Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1578/08 #1Usnesení ÚS ze dne 25.09.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Litoměřice
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.1578.08.1
Datum podání25.06.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 120 odst.1, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1578/08 ze dne 25. 9. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti P. F., zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 17. 5. 2007 č. j. 16 C 204/2006-63, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2008 č. j. 10 C 871/2007-89 a návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36, čl. 37 a čl. 38, Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích, kterým jí bylo uloženo zaplatit žalobci částku 20 000 Kč a zrušení rovněž shora uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým bylo rozhodnutí nalézacího soudu potvrzeno.

Stěžovatelka soudu prvého stupně vytýká, že pro nadbytečnost neprovedl jí navržené důkazy, zejména výslech jí navržených svědků, přičemž závěr soudu je zcela nepřesvědčivý a odůvodnění nedostatečné. Dále namítá, že ačkoliv svědkyně V. byla předvolána, aby předložila své "zápisky", soud se listinným důkazem vůbec nezabýval a v odůvodnění rozsudku neuvedl, proč důkaz neprovedl. Rovněž se nevypořádal s návrhem stěžovatelky na provedení důkazu spisem okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 13 C 94/2002, přičemž absence odůvodnění nemůže být nahrazována odvolacím soudem. Stěžovatelka poukazuje i na to, že nebyly řádně hodnoceny výpovědi účastníků a svědkyně, ale šlo pouze o konstatování, co kdo uvedl, což nelze považovat za hodnocení důkazů dle § 132 o.s.ř.

Soudům stěžovatelka dále vytýká, že ve věci bylo dne 10. 5. 2008 jednáno bez přítomnosti její právní zástupkyně, ačkoliv na její přítomnosti trvala. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem soudu, že právní zástupkyně měla dostatek času, aby se z Litoměřic včas dostavila ke koliznímu jednání u soudu v Praze. Stěžovatelka tak neměla reálnou a efektivní možnost jednat před soudem, u posledního jednání argumentovat a navrhovat případné další důkazy.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, t. j. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Podstatou ústavní stížnosti jsou výtky stěžovatelky vztahující se k procesu dokazování, nesouhlas s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci, a s vyvozenými právními závěry soudů.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pochybení v procesu dokazování může dosáhnout ústavněprávní relevance, pokud byly použity důkazy získané v rozporu s procesními předpisy, pokud by došlo k opomenutí důkazů a případy svévolného hodnocení provedených důkazů.

Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci došlo k některému z uvedených pochybení. Ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Na základě provedeného hodnocení soudy dospěly k závěru, že mezi účastníky řízení došlo dne 1. 8. 2002 k uzavření písemné smlouvy o půjčce na částku 20 000 Kč, již stěžovatelka převzala před dvěma svědky, kteří převzetí hotovosti potvrdili podpisy (a rovněž stvrdili svědeckou výpovědí). Stěžovatelka poté, dne 28. 8. 2002, svůj podpis na smlouvě legalizovala za vlastní před matrikářkou Městského úřadu v Roudnici nad Labem. Soudy podrobně rozvedly, proč neuvěřily tvrzení stěžovatelky, že listinu nepodepsala, později změněnému na tvrzení, že podpis je její, ale není si vědoma obsahu listiny, neboť žalobce jí předložil více listin a vozil ji po různých úřadech za účelem jejich podpisů. Z výpovědi matrikářky i předložené knihy pro vidimaci nevyplynulo, že by stěžovatelka podpisovala více listin a ani sama stěžovatelka takové důkazy soudu nepředložila. Soudy rovněž náležitě objasnily, z jakých důvodů považovaly za daných okolností za nadbytečné provádění dalších důkazů, včetně výslechu stěžovatelkou navrhovaných svědků - rodinných příslušníků. V dané věci se tedy nejedná o opomenuté důkazy, způsobilé založit neústavnost rozhodnutí, neboť obecné soudy náležitě objasnily, proč stěžovatelkou navrhované důkazy neprovedly. Ústavní soud dodává, že je věcí obecného soudu, aby v každé fázi řízení vážil, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně jak dokazování doplnit. Obecný soud provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž soud nemá povinnost provést všechny důkazy, které účastník navrhl a jen obecnému soudu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. V tomto smyslu se Ústavní soud proto nezabýval námitkami stěžovatelky pokud nesouhlasila s rozsahem provedeného dokazování. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené soudem, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, neboť zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky (totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Důkazy hodnotily z hlediska jejich závažnosti, (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti a v jejich hodnocení nebyl shledán logický rozpor. Soudy řádně posuzovaly pro věc stěžejní skutečnosti, tj. otázku pravosti a pravdivosti listiny - smlouvy o půjčce. V napadených rozhodnutích byly vysloveny právní závěry, které nelze s ohledem na shora uvedené hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.

Ústavní soud rovněž považuje za uspokojivé i objasnění důvodů, pro které nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na odročení jednání z důvodu možné kolize dalšího jednání právní zástupkyně stěžovatelky, neboť posouzení okolností pro vyhovění návrhu v konkrétním případě spadá do pravomoci obecných soudů, přičemž Ústavní soud neshledává, že by v tomto směru došlo k vybočení z mezí ústavnosti. Ústavní soud nadto dodává, že pokud je stěžovatelka přesvědčena, že jí postupem soudu byla dokonce odňata možnost jednat před soudem, bylo na místě před podáním ústavní stížnosti vyčerpat příslušný opravný prostředek, tj. žalobu pro zmatečnost.

Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že stěžovatelka je povinna na základě jí podepsané smlouvy o půjčce plnit žalobci, nelze z ústavního hlediska nic vytknout, neboť obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nebylo možné vyhovět, neboť takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru