Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1587/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/uplatnění nároku na náhra... více
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1587.11.1
Datum podání31.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 13


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1587/11 ze dne 20. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. června 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem Římská 32, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2011 č. j. 25 Co 47/2011-472, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou k Ústavnímu soudu prostřednictvím veřejné datové sítě s platným kvalifikovaným certifikátem dne 31. 5. 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Krajského soudu v Praze s tvrzením, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Napadeným usnesením změnil krajský soud k odvolání žalobkyně b) výrok II. usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 3. 12. 2010 sp. zn. 9 C 214/2007 (výrokem I. tohoto usnesení bylo zastaveno řízení o dovolání stěžovatele pro nezaplacení soudního poplatku) tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni b) na nákladech dovolacího řízení částku 24 720 Kč; odvolací soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatele k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 960 Kč.

Stěžovatel uvedl, že proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2010 č. j. 25 Co 507/2009-330 a 25 Co 508/2009 podal z důvodu procesní opatrnosti dovolání a zároveň i žalobu pro zmatečnost, o které nebylo doposud rozhodnuto (jak zjistil Ústavní soud, stěžovatel ve věci podal i ústavní stížnost, která byla usnesením ze dne 21. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1605/10 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta). Uvedené dovolání podal právní zástupce stěžovatele k poštovní přepravě dne 2. 7. 2010. Ke dni 13. 7. 2010 je pak na č. listu 433 soudního spisu sp. zn. 9 C 214/2007 učiněn záznam, aby podané dovolání bylo předloženo žalobcům, což bylo učiněno dne 23. 7. 2010. Dne 2. 8. 2010 vydal Okresní soud v Příbrami usnesení č. j. 9 C 214/2007-M/29, kterým vyzval stěžovatele k úhradě soudního poplatku za podané dovolání ve výši 5 000 Kč. Dne 11. 8. 2010 podali k Okresnímu soudu v Příbrami žalobci vyjádření k podanému dovolání, přičemž toto vyjádření podal žalobce a) JUDr. P. Č. osobně a žalobkyně b) JUDr. J. Č., v zastoupení JUDr. P. Č.

K důvodům své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že postup soudu, kdy soud doručil stejnopis podaného dovolání účastníkům řízení nejenom před zaplacením soudního poplatku, ale dokonce i před učiněním výzvy k jeho zaplacení, v sobě předjímá nebezpečí, že mohou vzniknout náklady, které by jinak nevznikly nebo by vznikly v menším rozsahu. Postup soudu prvního stupně, kdy nejprve rozešle stejnopis dovolání, aby teprve následně vyzýval dovolatele k úhradě soudního poplatku, je ve zcela zřejmém rozporu s povinností soudu dle ust. § 210 odst. 2 o. s. ř., tedy povinností soudu vyšetřit, zda jsou splněny podmínky řízení. Nemá-li soud postaveno najisto, že jsou splněny podmínky řízení, neměl by v řízení z prostého principu procesní ekonomie činit žádné další úkony, dokud tuto otázku nebude mít najisto vyšetřenu. Jestliže soud prvního stupně postupoval v rozporu s platnou právní úpravou a svým postupem zavinil vznik nákladů (které by jinak nevznikly), neměly by být takovéto náklady řízení přičítány k tíži stěžovatele. S ohledem na právní úpravu a předvídatelnost soudního postupu vycházejícího z procesní ekonomie, není v této věci dle názoru stěžovatele aplikovatelné ust. § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť svým jednáním nezavinil vznik nákladů protistrany. Jelikož soud postupoval nepředvídatelným způsobem (majícím prvky soudcovské libovůle), došlo ke vzniku nákladů, které by jinak nevznikly. Tyto náklady tedy nevznikly v souvislosti s jednáním stěžovatele, ale vznikly v souvislosti s jednáním soudu.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.

Z podstaty ústavní stížnosti dovodil Ústavní soud, že stěžovatel brojí proti postupu obecného soudu, který stěžovateli uložil povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení, jež však protistraně vznikly v důsledku nesprávného úředního postupu nalézacího soudu; i přesto, že stěžovatel dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces, je nepochybné, že předmětem jeho námitek je ochrana práv ryze majetkové povahy, když stěžovatel za správné řešení považuje nepřiznání náhrady nákladů dovolacího řízení žádné ze stran. Vzhledem k tomu, že žalovaná b), zastoupená právním zástupcem (sic!, svým manželem a zároveň žalobcem a), se k dovolání stěžovatele vyjádřila, je nepochybné, že jí vzniklo právo na náhradu nákladů, resp. legitimní očekávání jejich úhrady v případě úspěchu v dovolacím řízení. Dle názoru Ústavního soudu však případný zásah do majetkových práv stěžovatele, vzniklý v důsledku nesprávného úředního postupu nalézacího soudu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1988 sp. zn. Cpj 257/87) nelze napravit zásahem do legitimního očekávání žalobkyně b) na úhradu jí vzniklých nákladů dovolacího řízení. Proto s ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že tvrdí-li stěžovatel vznik škody způsobený nesprávným úředním postupem obecného soudu, dává mu právní řád České republiky k dispozici jiný procesní prostředek k ochraně jeho veřejných subjektivních práv, než je ústavní stížnost (viz postup dle zákona č. 82/1998 Sb.), přičemž rozhodnutí o tomto prostředku ochrany bude moci být předmětem též dalšího přezkoumávání (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3440/10 ze dne 14. 12. 2010). Za situace, kdy je možné porušení základních práv napravitelné samotnými obecnými soudy, je podání ústavní stížnosti předčasné. Zásah Ústavního soudu lze v souladu s principem minimalizace zásahů Ústavního soudu považovat až za krajní prostředek k ochraně základních práv stěžovatele.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost musel odmítnout jako návrh nepřípustný (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2011

Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru