Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 160/03Usnesení ÚS ze dne 22.08.2005

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2005:2.US.160.03
Datum podání19.03.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265b, § 2 odst.5, § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 160/03 ze dne 22. 8. 2005

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II.ÚS 160/03

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti A. F., zastoupeného JUDr. B. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 To 63/02, ze dne 10. 9. 2002, a usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 7 Tdo 1091/2002, ze dne 8. 1. 2003, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností ze dne 18. 3. 2003 a doplněnou podáními ze dne 21. 1. 2004 a 22. 4. 2004 domáhá s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 2 T 124/2001-603, ze dne 14. 3. 2002, uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. z. a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti let, peněžitý trest ve výši 25.000,- Kč a dále povinnost náhrady škody ve výši 2.001,40 Kč. Ke stěžovatelem podanému odvolání Vrchní soud v Praze svým rozsudkem, sp. zn. 7 To 63/02, ze dne 10. 9. 2002 napadený rozsudek krajského soudu zrušil a při nezměněném výroku o vině stěžovateli uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti a půl roku a peněžitý trest ve výši 25.000,- Kč. Podané dovolání Nejvyšší soud ČR usnesením, sp. zn. 7 Tdo 1091/2002, ze dne 8. 1. 2003 podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že v přesně nezjištěné době od 21.00 hod. dne 19. 6. 2001 do 8.00 hod. dne 20. 6. 2001 měl v obci S. R. fyzicky napadnout kuchyňským nožem a úmyslně usmrtit poškozeného J. G., aby tak získal majetkový prospěch blíže rozvedený v odsuzujících rozhodnutích obecných soudů.

Stěžovatel podanou ústavní stížnost nejprve odůvodňuje tím, že v podaném dovolání napadl rozsudek odvolacího soudu, který byl podle jeho názoru vynesen na základě nesprávného skutkového zjištění, v důsledku čehož došlo i k nesprávnému právnímu posouzení věci a byl tak uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy, i když se tohoto skutku nedopustil. Jestliže tedy skutková zjištění nalézacího a odvolacího soudu neměla oporu ve zjištěných skutečnostech, pak právní kvalifikace založená na těchto nesprávných skutkových zjištěních představuje nesprávný právní závěr, a jestliže Nejvyšší soud ČR odmítl jeho dovolání proto, že došel k závěru, že jde o dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr.ř., pak rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR došlo ke zkrácení jeho základních práv zaručených mu čl. 8 odst. 2 Listiny.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel dodává, že Nejvyšší soud ČR interpretoval dovolací důvod podřazený pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. úzce a lze mít za to, že to odporuje účelu dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Pokud byl skutek v dovoláním napadených rozhodnutích popsán neobratně, neúplně, pak podle názoru stěžovatele měl Nejvyšší soud ČR posoudit, zda rozvedené skutkové okolnosti zachycují všechny znaky skutkové podstaty a odůvodňují tak použitou právní kvalifikaci. V odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně nebyl podle stěžovatelova názoru důkazní postup popsán vyčerpávajícím způsobem a logicky a věcně přesvědčivým způsobem odůvodněn. Soud II. stupně pak výrok o vině aproboval jako správný a zcela pominul chybnou argumentaci prvoinstančního soudu stěžovatelovou údajně zištnou motivací. Neexistuje přitom žádný přímý důkaz svědčící tomu, že poškozeného zavraždil právě stěžovatel. Pokud oba obecné soudy poukázaly na řetězec nepřímých důkazů, pak tento musí mít takovou povahu, že nejen usvědčuje pachatele, ale především vylučuje jakoukoliv jinou možnost, než závěr o vině obviněného. Tak tomu však podle stěžovatele v posuzovaném případě není a závěry, ke kterým v dané věci obecné soudy dospěly, jsou v tomto směru v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud ČR pak podle stěžovatelova názoru nemůže v rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. skutkové okolnosti ve skutkovém výroku neuvedené hodnotit jako správně zjištěné, nemůže aprobovat jakákoliv takto nepodložená skutková zjištění. Odvolací soud přitom nenapravil pochybení prvoinstančního soudu, jehož odůvodnění rozsudku je podle stěžovatele v podstatě nepřezkoumatelné. Pokud se pak Nejvyšší soud ČR nezabýval v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zda slovní vyjádření skutku koresponduje právnímu posouzení, a zda je důkazní oporou odsuzujícího výroku, pak takový proces jako celek nesplňuje znaky procesu vedeného fair způsobem. Postupem odvolacího a dovolacího soudu tak bylo porušeno stěžovatelovo právo na osobní svobodu ( čl. 8 odst. 1, 2 Listiny) a právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud obě ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 2 T 124/2001, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR. Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

Ve svém vyjádření Vrchní soud v Praze předně v zásadních směrech odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 10. 9. 2002 a neshledává ani v současnosti žádných důvodů, pro které by mělo dojít ke změně tohoto jeho rozhodnutí. Zásadně odmítá argument stěžovatele, že celý jeho proces nebyl veden fair způsobem a nebyla náležitým způsobem prokázána jeho vina, neboť z obsahu spisového materiálu i z napadených rozhodnutí soudů jednoznačně vyplývá opak. Ústavní stížnost nepovažuje proto za důvodnou.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvádí, že dovolání stěžovatele odmítl v podstatě proto, že namítaná nesprávnost skutkových zjištění nenaplňuje deklarovaný dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v tomto ohledu odkazuje na odůvodnění jeho usnesení ze dne 8. 1. 2003. Na podporu těchto svých závěrů pak Nejvyšší soud ČR dodává, že právní posouzení skutku je jednou z forem hmotně právního posouzení skutku, což je činnost soudu, při které soud svá skutková zjištění podřazuje pod nějaká ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního práva. Při právním posouzení skutku jako hmotně právním posouzení soud nečiní žádná skutková zjištění ani nehodnotí důkazy. Hodnocení důkazů je pak jinou činností soudu, kterou provádí podle procesních předpisů, zejména podle ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Do činnosti soudu podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. naopak nespadá právní posouzení skutku ani jiné hmotně právní posouzení. Z toho vyplývá, že pouze při tom, kdy soud subsumuje svá skutková zjištění pod ustanovení hmotného práva, se může dopustit pochybení zahrnutého pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud soud případně poruší ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., není to tímto (ani jiným) dovolacím důvodem zahrnuto. V tomto směru lze uvést srovnání s odvolacími důvody. Je tedy třeba, jak uvádí Nejvyšší soud ČR, evidentně rozlišovat dva relativně oddělené okruhy činnosti soudu při rozhodování, a to jednak zjištění skutkového stavu, jednak právní posouzení zjištěného skutkového stavu (skutku). Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je pak koncipováno tak, že žádný z důvodů dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nemůže směřovat proti skutkovým zjištěním, hodnocení důkazů, postupu při dokazování apod. Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné namítat nesprávnost právního posouzení skutku, avšak ve smyslu skutku, jak ho zjistil soud. To se týká i skutkových zjištění, zda obviněný je tou osobou, která skutek spáchala. To, že Nejvyšší soud ČR nepovažuje námitky stěžovatele uvedené v dovolání proti skutkovým zjištěním soudů za zákonný dovolací důvod, neznamená, že se s těmito zjištěními soudů ztotožnil, že je potvrdil apod. Nejvyšší soud ČR skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně nepřezkoumával a proto k nim nezaujímal žádné hodnotící stanovisko. Skutkové námitky o důkazní nepodloženosti výroku o vině proto nejsou způsobilé k tomu, aby jimi bylo napadáno rozhodnutí Nejvyšší soudu ČR. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR nebylo tak dotčeno žádné z ústavně garantovaných základních práv stěžovatele, a proto Nejvyšší soud ČR navrhuje v tomto směru zamítnutí ústavní stížnosti.

III.

V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s § 8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni Michaele Židlické. Dle § 8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti ve vztahu k důkaznímu řízení provedenému obecnými soudy v zásadě opakuje námitky, které vznesl již v rámci své obhajoby, a to zejména v písemném odůvodnění odvolání ze dne 2. 4. 2002 (č.l. 605-607). Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že odvolací soud se zmíněnými námitkami stěžovatele zabýval, ale nepřisvědčil jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Stěžovatelovy námitky k provedenému důkaznímu řízení spočívají v jeho tvrzení, že neexistuje žádný přímý usvědčující důkaz o tom, že to byl on, kdo poškozeného zavraždil. Obecnými soudy předložený řetězec nepřímých důkazů nepovažuje za dostatečný pro jeho usvědčení z předmětného trestného činu a odmítá zejména argumentaci soudů, že by ho k závadovému jednání mohla vést zištná motivace. Hodnocení důkazů obecnými soudy bylo podle jeho názoru provedeno v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a vedlo k nesprávným skutkovým zjištěním. Nebyl tak zároveň naplněn ani požadavek § 125 odst. 1 tr. ř., aby v odůvodnění rozhodnutí byl důkazní postup popsán vyčerpávajícím způsobem a logicky a věcně přesvědčivým způsobem odůvodněn.

K těmto stěžovatelovým námitkám stran nesprávného hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 a § 125 tr. ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy. Skutková polemika předestřená stěžovatelem ke skutkovým zjištěním učiněným obecnými soudy není, jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, způsobilá sama o sobě založit stěžovatelem tvrzené dotčení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Stěžovatel navíc své výhrady k hodnocení důkazů obecnými soudy a učiněným skutkovým zjištěním formuluje toliko v obecné podobě. Ústavní soud ve vztahu k takto obecně formulovaným tvrzením z připojeného spisového materiálu zjišťuje, že v posuzované věci bylo nalézacím soudem provedeno obsáhlé dokazování, které je v odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně podrobně rekapitulováno, včetně uvedení myšlenkového postupu upínajícího se k dokazování, k přisuzování váhy jednotlivým provedeným důkazům a k hodnocení celkové důkazní situace, která byla založena na posouzení nepřímých důkazů jednotlivě i v jejich souvztažnosti (č.l. 603, s. 5-26). V rozhodnutí o stěžovatelem podaném odvolání se Vrchní soud v Praze ztotožnil s důkazní platformou, kterou vytvořil nalézací soud, jakož i se skutkovými zjištěními, ke kterým soud I. stupně dospěl, a nepřijal stěžovatelovo tvrzení o pouze spekulativním seskupení nepřímých důkazů, které samy o sobě nemohou svědčit v jeho neprospěch. Vyslovil a rekapituloval, že v posuzovaném případě opatřené nepřímé důkazy tvoří uzavřený důkazní řetězec skýtající oporu pro závěry o vině stěžovatele (č.l. 634-636).

Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat. Z obsahu posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud nezjistil žádné nové argumenty, kterými by se již podrobně obecné soudy v řízení před nimi prováděném nezabývaly, kdy stěžovatel své námitky navíc formuluje pouze v obecné podobě. Nalézací i odvolací soud při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Ke stěžovatelem vyslovené námitce, že závěry, ke kterým v dané věci obecné soudy dospěly, jsou v tomto směru v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Ústavní soud z obsahu spisového materiálu neshledal důvody pro toto stěžovatelovo tvrzení, přičemž pouze takový nesoulad by zásah Ústavního soudu odůvodňoval (viz např. nález Ústavního soudu vedený pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Ústavní soud tak v posuzované věci v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů neshledal nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného dotčení jeho práva na spravedlivý proces a vyžadovalo proto jeho zásahu.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že se Nejvyšší soud ČR měl zabývat jeho dovoláním věcně, a to otázkou správnosti skutkových zjištění, jež podle jeho názoru neměla oporu ve zjištěných skutečnostech. Důsledkem mělo být jiné právní posouzení skutku vycházející z dovození odlišného skutkového stavu. K této stěžovatelově námitce Ústavní soud předně připomíná, že institut dovolání je vyjádřením vůle zákonodárce, který tomuto procesnímu institutu vtiskl podobu mimořádného opravného prostředku, jehož věcné projednání omezil v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (srov. např. nepublikovaná usnesení Ústavního soudu vedená pod sp. zn. III. ÚS 80/04, II. ÚS 269/04).

Dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé a v rámci jeho uplatnění lze především namítat, že skutek, tak jak byl v trestním řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován, ačkoliv ve skutečnosti šlo o spáchání jiného trestného činu či zjištěným jednáním obviněného ke spáchání trestného činu nedošlo. Námitky k jinému hmotně právnímu posouzení se pak dotýkají dalších otázek, které nespočívají přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající svůj základ v hmotném právu a význam z hlediska hmotného práva. Stěžovatel v dovolání namítal, že dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném skutkovém zjištění, kdy byly přeceněny důkazy stěžovatele usvědčující a se stejnou intenzitou nebyly hodnoceny důkazy svědčící pro jeho nevinu, kdy shromážděné důkazy podle stěžovatele nepostačovaly samy o sobě k vyslovení jeho viny. Nejvyšší soud ČR zhodnotil tyto námitky podle jejich obsahu a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě stěžovatel v dovolání uplatnil v celém rozsahu výhradně jen skutkové námitky, kdy obsahem jeho dovolání není žádná námitka, která by se jakkoliv vztahovala k otázce právního posouzení skutku, tak jak ho zjistil nalézací a odvolací soud.

Z obsahu ústavní stížnosti nevyplývají ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání žádné další právně relevantní důvody vyvracející shora uvedený závěr dovolacího soudu. Z charakteru argumentace, kterou stěžovatel předestřel v odůvodnění podaného dovolání, Ústavní soud shledává, že stěžovatelovy námitky nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale proti skutkovým zjištěním a nesprávnému hodnocení provedených důkazů. Dovolací důvod, který by umožňoval přezkoumávat stěžovatelem zpochybňovanou správnost a úplnost zjištění skutkového stavu a prověřovat úplnost a správnost provedeného dokazování, však v trestním řádu stanoven není, a to zejména proto, že by se dovolací soud dostal do pozice třetí soudní instance přezkoumávající skutkový stav věci. Postupem dovolacího soudu tak nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do stěžovatelova práva na osobní svobodu a právo na spravedlivý proces (čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny).

Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. srpna 2005

Michaela Židlická

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru