Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1566/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.01.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost... více
Věcný rejstříkinterpretace
předběžná otázka/ESD
ochranná známka
průmyslové vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.1566.15.1
Datum podání25.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

441/2003 Sb., § 7 odst.1 písm.a, § 25


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1566/15 ze dne 26. 1. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Sky International AG, se sídlem Stockerhof, Dreikönigstrasse 31a, Zurich, Švýcarsko, zastoupené Mgr. Karlem Šindelkou, advokátem, se sídlem Maiselova 15, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 10 As 100/2014-120, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 5. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka v ústavní stížnosti poté, co obšírně popsala průběh řízení před správními orgány a správními soudy, předkládá Ústavnímu soudu svůj výklad § 7 odst. 1 písm. a) zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochranných známkách"), a dovozuje, že výklad citovaného ustanovení, jak jej provedl Nejvyšší správní soud, nebyl učiněn v souladu se zásadami unijního práva. Stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu zejména vytýká, že založil své rozhodnutí na výkladu ustanovení čl. 4 odst. 1 písm. b) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES ze dne 22. října 2008, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, a potažmo pojmu unijního práva "rozlišovací způsobilost" ve vztahu k existenci různých možných významů označení, aniž by se zabýval otázkou existence povinnosti položit v tomto směru předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr"). V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na rozsudek Soudního dvora ze dne 23. října 2003 ve věci C-191/0] P OHIM v. WM Wrigley Jr. Company (DOUBLEMINT), ve kterém Soudní dvůr dospěl ke zcela opačnému závěru než Nejvyšší správní soud, a to, že k závěru o nedostatku rozlišovací způsobilosti postačí, pokud by označení mohlo být užito způsobem, který je popisný ve vztahu k relevantním výrobkům a službám, a konstatoval, že zápis označení je třeba zamítnout, pokud alespoň jeden z jeho významů popisuje vlastnosti předmětných výrobků nebo služeb. Stěžovatelka se domnívá, že postup Nejvyššího správního soudu, který řádně nezdůvodnil, proč nevznesl předběžnou otázku k Soudnímu dvoru, je třeba ve smyslu předchozí judikatury Ústavního soudu kvalifikovat jako výkon svévole, který je v rozporu s principem právního státu a zakládá porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

Z obsahu spisů Městského soudu v Praze sp. zn. 9 A 175/2000 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 As 100/2014, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutími ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. O-460712, čj. O-460712/76377/2008/ÚPV a sp. zn. O-460715, čj. O-460715/76379/2008/ÚPV, Úřad průmyslového vlastnictví zamítl námitky právního předchůdce stěžovatelky - společnosti British Sky Broadcasting Group plc, se sídlem Isleworth, Velká Británie, podané podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách proti zápisu barevného kombinovaného označení ve znění "Skylink" zn. sp. O-460712 a kombinovaného označení sp. zn. O-460715 do rejstříku ochranných známek. Proti citovaným rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví podala British Sky Broadcasting Group plc rozklad, který předseda Úřadu průmyslového vlastnictví rozhodnutími ze dne 11. 6. 2010, čj. O-460712/36259/2009/ÚPV a čj. O-460715/36258/2009/ÚPV, zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví napadla stěžovatelka žalobami, které Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2014, č. j. 9 A 175/2010 -177, zamítl. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.

Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.

Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.

Podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách platí, že přihlašované označení se nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných u Úřadu průmyslového vlastnictví vlastníkem starší ochranné známky, pokud z důvodu shodnosti či podobnosti se starší ochrannou známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků či služeb, na něž se přihlašované označení a ochranná známka vztahují, existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti; za pravděpodobnost záměny se považuje i pravděpodobnost asociace se starší ochrannou známkou.

Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že je v projednávané věci možno konstatovat toliko jistou podobu mezi namítanými ochrannými známkami a přihlašovanými označeními, která je dána tím, že první tři písmena slovního prvku přihlašovaných označení se shodují se slovním prvkem "Sky", jímž jsou tvořeny namítané ochranné známky. Tato podobnost však nestačí k tomu, aby bylo možné dospět k závěru, že porovnávaná označení jsou si zaměnitelně podobná. Na tomto místě Městský soud v Praze připomenul jeden z obecných principů pro posuzování zaměnitelnosti označení, podle kterého zápisnou nezpůsobilost přihlašovaného označení ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách indikuje jen podobnost závadná, tj. podobnost zaměnitelná. Taková podobnost, jak správně dle Městského soudu v Praze dovodil Úřad průmyslového vlastnictví, u porovnávaných označení z důvodů, které ve svém rozsudku soud dále podrobně rozvedl (zejména na str. 24 až 34), neexistuje, a to vzhledem k jejich vzájemným, nikoliv nepodstatným rozdílům. Závěr Úřadu průmyslového vlastnictví o neexistenci pravděpodobnosti záměny přihlašovaných označení s namítanými ochrannými známkami na straně veřejnosti proto měl Městský soud v Praze za zcela v souladu se zákonem, když neshledal ani projev libovůle ze strany správního orgánu, jehož závěry, ke kterým dospěl na základě řádného zhodnocení zjištěného skutkového stavu věci, jsou srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodněny, mají oporu ve spise, a neodporují zásadám známkového práva.

S těmito závěry se ztotožnil v napadeném rozsudku i Nejvyšší správní soud, který taktéž dovodil, že skutečnost, že slovní prvek "Sky" obsažený ve starších ochranných známkách stěžovatelky je zcela zahrnut v napadených označeních "Skylink", nepochybně zakládá určitou míru jejich vzájemné podobnosti. Ve shodě s Městským soudem v Praze však Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že se nejedná o podobnost "závadnou". Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukázal na své závěry vyplývající z rozsudku ze dne 23. 7. 2008, č. j. 4 As 90/2006-123, jehož závěry pro svou obecnost považuje na rozdíl od stěžovatelky za dopadající i na danou věc. Jedná se zejména o právní názor, podle něhož je přípustná koexistence porovnávaných označení, pokud "pozdější ochranná známka, byť by obsahovala i ochrannou známku starší, je ztvárněna tak, že nemůže podle všech okolností, které je třeba brát v úvahu, způsobit pravděpodobnost záměny s takovouto starší ochrannou známkou." Nejvyšší správní soud poté, co se zabýval otázkou podobnosti přihlašovaných označení s ochrannými známkami stěžovatelky z hlediska vizuálního, fonetického, sémantického, včetně posouzení celkového dojmu srovnávaných označení, dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že v případě zapisovaného označení "Skylink" a ochranných známek stěžovatelky neexistuje taková podobnost, jež by způsobovala pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti.

Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které se se všemi námitkami stěžovatelky vypořádalo způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl, když vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikoval odpovídající zákonné normy i judikaturu. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že správní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud nemůže stěžovatelce přisvědčit ani co se týče namítaného způsobu, jakým se Nejvyšší správní soud vypořádal s unijním aspektem dotčené věci. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelce je nutno dát za pravdu v tom, že nesprávným zohledněním, či přímo nezohledněním unijního aspektu případu se soudy mohou dopustit porušení práva na spravedlivý proces, zejména v jeho aspektu práva na zákonného soudce. To Ústavní soud potvrdil v nálezu sp. zn. II. ÚS 2504/10 ze dne 11. 9. 2012 (N 154/66 SbNU 311), či v nálezu sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57), ve kterém uvedl, že "přestože položení předběžné otázky je věcí komunitárního práva, za určitých okolností její nepoložení v rozporu s tímto právem může přivodit i porušení ústavně garantovaného práva na zákonného soudce. Je totiž třeba mít na zřeteli fakt, že předpokladem oprávnění podat ústavní stížnost je vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje ... O porušení práva na zákonného soudce půjde v případě aplikace komunitárního práva tehdy, kdy český soud (jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky, které poskytuje podústavní právo) nepoloží předběžnou otázku ESD svévolně, tedy v rozporu s principem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). ... Ústavní soud uvádí, že za výkon svévole považuje i takové jednání soudu poslední instance aplikujícího normy komunitárního práva, které zcela opomene položit si otázku, zda by měl soud vznést předběžnou otázku k ESD a její nepoložení řádně neodůvodní včetně posouzení výjimek, které vypracoval ve své judikatuře ESD. Jinými slovy jde o případ, kdy soud nebere vůbec v potaz pro něj závaznou existenci kogentní úpravy obsažené v článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství."

O takovou situaci však v nyní posuzované věci zjevně nešlo. Není pochyb o tom, že se projednávaný případ týkal i práva Evropské unie, nelze však tvrdit, že by Nejvyšší správní soud tento unijní aspekt přehlédl či opomněl. Nejvyšší správní soud s poukazem na svůj shora již zmíněný rozsudek ze dne 23. 7. 2008, č. j. 4 As 90/2006-123, uvedl, že zaměnitelnost je nutno zkoumat vždy z několika hledisek, a to především vizuálního, fonetického a významového. Zdůraznil, že základním a rozhodujícím kritériem pro posouzení zaměnitelnosti známek označujících shodné nebo podobné výrobky či služby je vždy hledisko běžného spotřebitele, tedy posouzení, zda známky jsou natolik odlišné (distinktivní), že nemohou u běžného spotřebitele vyvolat možnost záměny a v tomto směru ho uvést v omyl. Zkoumání podobnosti nemůže být přitom založeno pouze na formálním porovnání jednotlivých prvků, ale musí se zakládat na porovnání známkových motivů střetnuvších se označení - tj. rozhodujících složek porovnávaných označení, které při celkovém posuzování jsou výrazem charakteristických vlastností srovnávaných označení. K tomu Nejvyšší správní soud odkázal na rozsudek Soudního dvora ve věci SABEL BV proti Puma AG, Rudolf Dassler Sport. V bodě 99 napadeného usnesení pak Nejvyšší správní soud stěžovatelce vyložil, proč považuje její odkaz na rozhodnutí Tribunálu ve věcech Matratzen Concord GmbH proti OHIM a Volkswagen AG proti OHIM za zavádějící. V souvislosti s dominancí slovního prvku "Sky" vůči slovnímu prvku "link" v rámci označení "Skylink" poukazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek Tribunálu ve věci Reemark Gesellschaft für Markenkooperation mbH proti OHIM, bod 36; pokud jde o četnost ochranných známek obsahujících prvek "Sky", na rozsudek Tribunálu ve věci Grupo Sada, pa, SA proti OHIM, body 81 až 90. V bodech 104, 106, 108 a 121 napadeného rozsudku se pak Nejvyšší správní soud vypořádal s odkazy stěžovatelky na tam uvedená rozhodnutí Tribunálu. Ostatně již samotný závěr odůvodnění napadeného rozsudku, v němž Nejvyšší správní soud dovozuje, že celkový dojem srovnávaných označení tvořený kombinací jednoslovného označení "Skylink" doplněného grafickým prvkem s přihlédnutím ke zvýšené pozornosti průměrného spotřebitele při nákupu předmětných výrobků a služeb jejich zaměnitelnou podobnost nenaznačuje, je zakončen konstatováním, že "žádný z jednotlivých relevantních prvků srovnávaných označení není způsobilý založit zaměnitelnou podobnost ve smyslu shora citovaných rozhodnutí Tribunálu ve věcech Matratzen Concord GmbH proti OHIM a Volkswagen AG proti OHIM...".

Ze shora uvedeného je zjevné, že Nejvyšší správní soud pracoval jak se sekundárním právem Evropské unie, tak s výkladovou judikaturou Soudního dvora vztahující se k předmětné směrnici unijního práva. Nešlo tudíž ze strany Nejvyššího správního soudu ani o opomenutí unijního aspektu případu, ani o svévolné odmítnutí položit předběžnou otázku k Soudnímu dvoru.

Ústavní soud na tomto místě připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Na druhou stranu Ústavní soud opakovaně uvedl, že za určitých okolností může nepoložení předběžné otázky v rozporu s právem Evropské unie zapříčinit i porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce; i v takovém případě však referenčním kritériem zůstává ústavní pořádek České republiky (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2553/07 ze dne 15. 2. 2010). Porušením práva na zákonného soudce tedy není každé porušení povinnosti položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení při takovém rozhodování nesoucí znaky svévole [k podrobnějšímu vymezení těchto pochybení viz nález sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. 11. 2011 (N 202/63 SbNU 357)].

Také dle závěrů plynoucích z judikatury Evropského soudu pro lidská práva Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně nezaručuje právo na to, aby vnitrostátním soudem posuzovaný případ byl předložen v rámci předběžného řízení jinému soudu, ať již vnitrostátnímu či nadnárodnímu. Nicméně s ohledem na ustanovení článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie nelze vyloučit, že odmítnutí vnitrostátního soudu předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru může za určitých okolností zasáhnout do práva na spravedlivý proces (a to zejména v případě, kdy toto rozhodnutí vnitrostátního soudu nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva), pokud takové odmítnutí nebylo dostatečně odůvodněno (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 9. 2011 ve věci Ullens de Schooten a Rezabek proti Belgii, stížnosti č. 3989/07 a 38353/07, uveřejněné mj. v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 2/2012, str. 115 a násl.).

Podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie je soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, povinen obrátit se na Soudní dvůr, jestliže během řízení vyvstane otázka výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Evropské unie. Podle judikatury Soudního dvora (rozsudek ze dne 6. října. 1982 ve věci C-283/81 Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanita) soudy členských států tuto povinnost nemají, pokud 1/ otázka komunitárního (dnes unijního) práva není významná pro řešení daného případu, 2/ existuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé), 3/ výklad a správná aplikace komunitárního práva jsou naprosto zjevné (tzv. acte clair).

Doktrínu acte clair aplikuje při svém rozhodování i Ústavní soud (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2553/07 ze dne 15. 2. 2010, usnesení sp. zn. I. ÚS 1324/08 ze dne 17. 9. 2008), který na jedné straně připouští, že za určitých okolností může nepoložení předběžné otázky v rozporu s komunitárním právem zapříčinit porušení ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a na zákonného soudce, současně však připomíná, že porušením práva na zákonného soudce není každé nepoložení předběžné otázky soudem prvního stupně, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení, které může spočívat ve svévolném či na první pohled zcela nesprávném nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru například za situace, kdy měl soud sám o interpretaci komunitárního práva pochyby a předběžnou otázku přesto nepoložil, ačkoliv nebyly dány podmínky pro výjimku osvobozující jej od této povinnosti. Takovým postupem by totiž byla svévolně popírána výlučná pravomoc Soudního dvora k závaznému výkladu unijního práva.

Z uvedeného je zřejmé, že pouhé tvrzení účastníka řízení, že vyvstala potřeba položení předběžné otázky, samo o sobě nestačí k tomu, aby byla založena povinnost soudu ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, pokud soud současně nedospěje (s pomocí i shora naznačeného testu) k tomu, že bez předložení předběžné otázky nemůže dospět k rozhodnutí ve věci samé, souladnému s unijním právem. Za situace, kdy se Nejvyšší správní soud výkladem unijních předpisů zabýval a své závěry podpořil analýzou judikatury Soudního dvora, která na danou věc přímo dopadá, nemůže Ústavní soud dojít k závěru, že by nepoložení předběžné otázky bylo důsledkem svévole. Za této situace musí Ústavní soud uzavřít, že Nejvyšší správní soud svým postupem ve stěžovatelčině věci neporušil své povinnosti, jež mu vyplývají z článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, a v důsledku toho ani stěžovatelčino právo na spravedlivý proces a na zákonného soudce namítané ústavní stížností.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavním pořádkem nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru