Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 160/98Usnesení ÚS ze dne 21.12.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
Tíseň
EcliECLI:CZ:US:1998:2.US.160.98
Datum podání08.04.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 160/98 ze dne 21. 12. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 160/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojtěcha Cepla v právní věci navrhovatele M.N., zastoupeného JUDr. M.S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 29 a 87/97-33, ze dne 20. 1. 1998, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, potvrzujícího rozhodnutí Magistrátu města B., pozemkového úřadu B., čj. 3529/92-RN, ze dne 10. 3. 1997, kterým bylo rozhodnuto tak, že navrhovatel není vlastníkem pozemků

II. ÚS 160/98

p.č. 463 a p. č. 537 v k. ú. K. Rozhodnutí byla odůvodněna tím, že kupní smlouvy ze dne 4. 10. 1967 a 22. 11. 1968 ohledně předmětných pozemků byly sice uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek, avšak nikoliv v tísni, v důsledku čehož nebyl naplněn restituční titul dle § 6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb.

Navrhovatel nesouhlasí se závěrem soudu, dle kterého v daném případě nebyla splněna podmínka tísně, ani s názorem, že tíseň je nutné prokázat bezprostředně při podpisu smlouvy a v přímé souvislosti s daným jednáním, a dovozuje, že soud vadným výkladem práva zavinil, že bylo protiústavně porušeno jeho vlastnické právo. Navrhovatel poukázal i na to, že krajský soud nezohlednil jeho odkaz na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 59/95.

Ústavní soud přezkoumal návrh spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 87/97, a dospěl k závěru, že není důvodný.

Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a ani mu nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy. Jakožto orgán ochrany ústavnosti dle čl. 83 Ústavy ČR je oprávněn do jejich pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika s právními závěry soudu, přičemž argumenty, a to převážně obecného charakteru, které navrhovatel uplatňuje v ústavní stížnosti, jsou totožné s námitkami, uplatněnými v řízení před

II. ÚS 160/98

obecným soudem, s nimiž se krajský soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal, přičemž dospěl k závěru, že kupní smlouvy, kterými došlo k převodu nemovitosti na stát za účelem výstavby levého břehu přehrady, nebyly uzavřeny v tísni, jakkoliv ji lze konstatovat v poměru k okolnostem, za nichž prodávající vstupovali do družstva. S tímto závěrem nemá Ústavní soud po prostudování skutkových zjištění z připojeného spisu důvod nesouhlasit, neboť uvedený závěr je plně v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, dle níž je projev tísně pro účely restitučních předpisů třeba interpretovat v souvislosti s politickým nátlakem jako dlouhodobým procesem spojeným s obdobím let 1948-1989, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba jako vlastník věci učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě jinak neučinila a kterému odpovídá také nález ve věci II. ÚS 59/95, řešící naplnění znaku tísně u kupní smlouvy v situaci typické právě pro období let 1948 - 1989. Stručně řečeno jinak, protože výstavba přehrady je skutečnost, která nijak nesouvisí s politickým nátlakem v době nesvobody (1948 - 1989), nešlo v dané věci o naplnění znaku tísně ve smyslu restitučních předpisů. Stejně tak Ústavní soud nezjistil ani procesní vady, které by mohly způsobit protiústavnost napadeného rozhodnutí.

Skutečnost, že po provedeném řízení soudy zamítly navrhovatelův návrh a současně vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti a nelze z tohoto důvodu argumentovat porušením ústavně zaručených práv. Navíc dle ustálené judikatury Ústavního soudu neúspěch v restitučním sporu nelze kvalifikovat jako porušení čl. 11 Listiny, tj. práva vlastnit majetek, neboť právo, o které v ústavní stížnosti jde, musí

II. ÚS 160/98

mít charakter práva již existujícího a nemůže se proto jednat pouze o tvrzený nárok na ně.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti nezbylo než ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

V Brně dne 21. 12. 1998předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru