Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1574/15 #2Usnesení ÚS ze dne 07.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
soud/odnětí/přikázání věci
trestný čin/vražda
In dubio pro reo
svědek/výpověď
hlavní líčení/čtení výpovědi svědka/spoluobviněného
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.1574.15.2
Datum podání26.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125, § 211 odst.2 písm.a, § 262, § 149 odst.5, § 258 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1574/15 ze dne 7. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. A., zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, o ústavní stížnosti stěžovatele A. A., zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1682/15, Praha 1 - Nové Město, a o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného JUDr. Eduardem Brunou Ph.D., advokátem, sídlem Sokolovská 24/37, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2015 č. j. 6 Tdo 1377/2014-83, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2013 sp. zn. 7 To 55/2013, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2013 sp. zn. 41 T 4/2010, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, zejména pak právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil [respektive stěžovatel A. S. tak činí pouze vůči napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a soudu dovolacího].

2. Rozhodnutím pléna Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016 č. j. II. ÚS 1574/15-56 bylo rozhodnuto o spojení věcí tak, že ústavní stížnosti dosud vedené pod spisovými značkami I. ÚS 1514/15, II. ÚS 1574/15 a I. ÚS 1592/15 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod spisovou značkou II. ÚS 1574/15.

3. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. 41 T 4/2010 byli pod bodem I. stěžovatel A. S. a spoluobviněný G. A. uznáni vinnými ze zorganizování útoku dne 13. 11. 2007 v Praze na Václavském náměstí, který měl směřovat vůči poškozenému Jiřímu P. (jedná se o pseudonym), v podstatě s cílem zajistit jeho poslušnost; napaden však byl na místo toho známý uvedeného poškozeného, který měl shodou okolností půjčen jeho automobil, poškozený Pavel M. (jedná se o pseudonym). Vlastní útok provedli jako pachatelé T. T., T. T., M. A. a M. A. Toto jednání stěžovatele A. S. a G. A. bylo právně posouzeno jako organizátorství k trestnému činu vydírání podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 235 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, platného do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon").

4. Pod bodem II. rozsudku byli všichni tři stěžovatelé a spoluobvinění M. A., G. A. a A. K. uznáni vinnými z organizování a pomoci k zamýšlené vraždě poškozeného Jiřího P., výsledkem čehož bylo usmrcení poškozeného Jana S. (jedná se o pseudonym) dne 27. 11. 2007 v Praze na křižovatce ulic Polská a U Kanálky opakovanými výstřely, když přímý pachatel T. T. se zmýlil v osobě poškozeného. Po právní stránce bylo jednání stěžovatele A. S. a spoluobviněného G. A. posouzeno jako organizátorství k trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 219 odst. 1 a 2 písm. h) trestního zákona, u stěžovatelů M. A., A. A. a spoluobviněného A. K. jako pomoc k trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 219 odst. 1 a 2 písm. h) trestního zákona. Stěžovateli A. S. byl za uvedenou trestnou činnost uložen úhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání dvaceti dvou let a trest vyhoštění na dobu neurčitou. Stěžovateli M. A. byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti let a šesti měsíců. Stěžovateli A. A. byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let.

5. Usnesením vrchního soudu ze dne 15. 10. 2013 sp. zn. 7 To 55/2013 byla odvolání stěžovatelů (a odvolání Městského státního zastupitelství v Praze podané v neprospěch stěžovatelů do výroků o trestu) proti rozsudku městského soudu zamítnuta.

6. Usnesením Nejvyššího soudu byla odmítnuta dovolání stěžovatelů (a spoluodsouzeného A. K.) proti usnesení vrchního soudu, a to jako zjevně neopodstatněná dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

II.

Argumentace stěžovatelů

7. Stěžovatel M. A. je přesvědčen, že ve věci provedené důkazy nemohou být považovány za dostatečně pevný základ pro jeho odsouzení. Problematické je zejména to, že skutková zjištění jsou přespříliš založena na výpovědi svědka T. T. Tato výpověď přitom vzbuzuje pochybnosti, když například není jasné, proč měl být svědek předmětnému protiprávnímu jednání přítomen a zároveň u něj neměl mít žádnou úlohu. Ze znaleckého zkoumání tohoto svědka také vyplývá, že je nevyrovnanou osobností, schopnou udělat cokoliv pro osobní prospěch. Zároveň má za to, že soudy rozhodovaly pod přesvědčením, že obvinění jsou členy ruskojazyčné mafie, což ovlivnilo jimi prováděné hodnocení důkazů. Nebyla respektována zásada in dubio pro reo a naopak z několika možných variant skutkového děje si soudy vybraly tu pro obhajobu nepříznivou.

8. Dále stěžovatel není spokojen s usnesením vrchního soudu ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. 7 To 81/2012, kterým byl rozsudek městského soudu ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 41 T 4/2010 v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena městskému soudu, aby v ní učinil nové rozhodnutí a zároveň bylo soudu prvního stupně podle § 262 trestního řádu nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Stěžovatel namítá, že takto byl odňat zákonnému soudci. K užití § 262 trestního řádu a přidělení věci jinému senátu dle jeho názoru nebyly splněny podmínky, když jím nemůže být pouze odlišný názor na projednávanou věc.

9. Stěžovatel A. A. rovněž především zpochybňuje věrohodnost výpovědi svědka T. T. Upozorňuje, že je osobou působící ve zločineckých skupinách. Nesouhlasí přitom s tím, že jsou zde důkazy, které mají výpověď tohoto svědka potvrzovat. Pokud je v rozsudku (str. 8) uváděno, že skutek je prokazován výpovědí svědka Ivanova a zprávou Bezpečnostní informační služby (dále jen "BIS"), není jasné, jaká konkrétní zjištění z těchto důkazů soudu učinil. Tvrzení městského soudu, že T. T. stěžovatele s jistotou poznal jako účastníka schůzky je pochybné, když ve zprávě BIS, která má interpretovat, co T. T. agentu Pavel o schůzce sdělil, stěžovatel není jmenován. Během řízení naopak došlo k tomu, že svědek stěžovatele zaměnil s A. K. (srovnej str. 13 protokolu o výslechu T. T. ze dne 16. 3. 2009 a str. 11 a 18 protokolu o hlavním líčení ze dne 21. 2. 2013). Stěžovatel se domnívá, že T. svědčil proti němu s vidinou, že zvýší své šance na získání azylu. Obdobně stěžovateli není jasné, proč vrchní soud uvádí, že výpověď T. T. je potvrzována výpověďmi svědků Demidové, Vahaly, Ing. Miňovského, Gotharda a dalších a telefonickými odposlechy. Stěžovatel také prohlašuje, že kdyby byl danou trestnou činnost skutečně chtěl spáchat, jistě by vrahovi předal fotografii osoby, která měla být zabita.

10. Stěžovatel taktéž nesouhlasí s usnesením vrchního soudu ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. 7 To 81/2012. Domnívá se, že jím bylo porušeno pravidlo, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně právě podle § 2 odst. 6 trestního řádu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu napadený rozsudek zrušit jen proto, že popřípadě sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu citovaného ustanovení (srov. č. 53/1992 I. Sb. rozh. trest.).

11. Stěžovatel A. S. za prvé namítá, že v líčení před soudem nebyl nikdy vyslechnut poškozený Jiří P. Jeho výpověď byla pouze přečtena, s tím, že se jeho účast nepodařilo zajistit. Je však otázkou, zda byly opravdu vyčerpány možnosti k dosažení jeho přítomnosti.

12. Za druhé, stěžovatel upozorňuje, že v případě trestného činu vydírání dle § 235 odst. 1 trestního zákoníku skutková podstata hovoří o nucení násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, naplnění tohoto znaku však dle stěžovatele nebylo v řízení prokázáno. Svědek T. T. totiž ve své výpovědi nehovořil o násilí, pouze o vytváření tlaku na poškozeného, což lze vykládat i jako pouhé přemlouvání.

13. Zároveň obdobně jako ostatní stěžovatelé stěžovatel A. S. vyjadřuje pochybnosti o důvěryhodnosti svědka T. T. a jeho výpovědi. Tento svědek je zřejmě sám napojen na kriminální skupiny a mohl být motivován k nepravdivým tvrzením ve snaze zakrýt vlastní trestnou činnost. Některé skutečnosti navíc měl znát pouze z doslechu.

14. Stěžovatel A. S. rovněž zpochybňuje přidělení věci jinému senátu postupem podle § 262 trestního řádu, kdy upozorňuje, že takovouto změnu nelze učinit pouze proto, aby bylo za každou cenu dosaženo jiného rozhodnutí soudu prvního stupně shodného s míněním odvolacího soudu.

15. Závěrem stěžovatel vyjádřil názor, že uložený trest je nepřiměřeně přísný.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný, přičemž stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností

17. Ústavní soud si pro posouzení, zda v daném případě došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavním stížnostem, vyžádal od městského soudu spis sp. zn. 41 T 4/2010. Po seznámení se s jeho obsahem a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.

18. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

19. Dle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Trestní řád pak ve svém § 262 větě prvé stanoví, že "rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu". Obdobně trestní řád v § 149 odst. 5 uvádí, že "soud rozhodující o stížnosti může, pokládá-li to za nutné, nařídit, aby věc byla znovu v prvním stupni projednána a bylo o ní rozhodnuto v jiném složení senátu anebo jiným soudem téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodu". Ústavní soud ustáleně judikuje, že postup podle § 262 trestního řádu je na místě pouze výjimečně, nejde však o ustanovení protiústavní, při jehož aplikaci by snad bylo možno "automaticky" dovozovat porušení práva na zákonného soudce. Ústavní imperativ "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" je ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc; možnost výjimečné změny v osobě soudce, na základě právní úpravy v zákoně (čl. 38 odst. 1 věta druhá Listiny), nevylučuje. Je na zvážení odvolacího soudu, zda k takovému rozhodnutí z vážných důvodů přistoupí. Stejné platí pro rozhodování stížnostního soudu podle § 149 odst. 5 trestního řádu (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 2885/15, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetu v databázi NALUS na: http://nalus.usoud.cz).

20. Přezkoumatelné odůvodnění aplikace § 262 či § 149 odst. 5 trestního řádu je nezbytné. Rozhodnutí odvolacího soudu musí obsahovat konkrétní výhrady k rozhodnutí soudu prvního stupně. Z důvodů v něm uvedených musí být zřejmá vysoká pravděpodobnost, že v případě ponechání věci současnému senátu tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, který by odvolací soud mohl aprobovat (obdobně nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12, N 38/68 SbNU 391). Příkladem takové situace může být opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu, jako jsou instrukce, aby se prvostupňový soud vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil neúplnosti nebo nejasnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval či provedl další důkazy. Důvody mohou souviset i s problematikou hodnocení důkazů, neboť odvolací soud sice napadený rozsudek na jedné straně nemůže zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem [nešlo by dle judikatury o vadu přezkoumávaného rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu - viz rozhodnutí č. 53/1992 Sb. rozh. trest.], nicméně zároveň je jeho úlohou dohlížet, aby soud nalézací prováděl a hodnotil provedené důkazy plně v souladu s § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Důvodem k odnětí tedy může být, že nalézací soud v dosavadním složení senátu není s to vyhodnotit veškeré provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech. Ve věci sp. zn. I. ÚS 1258/16 tak kupříkladu Ústavní soud neměl námitek proti aplikaci § 262 trestního řádu za situace, kdy odvolací soud jej odůvodnil tím, že shledal nejasnosti a neúplnosti ve skutkových zjištěních, kdy nalézací soud se nevypořádal se všemi významnými okolnostmi, neuvážil je jednotlivě i v jejich souhrnu a tedy nehodnotil důkazy v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu, když některé posuzoval izolovaně, aniž by je dal do souvislosti s dalšími provedenými důkazy a zjištěnými okolnostmi, a naopak se uchýlil k důkazně nepodloženým spekulacím, které přebíral z obhajoby stěžovatele (podobně usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3725/16). O porušení ústavně zaručených práv a svobod odvolacím soudem by naproti tomu mohlo jít v případě absence odůvodnění, eventuelně uvedení důvodů evidentně nepřípadných. To se však v posuzované věci nestalo.

21. V nynější věci vrchní soud dostál povinnosti řádně odůvodnit svůj postup vůči městskému soudu, totiž opakované zrušení jeho rozhodnutí ve spojení s navazujícím rozhodnutím o změně složení senátu dle § 262 trestního řádu. V tomto směru poukázal na různé vzájemné rozpory v hodnocení důkazů městským soudem a absenci hodnocení některých skutečností, přičemž městský soud ve svém pořadí druhém zprošťujícím rozsudku projevil jen minimální snahu instrukce odvolacího soudu respektovat a provést hodnocení důkazů pečlivěji (viz zejména č. l. 4840 a násl. a též č. l. 5391 a násl. spisu městského soudu). Ke změně ve složení senátu nedošlo toliko pro odlišný názor vrchního soudu, který by napadal logicky odůvodněné závěry městského soudu, jak tvrdí stěžovatelé, nýbrž v návaznosti na vrchním soudem konkrétně vytknuté nedostatky a nelogičnosti v závěrech zprošťujících rozsudků.

22. K problematice posouzení věrohodnosti a významu výpovědi svědka T. T. a dalších ve věci provedených důkazů pak Ústavní soud v prvé řadě upozorňuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů jimi provedené.

23. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatelů se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejich základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

24. Nutno souhlasit s tím, že výpověď T. T. byla ve věci velmi důležitým důkazem a bylo nezbytné, aby byla soudy pečlivě hodnocena. To se nicméně také stalo, kdy soudy, obzvláště soud prvého stupně, se jí věnovaly velmi podrobně. Zejména možno poukázat na strany 23-28 rozsudku, kde je obsaženo odůvodnění věnující se výhradně této otázce, ve kterém městský soud mimo jiné rozebral, že obsah výpovědi svědka jasně svědčí o tom, že v kontaktu s obžalovanými byl, když jinak by nemohl tyto poznat při rekognicích, nemohl znát jejich vzájemné vazby, funkce a postavení, přezdívky, telefonní kontakty, atd. Na obsah schůzek, jak je svědek popsal, pak i logicky navazují děje, k nimž došlo (oba útoky). Je též zřejmé, jak se svědek na schůzky dostal, a to jako doprovod či pobočník G. A., kdy braní důvěrníků (svědků) ujednání a dílčích činů měli obžalovaní zjevně ve zvyku, jak dokazují nejen schůzky v hotelu InterContinental, ale i doprovod při "předání vzkazu" na Václavském náměstí, doprovod při předání pistole, atd. Výpověď svědka dle městského soudu nenese žádné rysy typicky pro výpověď naučenou, svědek nevypovídá děj strojově, "jako básničku". Orgány Ruské federace sdělily informace potvrzující totožnost svědka a verifikující jeho životní osudy. BIS potvrdila tvrzení svědka, že s ní spolupracoval a předával jí informace. Nelze hovořit ani o tom, že by svědkovi výpověď proti stěžovatelům nějak pomohla v získávání azylu, když mu byla poskytnuta toliko doplňková ochrana, a to už v únoru 2007, tedy dávno před tím, než vůbec k trestné činnosti došlo i než docházelo ke spolupráci svědka s BIS, a důvody udělení doplňkové ochrany nijak nesouvisely s trestním řízením (spočívaly v jeho ověřených životních osudech ve spojení se situací v Ingušsku, resp. Čečensku) a tedy trvají i nadále a proto je ochrana prodlužována. Pokud stěžovatelé s odůvodněním obecných soudů stran hodnocení výpovědi tohoto svědka i dalších důkazů nesouhlasí, jejich argumentace má charakter pouhé polemiky se závěry obecného soudu, přičemž nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných.

25. K námitkám stěžovatele A. A. lze dodat, že uvádí-li, že soud odkázal na některé důkazy, aniž by bylo zřejmé, jaká konkrétní zjištění z nich učinil, je toliko potřebné, aby si stěžovatel přečetl odůvodnění rozsudku celé, kdy kupříkladu na jeho str. 8 sice skutečně městský soud odkazuje na výpověď svědka Ivanova bez bližšího rozboru, nicméně tento rozbor se jednoduše nachází o několik stránek dále. K problematice identifikace stěžovatele A. A. svědkem T. T. se Ústavní soud seznámil s protokoly, na které stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal (č. l. 905, 5775 a 5781 spisu městského soudu), a konstatuje, že svědek ve svých vyjádřeních zaměňuje, který z obou odsouzených A. (A. A. či A. K.) nosí brýle, nicméně tento rozpor se nejeví být podstatným, když v každém případě svědek oba bezpečně poznal jako účastníky dané schůzky na fotografiích (kde mimochodem ani jeden z nich neměl brýle), a v daném kontextu ani není tolik podstatné rozlišení obou A. účastnících se schůzky navzájem, jako spíše to, že svědkem nejsou zaměňováni s nikým třetím. Prohlášení stěžovatele, že kdyby pomáhal s vraždou, provedl by to jistě lépe, je pak pouhou spekulací, kterou Ústavní soud nepovažuje za potřebné blíže hodnotit.

26. K námitkám stěžovatele A. S. možno doplnit, že městský soud podrobně vysvětlil, proč výpověď svědka Jiřího P. byla pouze čtena dle § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Uvedl, že svědka se nezdařilo předvolat soudu k podání svědecké výpovědi, přes veškerou možnou snahu v tom směru vyvinutou, svědek si předvolání nepřebírá, již dříve soudu sdělil, že se zdržuje v zahraničí, soud opakovaně nechal Policii České republiky svědka předvést a prověřit jeho adresu, přičemž se jej nikdy nepodařilo zastihnout. Nadto jde o osobu s přímou vazbou na organizovaný zločin a zároveň osobu, jež měla být fyzicky zlikvidována, a má tedy všechny myslitelné důvody se jakékoliv spolupráci s orgány činnými v trestním řízení bránit, což také činí. Toto odůvodnění městského soudu Ústavní soud považuje za vyčerpávající a pro aplikaci § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu za naprosto dostatečné.

27. Ústavní soud nemá pochybnosti ani o stěžovatelem rozporovaném naplnění znaků trestného činu vydírání dle § 235 odst. 1 trestního zákoníku, kdy naopak u nátlaku činěného v rámci vymáhání peněz vůči "neposlušnému" členu podsvětí (který mimochodem skončil vážným pobodáním poškozeného) by se stěží jevilo přiléhavým hodnocení, že úmyslem stěžovatele bylo pouze neškodné přemlouvání. K otázce výše uloženého trestu nezbývá než opět odkázat na skutečnost, že jeho stanovení je úkolem obecných soudů, které své úvahy v tomto směru řádně odůvodnily, zejména pak tím, že stupeň nebezpečnosti stěžovatelova činu pro společnost je nepochybně velmi vysoký, stěžovatel byl hlavním hybatelem celé trestné činnosti, stojí na vrcholu "pyramidy" společenství, od něj rozhodnutí zastrašit a pak zavraždit poškozeného Jiřího P. vzešlo. Motivem, který společenskou nebezpečnost dále zvyšuje, byla stěžovatelova snaha upevnit svoji autoritu, tedy jen pro posílení svého postavení a na ochranu svých pozic a i majetkových zájmů se obžalovaný nerozpakoval rozhodnout o smrti jiného, což svědčí o naprosté bezcitnosti a absenci úcty k životu, jakožto hodnotě nejvyšší a hodné zvláštní ochrany.

28. Ústavní soud uzavírá, že nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily kautely zásady volného hodnocení důkazů. Tyto soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i v řízení uplatňovanou obhajobou a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, dostatečně odůvodnily.

29. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru