž také podle Ústavního soudu ústavně souladné. Povýtce je ostatně nutno uvést, že se stěžovatel ve své velmi stručné argumentaci, postrádající jakoukoliv ústavní dimenzi, proti těmto závěrům ve svém důsledku ani nikterak nevymezuje.

12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na výše uvedené nezjistil porušení tvrzených základních práv stěžovatele a proto bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru