Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1589/11 #1Usnesení ÚS ze dne 07.03.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
účastník řízení/vedlejší
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.1589.11.1
Datum podání31.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

44/1988 Sb., § 20

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 93


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1589/11 ze dne 7. 3. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. J., zastoupeného Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem se sídlem Jandova 8, Praha 9, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 Co 152/2011-253 ze dne 10. 3. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s odůvodněním, že jím došlo k hrubému zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Jak Ústavní soud zjistil, napadeným usnesením č. j. 11 Co 152/2011-253 ze dne 10. 3. 2011 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též "krajský soud") změnil usnesení Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 14 C 31/2010-237 ze dne 5. 1. 2011 tak, že se vstup stěžovatele do řízení v postavení vedlejšího účastníka nepřipouští (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II. až IV.). Odvolací soud poukázal na to, že předmětem řízení je požadavek žalobce - Pozemkového fondu České republiky na určení vlastnického práva České republiky mimo jiné k pozemkům parc. č. 128/2, 128/50, 128/55, 128/56 a 128/71 v k.ú. Lukavec, a na určení, že správcem nemovitostí ve vlastnictví státu je žalobce. Stěžovatel podáním došlým soudu prvního stupně dne 3. 7. 2009, ve spojení s jeho dalšími doplněními, oznámil svůj vstup do řízení na straně žalobce s tvrzením, že podniká v oblasti těžby štěrkopísku, v souvislosti s tím žalobce požádal o prodej a nájem pozemků v k.ú. Lukavec, jež má žalobce ve správě, které se nachází v chráněném ložiskovém území Bohušovice nad Ohří a jsou součástí výhradního ložiska štěrkopísku. Tím mu v souladu s ustanovením § 20 odst. 2 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "horní zákon"), mělo vzniknout přednostní právo na pronájem či prodej těchto pozemků. Přípustnost vedlejšího účastenství stěžovatele v řízení odvolací soud zkoumal na návrh žalovaného č. 5, přičemž obecné podmínky pro naplnění právního zájmu stěžovatele na výsledku řízení neshledal. Dle jeho názoru bylo pro vznik přednostního práva na pronájem či prodej předmětných pozemků nezbytné kumulativní splnění podmínek stanoveným v § 20 odst. 1 i odst. 2 horního zákona. V dané věci přitom stěžovatel netvrdil, že by mu byl stanoven dobývací prostor, jak vyžaduje ustanovení § 20 odst. 1 horního zákona, respektive výslovně uvedl, že ještě ani nepodal návrh na vydání příslušného rozhodnutí, a dále nedoložil, že by mu rozhodnutím Ministerstva životního prostředí bylo k jeho návrhu stanoveno chráněné ložiskové území ve smyslu § 20 odst. 2 horního zákona.

S rozhodnutím krajského soudu stěžovatel vyjádřil nesouhlas v projednávané ústavní stížnosti, kde jej označil za věcně nesprávné. Napadené rozhodnutí je podle jeho názoru založeno na interpretaci právního předpisu, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a jež zasáhla do jeho ústavně zaručených základních práv. Pochybení krajského soudu dle stěžovatele spočívá v nesprávném výkladu ustanovení § 20 horního zákona, při němž soud dovodil existenci jediné žádosti těžební organizace o pronájem či prodej státního pozemku, pro kterou jsou stanoveny společné podmínky v obou odstavcích citovaného zákonného ustanovení. Je přitom zřejmé, že uvedené odstavce dopadají na zcela jiné situace, že se jedná o dvě různé žádosti, každá se zvláštními podmínkami, pročež stěžovatel opakovaně soudu sděloval, že podal žádost toliko dle § 20 odst. 2 horního zákona, kterou je možno předložit do doby podání návrhu na stanovení dobývacího prostoru. Stěžovatel se vedle toho ohradil i proti aplikaci doslovného znění ustanovení § 20 odst. 2 věta druhá horního zákona krajským soudem, jež podmiňuje podání příslušné žádosti doložením potvrzení Ministerstva životního prostředí, ve kterém musí být uvedeno, že žadateli bylo stanoveno chráněné ložiskové území. V řízení stěžovatel opakovaně uváděl, že část příslušného zákonného ustanovení je obsolentní právní úpravou, neboť chráněné ložiskové území se nestanoví konkrétní osobě, ale vydává se obecně vůči určitému území - k jeho ochraně. Uvedené dokládal kopií sdělení Ministerstva životního prostředí ze dne 8. 6. 2006 potvrzující nemožnost předložení zákonem vyžadovaného dokladu. Stěžovatelem v řízení předložené rozhodnutí o stanovení chráněného ložiskového území je v tomto směru obecně přijímáno jako dostačující, respektive jako jediné možné. Krajský soud se v napadeném rozhodnutí nicméně opomněl s touto argumentací jakkoliv vypořádat.

Tvrzení o porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatel dále založil na tzv. překvapivosti rozhodnutí, neboť odvolací soud mu znemožnil kvalifikovaně argumentovat proti jeho právnímu názoru. Za situaci, kdy nalézací soud opakovaně nevyhověl námitkám proti jeho vstupu do řízení, měl dle mínění stěžovatele odvolací soud, pokud zastával odlišný názor od soudu prvního stupně, poskytnout mu prostor se k tomuto novému právnímu posouzení věci vyjádřit, a to tím spíše, že výsledkem jeho rozhodnutí bylo definitivní ukončení stěžovatelovy účasti v řízení, tudíž i zamezení možnosti aktivní ochrany vlastnických práv stěžovatele.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s přiloženým spisovým materiálem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ve stížnostním návrhu stěžovatel brojí proti nepřipuštění svého vedlejšího účastenství v řízení vedeném u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 31/2010 a podrobuje kritice právní názory, které krajský soud jako soud odvolací vyvodil z ustanovení § 20 horního zákona. K tomu je třeba podotknout, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení tohoto charakteru však Ústavní soud nezjistil.

Předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství je právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku sporu, tedy na vítězství ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. Pojem "právní zájem na výsledku řízení" není v občanském soudním řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nijak blíže specifikován, neboť zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém konkrétním případě, jak jej vyloží a aplikuje. Vedlejší účastník má však za povinnost, zejména je-li proti jeho účasti na řízení uplatněna námitka, tvrdit a prokázat, že má právní zájem na vítězství své strany. O takový právní zájem se zpravidla jedná tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno jeho právní postavení, tj. jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. Nastalá změna se musí promítat do roviny právní v podobě změny, dotčení reálně existujících nebo v blízké budoucnosti jistě nastalých právních vztahů (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 718/06 ze dne 16. 1. 2007 dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Dle závěru krajského soudu přijatého v posuzované věci stěžovatel právní zájem na výsledku sporu neosvědčil, neboť nesplňuje podmínky pro to, aby mu stát v souladu s § 20 horního zákona přednostně pronajal či prodal pozemky, které jsou předmětem řízení.

Citované ustanovení, mimo určení specifických podmínek pro podání příslušných žádostí, včetně jejich náležitostí, nutných k uplatnění dále zmíněných oprávnění, v odstavci prvním přiznává subjektu, kterému byl stanoven dobývací prostor, který se nachází na pozemku ve vlastnictví státu, právo, aby s ním správní úřad, právnická osoba nebo její organizační složka, která s takovým pozemkem hospodaří nebo jej má ve správě, uzavřela dohodu o pronájmu pozemku na dobu předpokládaného dobývání ložiska nebo kupní smlouvu o prodeji pozemku. Odstavec druhý pak uvádí, že subjekt, kterému bylo vydáno oprávnění k hornické činnosti, má přednost před ostatními zájemci o pronájem nebo prodej pozemku ve vlastnictví státu, který se nachází ve stanoveném chráněném ložiskovém území. Zatímco tedy v odstavci prvním § 20 horního zákona je zakotven přímý nárok subjektu na uzavření dohody o pronájmu pozemku či kupní smlouvy o prodeji pozemku ve vlastnictví státu (za určitých podmínek), odstavec druhý, na nějž se stěžovatel v průběhu celého řízení před obecnými soudy a nyní před Ústavním soudem odvolává, přisuzuje subjektu toliko přednost před ostatními zájemci o pronájem nebo prodej pozemku ve vlastnictví státu, který se nachází v chráněném ložiskovém území. Jinými slovy samotné naplnění podmínek dle § 20 odst. 2 horního zákona nezakládá zákonnou povinnost státu a proti tomu právo subjektu na pronájem či prodej předmětného pozemku, toto právo (a povinnost státu) vzniká až současným naplněním podmínek dle § 20 odst. 1 horního zákona.

V tomto směru se pak jako přiléhavá jeví argumentace krajského soudu obsažená v napadeném usnesení, kde se uvádí, že jen osobě, která splní podmínky uvedené v ustanovení § 20 odst. 1 horního zákona, může při splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení § 20 odst. 2 horního zákona, vzniknout přednostní právo na pronájem nebo prodej pozemku ve vlastnictví státu, který se nachází ve stanoveném chráněném ložiskovém území (strana 5 usnesení). Ústavní soud nemá důvod na této argumentaci krajského soudu, jež z hlediska ústavněprávního obstojí, cokoliv měnit či doplňovat.

Co se týče vedlejšího účastenství stěžovatele, Ústavní soud, jenž posuzuje věc pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), zdůrazňuje, že je výlučně věcí obecných soudů, aby blíže vymezily podmínku pro připuštění vedlejšího účastenství (právní zájem na výsledku sporu). Ústavní přezkum těchto výroků může spadat do pravomoci Ústavního soudu jen zcela výjimečně. Tvrzení stěžovatele stran věcné nesprávnosti jím napadeného rozhodnutí však tohoto druhu není, neboť - jak Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vyložil (srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995, N 5/3 SbNU 17) - přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní, jak se v dané věci, s výhradou popsanou níže, stalo. Podle názoru Ústavního soudu krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zevrubně vyložil své závěry o tom, proč nebyl dán právní zájem na straně stěžovatele. Právní závěry ve věci učiněné jsou pak výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky) a nevykazují znaky protiústavnosti.

Pochybení, kterému musel Ústavní soud přisvědčit, bylo, že odvolací soud se nevypořádal s argumentací stěžovatele stran způsobu stanovení chráněného ložiskového území, což se promítlo do hodnocení splnění podmínek dle § 20 odst. 2 horního zákona. Absence reakce obecných soudů na podstatné námitky účastníka řízení představuje nežádoucí skutečnost, neboť odůvodnění rozhodnutí nerespektuje pravidla stanovená pro náležitosti rozhodnutí podle ustanovení § 167 odst. 2 ve spojení s § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. V konkrétním případě však vytýkané pochybení z ústavněprávního hlediska nepředstavovalo důvod k zásahu Ústavního soudu, neboť kasace napadeného usnesení za účelem nápravy tohoto nedostatku by ke změně posouzení připuštění vedlejšího účastenství stěžovatele v řízení nenapomohla.

Stěžovatel v ústavní stížnosti konečně poukazuje na zásah do svého základního práva garantovaného čl. 36 Listiny, k němuž mělo dojít v důsledku vydání překvapivého rozhodnutí. S přihlédnutím k okolnostem případu a po zhodnocení všech rozhodných skutečností neshledal Ústavní soud v postupu krajského soudu v tomto ohledu žádné pochybení. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že rozhodnutí není nepředvídatelné, muselo-li být stěžovateli známo, že daná právní kvalifikace je možná a nic mu nebránilo, aby tomu přizpůsobil svou obranu v odvolacím řízení. Tak tomu bylo i v projednávané věci, kdy krajský soud vymezil, shodně jako v napadeném rozhodnutí, předpoklady pro vznik přednostního práva stěžovatele na prodej či pronájem pozemků, které jsou předmětem řízení, dle ustanovení § 20 odst. 1 a 2 horního zákona již ve svém usnesení č. j. 11 Co 635/2010-224 ze dne 9. 11. 2010, kterým zrušil pro nedostatek odůvodnění první usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 8. 2010 o připuštění vedlejšího účastenství. Tímto byl stěžovateli vytvořen dostatečný prostor k prezentaci jeho názorů a doplnění tvrzení, čehož také využil v podání ze dne 30. 12. 2010 (č. l. 228 a násl. spisu). Zcela zjevně se tedy nejednalo o situaci, kdy by odvolací soud zaujal odlišný právní názor na sporný případ nepředvídatelně.

Pokud se jedná o namítané porušení článku 11 Listiny, Ústavní soud konstantně judikuje, že dovolávat se ochrany vlastnického práva může jen ten, jemuž již toto právo svědčí, jinak řečeno, jedná se o vlastnické právo již konstituované, nikoli jen tvrzený nárok na ně.

Protože stěžovatel dále neuvádí žádné jiné důvody, pro které by mělo být napadené rozhodnutí zrušeno, nezbylo Ústavnímu soudu, než aby ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru