Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 157/99Usnesení ÚS ze dne 03.08.2000

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
legitimace/pasivní
osoba/povinná
PoznámkaRozsudek ESLP Pištorová proti ČR z 26. 10. 2004 č. 73578/01: vysloveno porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.157.99
Datum podání24.03.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

172/1991 Sb., § 4 odst.2

87/1991 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 157/99 ze dne 3. 8. 2000

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky o ústavní stížnosti podané H. P., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 303/96, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, odeslanou Ústavnímu soudu dne 23. 3. 1999, v zákonné lhůtě, doplněnou podáním ze dne 20. 6. 2000, se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozsudku. Tvrdí, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení "zásad základních lidských práv podle ústavního zákona č. 23/1991 Sb. v ustanovení článku 36/1, 2, 3, čl. 37/2, čl. 38/1". Dále poukazuje na porušení ustanovení čl. 37 odst. 3 téhož ústavního zákona. V rozhodnutí soudu spatřuje také "vážné porušení základních práv podle čl. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb."

Stěžovatelka v žalobě, podané u Okresního soudu v Pelhřimově dne 31. 3. 1992, vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 3 C 262/92, doplněné podáním ze dne 16. 6. 1992, navrhovala rozsudek znějící tak, že žalovaná strana - město H., zastoupené Městským úřadem v H. - "je povinna uzavřít" (alternace: soud nahrazuje souhlas žalované strany k uzavření) dohodu ve smyslu ust. § 5 zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen zákon). Dle znění dohody, které je součástí petitu, mělo město H., zast. Městským úřadem v H., jako povinná osoba ve smyslu uvedeného zákona, držitel nemovitostí v kat. úz. H., v žalobě specifikovaných, vydat nemovitosti stěžovatelce. Žalovaná strana namítala zejména, že není povinnou osobou, že k 1. 4. 1991, tedy ke dni, kdy zákon nabyl účinnosti, nemovitosti nedržela. Soud prvého stupně rozhodl dne 29. 7. 1994, po předchozím zrušení jeho původního rozsudku soudem odvolacím, že žalované město H. je povinno nemovitosti vydat. Soud dospěl zejména také k závěru, že žalované město H. je pasivně legitimováno, neboť nemovitosti drží. Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, pak rozhodl dne 8. 12. 1994, pod čj. 6 Co 2307/94-157, tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se návrh zamítá. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud na č.l. 158 uvedl zejména, že ke dni účinnosti zákona, tj. ke dni 1. dubna 1991, tím, kdo předmětné nemovitosti držel, byl československý stát.

Stěžovatelka podala ve věci dovolání datované dne 27. 2. 1995, adresované Vrchnímu soudu v Praze, v němž uvedla, že v rozsudku krajského soudu spatřuje porušení ustanovení § 241 odst. 1 písm. c), d) o.s.ř. Dále v dovolání poukázala na to, že v řízení o restituci je pasivně legitimován subjekt, který předmět restitučních nároků drží. Z podání stěžovatelky lze dovodit, že, podle jejího právního názoru, není rozhodné, kdo je vlastníkem. Žalované město H. bylo a je, podle ní, držitelem předmětných nemovitostí. Náležitostí restitučního návrhu je pak důkaz o "detenci".

O dovolání rozhodoval dne 17. 12. 1998 Nejvyšší soud ČR, a to pod čj. 3 Cdon 303/96-170. Pokládal dovolání za přípustné podle § 238 odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 1995, "jehož jest užít vzhledem k čl. II odst. 4 zákona č. 238/1995 Sb." Nejvyšší soud se zabýval, jak uvedl, toliko důvodem podle ust. § 241 odst. 1 písm. d) o.s.ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci. K otázce pasivní věcné legitimace uvedl, že město H. k 1. dubnu 1991 nemovitosti nedrželo a že obec "může být osobou povinnou podle zákona č. 87/1991 Sb. jen tehdy, jestliže nemovitosti, o které je spor, přešly do jejího vlastnictví po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. s povinností je vydat". Tak však tomu v posuzovaném případě nemohlo být, neboť žalobkyně uplatnila nárok na jejich vydání před 24. 5. 1991, kdy zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, nabyl účinnosti. Nejvyšší soud dodal, že v daném případě stát nepřevedl na město H. sporné nemovitosti "ani jiným způsobem". Proto "platí, že žalovaný povinnou osobou není". Nejvyšší soud uzavřel, že "právní posouzení věci odvolacím soudem, měřeno uplatněným dovolacím důvodem, je ...správné", a dovolání jako nedůvodné zamítl.

Ústavní stížnost, (v níž je žalovaná strana označována jako "Obec město H."), vytýká rozsudku Nejvyššího soudu, že právně posuzoval daný případ z hlediska otázky, kdo byl k 1. 4. 1991 vlastníkem předmětných nemovitostí, ač se měl zabývat otázkou, kdo tyto nemovitosti držel. Stěžovatelka ve stížnosti zejména též uvádí, že "soudy zavinily ...výrazný časový odklad konečného rozhodnutí, porušily tím současně důležitou zásadu rovnosti účastníků...". Tvrdí rovněž, že "soudy ...zavinily nečitelnost nástupnictví původní žalované strany... postupem soudů byla zpochybněna zásada svobody žalobce, rovnosti obou účastníků a důstojnosti nejen účastníků, ale i soudního řízení ve smyslu čl. 1 úst. zákona 23/1991 Sb.". Závěrem stěžovatelka uvádí, že "poslední rozhodnutí soudu zcela přehlédlo právní, faktické i funkční důkazy...".

Ústavní soud zkoumal ústavní stížnost, rozhodnutí Nejvyššího soudu i dalších obecných soudů, jež rozhodnutí, proti němuž ústavní stížnost směřuje, předcházela. Činil tak se zřetelem na možné porušení základních práv stěžovatelky, zaručených jí ústavním zákonem. Pokud jde o formální stránku případu, stěžovatelka se v ústavní stížnosti nepřesně dovolává "zásad základních lidských práv podle ústavního zákona č. 23/1991 Sb.". Stěžovatelka nepřihlédla k ústavnímu zákonu č. 1/1993 Sb., Ústavě České republiky, zejména též k jejím přechodným a závěrečným ustanovením, jakož i k usnesení předsednictví ČNR č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), jako součásti ústavního pořádku České republiky. Ústavní soud přisvědčil tvrzení stěžovatelky, že pro určení povinné osoby ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. je rozhodné, zda věc drží, respektive ke dni účinnosti zákona držela, nikoli to, zda věc vlastnila. Je tedy právně významné pouze toto oprávnění, jež může, ale nemusí, být výronem vlastnického práva, jež tudíž může existovat také jako samostatný druh věcného práva. (Není však relevantní pouhá detence, zmiňovaná stěžovatelkou v dovolání.) Skutečnost, že není třeba, aby povinná osoba ke dni účinnosti zákona byla vlastnicí předmětné věci (vlastníkem byl nepochybně čsl. stát), však, samozřejmě, sama o sobě neznamená, že povinnou osobou bylo in concreto město H., jak stěžovatelka od počátku tvrdí. Bylo by snad možno připustit, že od účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, město H. fakticky spravovalo předmětné nemovitosti. Bylo-li tomu tak, pak snad lze připustit, že byl ke dni účinnosti zákona splněn jeden z předpokladů naplnění pojmu "držba" ve smyslu ust. § 4 zákona. K naplnění tohoto pojmu, k tomu, aby určitá osoba byla držitelem, je třeba však také toho, aby měla vůli s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi). To lze dovodit ze souvislosti ust. § 4 zákona a § 129 občanského zákoníku. Nelze mít za prokázáno, že tomu tak bylo v případě právnické osoby, jíž je město H., že tato osoba byla držitelem (zákon, na rozdíl od občanského zákoníku, výslovně nediferencuje mezi držitelem oprávněným a neoprávněným). Potud k problematice držby a vlastnictví, již nad rámec ochrany základních práv zaručených ústavním zákonem.

Jestliže stěžovatelka tvrdí porušení práv na soudní ochranu, pak k tomu Ústavní soud uvádí, že taková porušení nebyla shledána. Neexistence takového porušení je evidentní zejména ve vztahu k čl. 37 odst. 2 Listiny, neboť právo na právní pomoc nebylo porušeno (ani jen ohroženo). Pokud jde o čl. 38 odst. 2 Listiny, je skutečností, že doba, jaká uplynula od podání dovolání u soudu dne 1. 3. 1995 do jeho projednání v prosinci 1998, se může jevit jako nepřiměřená. Zbytečné průtahy však nebyly shledány. Ústavní soud vzal na zřetel, že průtahy nastaly v souvislosti se změnou občanského soudního řádu, se změnou funkční příslušnosti týkající se rozhodování o dovolání. Nebyly zjištěny průtahy neodůvodněné. (Dodává se pro úplnost, že petitem ústavní stížnosti je žádán výhradně postup podle ust. § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Petitu subsidiárního není.)

Ústavnísoud není obecným soudem a rozhodnutí obecného soudu zruší jen tehdy, jestliže zjistí, že bylo porušeno ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy zaručené základní právo osoby nebo její svoboda. Takové porušení nebylo Ústavním soudem zjištěno. Proto byla ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2000 Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru