Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1606/08 #1Usnesení ÚS ze dne 12.02.2009

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
EcliECLI:CZ:US:2009:2.US.1606.08.1
Datum podání30.06.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 34

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1606/08 ze dne 12. 2. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. H., právně zastoupeného JUDr. Milošem Holasem, advokátem se sídlem Křižíkova 49, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2008 sp. zn. 64 Co 101/2008 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 12. 2007 sp. zn. 14 Nc 612/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, směřující proti oběma shora uvedeným rozhodnutím, stěžovatel tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Rozsudkem obvodního soudu byl upraven rozsah styku stěžovatele s nezletilou dcerou E. tak, že je oprávněn se s ní stýkat každý lichý týden ve středu od 9.00 hod. do 18.00 hod. a každý sudý víkend od soboty 9.00 hod. do neděle 18.00 hod. a dne 26. 12. od 9.00 hod. do 18.30 hod. v každém roce. Na základě odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil jako věcně správný.

Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, v téže věci byl již vydán dne 15. 2. 2007 rozsudek, který upravil rozsah styku otce s dcerou v mnohem širším rozsahu tak, že je s ní oprávněn se stýkat v každém sudém týdnu v roce od středy do čtvrtka a každý třetí týden v měsíci od pondělí do neděle. Napadený rozsudek byl v podstatě výsledkem odvolání matky proti původnímu rozsudku. Již z prostého porovnání rozsahu styku upraveného v obou rozsudcích téhož soudu plyne zcela zásadní nepoměr. Prvoinstanční a bohužel i odvolací soud při svém novém rozhodování vycházel toliko z tvrzení matky (resp. matkou uváděných různých lékařů a psychologů), aniž by její tvrzení byla jakkoliv prokázána. V rozsudku odvolacího soudu, kterým byl zrušen původní prvoinstanční rozsudek právě proto, že matka až v odvolacím řízení počala uvádět nová tvrzení (odvolací soud je označil jako "nové skutečnosti ke zdravotnímu stavu dítěte"), byl odvolacím soudem vysloven závěrečný názor, že řízení se neobejde bez doplnění dokazování zřejmě i znaleckým posudkem. To však prvoinstanční soud neučinil, a aniž objektivně ověřil tvrzení matky, nově rozhodl diametrálně jiným způsobem než v předcházejícím rozsudku. K takové zásadní změně však neprovedl žádné dokazování, které by ji opodstatnilo, a rozhodl toliko přesně dle návrhu matky, aniž by se jakkoliv vypořádal se závěrečným návrhem otce a opatrovníka nezletilé.

Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že výsledek úpravy styku je nerespektováním potřeb a přání nezletilé a v podstatné míře znemožňuje otci naplnit svá práva zakotvená v § 34 odst. 1 zákona o rodině, kdy je jasně stanoveno, že oba rodiče mají zcela rovnocenná práva a stejně tak i rovnocenné povinnosti ve vztahu k nezletilému dítěti. Napadený rozsudek se vůbec nevypořádal s otázkou, zda-li vůbec, a pokud ano, tak proč je v zájmu nezletilé zásadně oklestit její styky a vazby s otcem. Ničím není vysvětleno, proč ve dřívějším rozsudku mohly být otci upraveny široké styky a později to není možné. Odvolací soud se nijak nevypořádal s nečekanou a ničím nezdůvodněnou zásadní změnou postoje opatrovníka, který ještě před vynesením otcem napadeného rozsudku navrhoval konkrétní, velmi širokou úpravu styků.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Městský soud v Praze setrval na svém stanovisku a považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Obvodní soud pro Prahu 4 odkázal na právní závěry obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku.

Po zvážení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU str. 371).

Stěžovatel sice v ústavní stížnosti formálně namítal porušení svých procesních základních práv, avšak obsahově namítal zejména nesprávnou aplikaci hmotného podústavního práva, konkrétně posouzení otázky úpravy jeho styku s nezletilou dcerou.

Ohledně námitek porušení základních práv stěžovatele, spočívajícím v nesprávném posouzení věci obecnými soudy a jimi nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, se Ústavní soud se stěžovatelem neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona o rodině i občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Při rozhodování obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely tak z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových pro posouzení citových vazeb nezletilé ke stěžovateli, vztahů mezi stěžovatelem a matkou nezletilé i pro posouzení otázky vyzrálosti nezletilé k tak rozsáhlému styku se stěžovatelem, jak byl upraven původním rozsudkem. Svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu oba soudy řádně odůvodnily. Obvodní soud pro Prahu 4 se při novém projednání věci řídil pokyny odvolacího soudu a doplnil řízení, zejména pak ohledně otázky zralosti nezletilé pro rozsáhlou úpravu styku se stěžovatelem, zahrnující i týdenní pobyt včetně přespávání. Soud se pečlivě zabýval tvrzením matky o nočním buzení nezletilé po pobytu u otce, provedl důkaz písemným vyjádřením znalce v oboru zdravotnictví - klinická psychologie, zprávou psychiatričky Fakultní nemocnice v Motole, výpisem ze zdravotní dokumentace nezletilé. Skutečnost, že si soud nevyžádal vypracování znaleckého posudku vysvětlil logicky tím, že vyjádření dětského psychologa je listinným důkazem a vzhledem k věku nezletilé (2 roky) by ani případný znalecký posudek nepřinesl jiné poznatky, než které již byly obsaženy v jeho písemném vyjádření. Ze zjištěného skutkového stavu věci obecné soudy učinily závěr, že nezletilá je prozatím tak útlého věku, v němž je dítě silně fixováno na matku, a je proto v jejím zájmu, aby styk s otcem probíhal v rozsahu stanoveném soudem, tj. o něco omezeněji, než bylo upraveno v původním rozsudku, avšak přesto mírně nadstandardně oproti doporučením odborníků pro takto malé děti.

Krajský soud se v napadeném rozhodnutí vypořádal s argumenty, které stěžovatel ve svém odvolání uvedl. Postup obecných soudů tedy nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní.

Závěrem lze doplnit, že hodnotu a rozsah rodičovské péče o dítě a jeho výchovy nelze poměřovat počtem hodin, který ten který z rodičů se svým dítětem stráví, ale kvalitou vztahu (rodičovského pouta), který se mezi dítětem a rodičem vyvine. V projednávané věci ostatně jak soud prvoinstanční, tak i odvolací soud uvedly, že vhodnost širší úpravy styku ukáže praxe a v případě bezproblémového vývoje nic nebrání tomu, aby došlo k rozšíření styku ať již na základě dohody rodičů nebo rozhodnutím soudu.

Lze tedy konstatovat, že obecné soudy dostály své povinnosti a rozhodovaly o právech a povinnostech obou rodičů k nezletilému dítěti při důsledném zohledňování všech konkrétních (specifických) okolností daného případu a zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při úpravě styku mezi rodičem a dítětem.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ppučení: Proti usnesení Ústavníhosoudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2009

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru