Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1599/11 #1Usnesení ÚS ze dne 28.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Karlovy Vary
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Plzeň
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Karlovy Vary
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/zákaz nucených prací nebo služeb /výkon trestu
Věcný rejstříkodsouzený
trest/výkon
Trest odnětí svobody
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1599.11.1
Datum podání01.06.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 39, čl. 40

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 57 odst.2, § 57 odst.6

6/2002 Sb., § 14 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1599/11 ze dne 28. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. Ch., zastoupeného Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem, se sídlem v Chomutově, proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 131/2011 ze dne 4. dubna 2011, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 0 Nt 1152/2010-15 ze dne 27. ledna 2011, za účasti 1) Krajského soudu v Plzni a 2) Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Plzni a 2) Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 31. května 2011 a doplněnou podáním ze dne 3. června 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla usnesením soudu prvního stupně zamítnuta jeho žádost o přeřazení z věznice s dozorem do věznice s dohledem a usnesením soudu druhého stupně byla jeho stížnost zamítnuta jako nedůvodná. Stěžovatel tvrdí, že jsou rozporná s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel konkrétně namítá, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s § 57 odst. 1, 2 a 6 trestního zákoníku. Poukazuje na to, že ve srovnatelných věcech rozhodly dva senáty téhož soudu druhého stupně odlišně od nyní posuzovaného případu. Konkrétně tím, že závažnost trestného činu neshledaly jako zákonnou podmínku pro nepřeřazení do mírnější věznice. S odvoláním na právní názor obsažený v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 40/2008 (usnesení ze dne 2. dubna 2009) se dovolává zásady de similibus eadem est judicium. Poukazuje na to, že zákon zná pro přeřazení toliko dvě podmínky, a to uplynutí lhůty a dosavadní chování, coby předpoklad pro splnění účelu trestu. Obě tyto podmínky stěžovatel splnil. Bylo tedy porušeno jeho právo na obhajobu, když jeho adekvátní stížnost byla odmítnuta.

3. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

4. Podle ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu je přeřazení do věznice s mírnějším režimem na jedné straně vázáno na kumulativní splnění obecných předpokladů, které jsou nyní stanoveny v ustanovení § 57 odst. 2 trestního zákoníku. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že se jedná o nenárokový institut. Není tedy ústavně zaručeno, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného na přeřazení do mírnějšího typu věznice. Je především věcí obecných soudů, aby posoudily, zda jsou naplněny zákonem stanovené podmínky aplikace tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 745/06 ze dne 26. dubna 2007, aj.).

5. V odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je jasně a srozumitelně vyloženo, na základě jakého komplexu skutečností dospěly oba obecné soudy shodně k závěru, že by přeřazení stěžovatele do věznice s nejmírnějším režimem nepřispělo k nápravě stěžovatele více než výkon trestu ve věznici s dozorem. V žádném případě se přitom nejednalo o tak zjednodušený závěr (tedy, že je to z důvodu právní kvalifikace jednání, pro které byl stěžovatel odsouzen), jak stěžovatel v ústavní stížnosti svojí argumentací podsouvá. V podrobnostech lze přitom odkázat především na ono odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. Již jen z toho důvodu proto nelze shledat důvodnou argumentaci, že se jedná o odklon od jiných rozhodnutí téhož soudu v obdobných případech, v nichž závažnost trestné činnosti a délku doposud nevykonaného trestu shledal jako rozporné se zákonnými podmínkami. Vedle toho stěžovatelem uváděná jiná rozhodnutí evidentně nepředstavují ustálenou rozhodovací činnost obecných soudů, ani nejsou rozhodnutími, jež by v posuzovaném případě mohla založit legitimní očekávání stěžovatele, neboť se jednalo o jiné soudní věci, na nichž nebyl stěžovatel nijak účasten. Proto je k řešení takovéto diskrepance (pokud by nastala) v souladu s § 14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích povolán toliko Nejvyšší soud, a Ústavní soud proto není oprávněn do této jeho kompetence bez dalšího zasáhnout.

6. Konečně Ústavní soud v minulosti vyložil, že základní právo na soudní ochranu nelze vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení, protože znamená "toliko" to, že se soud musí návrhem zabývat a nemá právo ho odmítnout, jestliže jsou splněny procesní podmínky, za nichž může ve věci jednat (sp. zn. Pl. ÚS 36/93, N 24/1 SbNU 175). Sama skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí se právními závěry obecných soudů, pro něž nebyl procesně úspěšný, proto zásadně není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (sp. zn. II. ÚS 294/95, 63/5 SbNU 481).

7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnul jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru