Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1578/15 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Hlavní město Praha
OBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Městská část Praha - Nedvězí
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 10
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkinterpretace
pozemek
Restituce
Vlastnictví
osoba/oprávněná
Tíseň
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1578.15.1
Datum podání26.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

131/2000 Sb.

172/1991 Sb.

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k

40/1964 Sb., § 3 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1578/15 ze dne 11. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti 1/ Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, 2/ Městská část Praha - Nedvězí, se sídlem Únorová 15, Praha 10, zastoupených JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem, se sídlem Dykova 17, Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 12. 2012, č. j. 23 C 218/2010-131, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2014, č. j. 24 Co 71/2013-181, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 28 Cdo 3426/2014-217, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 5. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 odst. 1 a v článku 36 Listiny základních práv a svobod, a dále v článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že obecné soudy pochybily, když dovodily, že evidence vedlejšího účastníka Ing. Lubomíra Rathouského (dále jen "Ing. Rathouský") jako informátora a tajného spolupracovníka bezpečnostních složek minulého režimu není relevantní. Stěžovatelé mají naopak za to, že tyto skutečnosti relevantní jsou, a to již z důvodu, že v důsledku takové spolupráce dochází k naprosté absenci jakékoliv příčinné souvislosti, resp. jejímu přetržení, mezi Ing. Rathouským tvrzeným nátlakem, tísní a uzavřením předmětných kupních smluv. Obecné soudy přitom vyšly toliko z tvrzení Ing. Rathouského, aniž by tato byla řádně doložena a prokázána. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že se odvolací a dovolací soud měly důkladně zabývat možností existence tísně na straně účastníka za situace, kdy byl tento zároveň subjektem činným v rámci represivních bezpečnostních složek totalitního režimu jako informátor, resp. tajný spolupracovník. Pokud došly soudy k opačným závěrům, explicitně aprobovaly povinnost vydávat majetek i osobám poplatným totalitnímu režimu, což je dle stanoviska stěžovatelů v materiálním právním státě nepřípustné. Závěrem stěžovatelé poukazují na otázku výkonu práva dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), v rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na jednání Ing. Rathouského, který prodával své pozemky sousedící s pozemky dotčenými jeho restitučním nárokem třetím osobám, aniž by tyto osoby informoval o svém uplatněném restitučním nároku. Dle stěžovatelů se jedná o otázku, jež je dovolacím soudem řešena rozdílně, což dokládají citací rozhodnutí Nejvyššího soudu.

3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 23 C 218/2010, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 11. 12. 2012, č. j. 23 C 218/2010-131, zamítl žalobu o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 17. 5. 2010, č. j. PÚ 8081/93, kterým bylo vyhověno návrhu Ing. Rathouského jako oprávněné osoby na určení vlastnictví podle § 9 odst. 4 zákona o půdě ke specifikovaným pozemkům v k. ú. Nedvězí u Říčan. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2014, č. j. 24 Co 71/2013-181, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Proti usnesení odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv namítaným postupem Obvodního soudu pro Prahu 10, Městského soudu v Praze ani Nejvyššího soudu nedošlo.

5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem zákon o půdě, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

6. Soud prvního stupně i dovolací soud dovodily, že Ing. Rathouský je oprávněnou osobou podle zákona o půdě, jejíž pozemky přešly na stát kupní smlouvou uzavřenou v tísni za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Soudy vycházely z toho, že po roce 1948 v důsledku dlouhodobého postupu úřadů vůči rodině Ing. Rathouského se u prodávajícího Ing. Rathouského vytvářel stav tísně, když byl i dlouhodobě zbaven možnosti užívat svůj majetek a také nemohl sám rozhodovat, komu a za jakou protihodnotu jej přenechá. Za tohoto stavu pak došlo k prodeji předmětných nemovitostí státu smlouvami ze dne 30. 11. 1982 a ze dne 23. 7. 1986, a to za nejnižší možnou cenu, jakou umožňovala vyhláška č. 128/1984 Sb., o cenách staveb, pozemků, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků. Posuzování otázky evidence Ing. Rathouského v Archivu bezpečnostních složek považovaly soudy za irelevantní, neboť restituční předpisy z tohoto důvodu nikoho nevylučují z okruhu oprávněných osob, stejně tak nelze z této skutečnosti dovozovat nedostatek tísně.

7. Z výše uvedeného je zřejmé, že se obecné soudy nedopustily stěžovateli namítaného pochybení, když se s otázkou existence tísně na straně Ing. Rathouského řádně vyrovnaly způsobem, s nímž nemá Ústavní soud důvod jakkoliv věcně polemizovat. Odvolací soud vycházel z pojmu "tíseň", jak jej interpretoval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 30/2000 ze dne 24. 5. 2000 (N 75/18 SbNU 157). Konkrétně soud zdůraznil, že předci Ing. Rathouského od roku 1783 vlastnili v obci Nedvězí u Říčan zemědělskou usedlost s rozsáhlými pozemky, na kterých hospodařili až do roku 1952, kdy nemovitosti převzalo do užívání JZD. Matce Ing. Rathouského bylo znemožněno užívat vlastní majetek, otec Ing. Rathouského byl odsouzen. Ing. Rathouskému nebylo pro jeho třídní původ umožněno studovat na vysoké škole, v důsledku těchto okolností opustil domov a odstěhoval se do pohraničí. Soud tedy učinil závěr, že na Ing. Rathouského, stejně tak jako na jeho rodiče byl ze strany státu činěn dlouhodobě a nepřetržitě politický nátlak, který vyústil v roce 1982, respektive v roce 1986, kdy Ing. Rathouský učinil právní úkony, které by v právním státě neučinil. Ač tyto závěry byly pro posouzení existence tísně v právě projednávané věci určující, stěžovatelé se proti nim v podstatě nevymezují, pouze namítají, že při posuzování existence tísně na straně Ing. Rathouského mělo být přihlédnuto ke skutečnosti, že by informátorem a tajným spolupracovníkem bezpečnostních složek minulého režimu. Jak vyplývá z vyžádaného spisu, tato skutečnost však nebyla v žalobě, ani v odvolání zmíněna, když stěžovatelé pouze uváděli, že matka Ing. Rathouského byla aktivní členkou Československého červeného kříže, tedy organizací spolupracující s Komunistickou stranou Československa, tudíž nemohla být ze strany vládnoucího režimu perzekuována. S touto námitkou se soud prvního stupně vypořádal, když uvedl, že se nejednalo o organizaci politickou, nýbrž dobrovolnou a zájmovou, s čistě humánním zaměřením. Informace o evidenci Ing. Rathouského v Archivu bezpečnostních složek byla stěžovateli založena do spisu až dne 31. 12. 2013. Odvolací soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku poté, co řádně rekapituloval důvody, v nichž ve shodě se soudem prvního stupně shledává naplnění zákonných podmínek pro existenci jednak tísně a jednak nápadně nevýhodných podmínek, konstatoval, že evidence Ing. Rathouského v Archivu bezpečnostních složek jej nevylučuje z okruhu oprávněných osob a nezakládá nedostatek tísně.

8. Ústavní soud má za to (aniž by považoval za nutné okolnosti, za nichž k odkupu nemovitostí došlo, znovu podrobně rekapitulovat), že obecné soudy pojem tísně v kontextu na věc dopadajících právních předpisů i skutkových okolností případu vyložily zcela v souladu s relevantní judikaturou Ústavního soudu [srov. k tomu například nález Ústavního soudu ze 14. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 167/03 (N 142/38 SbNU 107)]. Pokud jde o námitku evidence Ing. Rathouského v Archivu bezpečnostních složek, s tou se vypořádal Ústavní soud již ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 1852/15 ze dne 21. 7. 2015, týkající se shodné věci stěžovatelů, ve kterém dospěl k závěru, že "oproti očekávání stěžovatelů není možné konstatovat, že samotné vedení vedlejšího účastníka v seznamu spolupracovníků bezpečnostních složek nedemokratického režimu bez dalšího vylučuje tíseň při uzavření předmětné kupní smlouvy, neboť v řízení nebylo postaveno na jisto (a postaveno na jisto ani být nemohlo), že oprávněný vskutku s bezpečnostními složkami bývalého režimu (aktivně) spolupracoval způsobem, jímž by si zajistil stěžovateli akcentované privilegované postavení (jež by pak s největší pravděpodobností opravdu vylučovalo existenci tísně při zcizení daného pozemku)". V citovaném usnesení Ústavní soud taktéž konstatoval, že přisvědčit nelze stěžovatelům ani v tvrzení, že tíseň dovodily obecné soudy toliko z tvrzení vedlejšího účastníka, když, jak vyplývá z obsahu odůvodnění jejich napadených rozhodnutí, prováděl nalézací soud řádné a rozsáhlé dokazování.

9. Ústavní soud neshledal důvod se od svých shora prezentovaných právních názorů odchýlit, a je proto přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Zásah do práv, jichž se stěžovatelé domáhají, proto Ústavní soud neshledal. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatelé vznesli v ústavní stížnosti, se soudy dostačujícím způsobem vyjádřily.

10. To platí i pro námitku výkonu práva dle zákona o půdě v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal na svou ustálenou judikaturu, jež užití ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), v daných vztazích připouští. Dovolací soud stěžovatelům v odůvodnění svého napadeného usnesení vyložil, že odvolací soud úsudek o neaplikovatelnosti § 3 odst. 1 občanského zákoníku učinil po pečlivém zvážení všech zjištěných skutkových okolností, a v žádném případě neuzavřel, že toto ustanovení nelze aplikovat ve vztazích plynoucích z restitučních předpisů. Oproti tomu námitky dovolatelů dle Nejvyššího soudu kritizují pouze výkon práv a povinností dotčeného účastníka řízení při prodeji některých pozemků třetím osobám (pozemků, jež s pozemky již dříve dotčenými restitučním nárokem sousedí), což ovšem nejsou skutečnosti, které by mohly učinit uplatnění restitučního nároku ve vztahu k povinným osobám rozporným s dobrými mravy, neboť se samotného práva na vydání těchto pozemků netýkají. Nejvyšší soud proto uzavřel, že v dovolání vymezené důvody nenaplňují žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

11. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil.

12. Ústavní soud uzavírá, že v souzené věci postupovaly obecné soudy v hranicích vymezených příslušnými procesními předpisy a ve věci aplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem. V přezkoumávaných rozhodnutích nelze spatřovat ani libovůli ani extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru