Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1574/19 #1Usnesení ÚS ze dne 25.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /specif... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.1574.19.1
Datum podání13.05.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1574/19 ze dne 25. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019 č. j. 11 Tdo 1499/2018-54, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2018 č. j. 5 To 27/2018-1517 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2018 č. j. 45 T 8/2017-1387, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny), jakož i zásada presumpce neviny zaručená čl. 40 odst. 2 Listiny.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud") uznán vinným ze spáchání zločinu pomoci ke zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 24 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců a k trestu propadnutí věci. Trestného jednání se stěžovatel měl dopustit tím, že v přesně nezjištěném období, nejméně však od února 2016 do dne 30. 11. 2016, poskytl R. M. praktické rady, jak vyrábět pervitin z léků obsahujících prekursor pseudoefedrin, a současně mu pomáhal po realizované výrobě odvážet odpady do garáže v O., ač věděl, že R. M. opakovaně vyráběl psychotropní látku pervitin v množství minimálně 1 636,28 g, přičemž pervitin je uveden v příloze č. 5 vládního nařízení č. 463/2013 jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl v minulosti odsouzen mimo jiné pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů.

3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem k odvolání stěžovatele a obviněného R. M. zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výrocích o vině i trestu. Nově pak odvolací soud rozhodl tak, že R. M. uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, kdy oproti původnímu rozhodnutí upravil (snížil) celkové množství, v jakém obviněný vyrobil, či se pokusil vyrobit pervitin, a které činí nejméně 1 326,07 g. V tomto směru došlo rovněž ke změně ve vztahu ke stěžovateli, přičemž jeho jednání bylo rozsudkem odvolacího soudu kvalifikováno jako zločin pomoci ke zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c) trestního zákoníku. Vzhledem ke změně právní kvalifikace odvolací soud stěžovateli snížil trest odnětí svobody na 5 let. Následné dovolání stěžovatele i obviněného R. M. bylo Nejvyšším soudem v záhlaví uvedeným usnesením odmítnuto.

4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti provedenému dokazování a skutkovým závěrům obecných soudů. Podle stěžovatele existuje ve věci extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Namítá, že údajná trestná činnost měla dle obecných soudů probíhat od února 2016 do 30. 11. 2016, sledování garáže bylo však prováděno pouze od 21. 9. 2016 do 29. 11. 2016, zbylé časové období tak není důkazně podloženo. Stěžovatel považuje v tomto ohledu napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná. Dále je dle stěžovatele v rozporu s provedenými důkazy závěr obecných soudů, že stěžovatel dával obviněnému M. rady ohledně výroby pervitinu. Nebylo zjištěno, v čem měla údajná rada spočívat, ani kdy byla stěžovatelem poskytnuta. Stěžovatel rovněž napadá neprovedení navrženého důkazu výslechem svědků F. S., kteří měli objasnit původ finančních prostředků na jeho účtu.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled ani dozor. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.

8. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) a sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451), všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková situace však v projednávané věci nenastala. Obecné soudy řádně identifikovaly a odůvodnily skutková zjištění, na základě kterých dospěly k závěru o vině stěžovatele. Důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za udržitelný. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny. Zásada presumpce neviny neslouží ke zpochybnění postupu obecných soudů pouze na základě nesouhlasu stěžovatele s jejich právními závěry. Obecné soudy své závěry, jakož i neprovedení těch důkazů, které neshledaly nezbytnými pro své rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, řádně odůvodnily; na ústavní úrovni zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal.

9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru