Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 156/95Nález ÚS ze dne 14.02.1996K závaznosti právního názoru, obsaženého v kasačním rozhodnutí ÚS, v dalším řízení před obecným soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
konfiskace majetku
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 9/5 SbNU 63
EcliECLI:CZ:US:1996:2.US.156.95
Datum podání12.06.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 83, čl. 87

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb., § 1 odst.1

87/1991 Sb., § 2 odst.1 písm.c, § 5, § 6 odst.2

99/1963 Sb., § 226


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 156/95 ze dne 14. 2. 1996

N 9/5 SbNU 63

K závaznosti právního názoru, obsaženého v kasačním rozhodnutí ÚS, v dalším řízení před obecným soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti B.

W. bytem Ch., zastoupené JUDr. J. V., Advokátní kancelář, proti

rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 14. 4. 1995, sp. zn. 18

Co 228/95, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, ze

dne 15. 9. 1994, sp. zn. 9 C 313/92, za účasti Městského soudu

v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1995, sp. zn.

18 Co 228/95, se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se navrhovatelka domáhala

zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1995, sp.

zn. 18 Co 228/95, potvrzujícího rozsudek Obvodního soudu pro Prahu

3 ze dne 15. 9. 1994, sp. zn. 9 C 313/92, kterými byl zamítnut

návrh dle § 3 odst. 2 písm. c) a e) zák. č. 87/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 87/1991 Sb.), na uložení

povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, domu v k. ú.

P.-Ž., se stavební parcelou, jež byly odňaty původním vlastníkům,

z nichž každému patřila ideální 1/3, a to jejímu dědečkovi MUDr.

J. B. st., jejímu otci MUDr. J. B. ml. a jejímu strýci MUDr. H.

B., na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.,

přestože pro aplikaci tohoto dekretu nebyly splněny zákonné

podmínky.

Soud prvního stupně žalobu zamítl, s odůvodněním, že

navrhovatelka jednak podala výzvu k vydání pouze 1/6 nemovitostí,

jejímž vlastníkem byl její otec, a jednak z důvodu, že k odnětí

nemovitostí došlo podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945

Sb., tj. mimo rozhodné období, vymezené zák. č. 87/1991 Sb.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, s tím,

že byl dostatečným způsobem zjištěn a správně po právní stránce

vyhodnocen skutkový stav, neboť vzhledem k tomu, že žalobkyně

řádně v prekluzivní lhůtě uplatnila nárok pouze na spoluvlastnický

podíl na nemovitostech svého otce, nebylo pro soudní řízení

rozhodné, jakým způsobem přešly na stát spoluvlastnické podíly

jejího dědečka a strýce. Přitom spoluvlastnický podíl na

nemovitostech, patřící jejímu otci, byl konfiskován dekretem č.

108/1945 Sb., tedy přímo ze zákona dnem jeho účinnosti, tj. 30.

10. 1945. Výměr správního orgánu měl jen deklaratorní charakter,

který vymezoval osobu vlastníka a konkrétní majetek podléhající

konfiskaci. Tímto výměrem byl soud ve smyslu § 135 odst.

2 o. s. ř. vázán a jeho správnost není proto oprávněn

přezkoumávat.

V ústavní stížnosti navrhovatelka namítala, že rozhodnutím

soudu došlo k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod, neboť v řízení podle zák. č. 87/1991 Sb. měl soud

zkoumat zákonnost rozhodnutí správních orgánů o konfiskaci

nemovitostí, protože se zcela jasně jednalo o akty politické

perzekuce. Konkrétně stěžovatelka uvedla, že původní vlastníci

nemovitostí byli za války pronásledováni pro svůj židovský původ

a postoj k nacismu. Dědeček, otec i strýc stěžovatelky byli

vězněni, jejímu otci nebyl povolen sňatek s její matkou, která

byla árijského původu, a byla mu odepřena promoce. Proto, přestože

její předci byli německé národnosti, nebyli po válce odsunuti, což

také příslušným orgánům prokázali, a správní orgány tento stav

respektovaly. Teprve poté, co byli její otec a strýc rozsudkem

Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 1948, sp. zn. Tk VI

2348/48, odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody za pomoc

k přechodu státních hranic, byla dodatečně vyslovena konfiskace

celého majetku dle § 1 odst. 1 bod 2 dekretu č. 108/1945 Sb.,

neboť jiným způsobem nebylo možné v trestním řízení konfiskaci

majetku zajistit. Dále navrhovatelka uvedla, že protože její

dědeček nebyl trestním rozsudkem odsouzen, došlo ke zrušení

konfiskace, týkající se jeho podílu. Konečně namítala, že

rozhodnutí o konfiskaci, pokud jde o bratra jejího otce, nebylo

řádně doručeno, ačkoliv byl jeho pobyt správnímu orgánu znám,

protože si v té době odpykával trest odnětí svobody.

Městský soud se ve vyjádření k ústavní stížnosti odvolal na

odůvodnění rozsudku, který v této věci vydal, s tím, že na svých

právních závěrech trvá a navrhuje pro případ, že stížnost nebude

odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, její zamítnutí.

Bytový podnik v P. přípisem ze dne 22. 8. 1995 sdělil, že se

vzdává svého postavení vedlejšího účastníka řízení.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není

běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není

vrcholem soustavy obecných soudů, a ani není ve vztahu k těmto

soudům soudem nadřízeným, a za předpokladu, že tyto soudy

postupovaly v souladu s principy, stanovenými v hlavě páté Listiny

základních práv a svobod (dále jen Listina), není oprávněn do

jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Vzhledem k tomu, že

navrhovatelka uplatnila námitky, spočívající právě v porušení

ustanovení hlavy páté Listiny, nezbylo než se věcí zabývat.

V této souvislosti Ústavní soud z připojeného spisu Obvodního

soudu pro Prahu 3, sp. zn. 9 C 313/92, zjistil, že v řízení před

obecnými soudy bylo vzato za prokázáno, že navrhovatelka není

osobou oprávněnou k vydání věcí dle zák. č. 87/1991 Sb., neboť

k odnětí nemovitostí došlo mimo rozhodné období, na základě

dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., tj. přímo ze zákona

dnem jeho účinnosti k 30. 10. 1945, na čemž nic nemění, že

rozhodnutí správních orgánů - výměry byly vydány v rozhodném

období, protože měly jen deklaratorní charakter, kterým se

vymezovaly osoby vlastníků a majetek podléhající konfiskaci, navíc

je jimi soud dle § 135 odst. 2 o.s.ř. vázán. Kromě toho soudy

dovodily, že vzhledem ke včas podané výzvě pouze ohledně majetku

po zemřelém otci navrhovatelky, je na místě se zabývat důvodem

přechodu na stát z hlediska § 6 zák. č. 87/1991 Sb. právě u tohoto

majetku, a nikoliv u majetku po dědečkovi a strýci, kterého se

domáhala v žalobě.

Také Ústavní soud se především musel vypořádat s otázkou, zda

navrhovatelka uplatnila včas výzvu k vydání věci dle § 5 odst. 1,

2 zák. č. 87/1991 Sb. v poměru ke všem bývalým podílovým

spoluvlastníkům, tj. ke všem třem třetinám, či nikoliv, neboť

věcí, která má být vydána dle zák. č. 87/1991 Sb., je

i spoluvlastnický podíl na věci [srov. Stanovisko občanskoprávního

kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1993, Cpjn 50/93,

publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (ročník

1993, str. 252), jakož i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne

23. 3. 1994, sp. zn. 3 Cdo 62/93, a konečně i Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 16. 1. 1991, sp. zn. 6 Co 167/91,

uveřejněné taktéž ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek

(ročník 1992 pod číslem 36)]. V tomto směru pak z dokladů,

předložených navrhovatelkou, týkajících se korespondence s osobou

povinnou, Ústavní soud zjistil a vzal za prokázáno, že

navrhovatelka v prekluzivní lhůtě, upravené v § 5 odst. 2, ve

spojení s § 35, zák. č. 87/1991 Sb., tj. do 30. 9. 1991, uplatnila

výzvou, došlou povinné osobě na podatelnu dne 15. 4. 1991, nárok

pouze na podíl po svém otci MUDr. J. B., a to rovnající se 1/6

domu v P.na . Další přípis, kterým si již nárokuje navrhovatelka

2/3 téhož domu, je však až ze dne 4. 11. 1991, tj. po uplynutí

zákonné prekluzivní lhůty, a totéž platí ohledně přípisu ze dne

1. 12. 1991, v němž se domáhá vydání celého domu. Lze tedy

konstatovat, že nárok byl uplatněn včas, pouze pokud jde o podíl

ve smyslu samostatné věci, rovnající se 1/6 nemovitostí po otci

navrhovatelky MUDr. J. B., a to mimo uvedené, proto, že výzva je

nejenom podmínkou vzniku nároku, ale současně i jeho konkretizací,

a dokonce i podkladem jeho vlastní realizace dle § 5 odst. 3 a 4

zák. č. 87/1991 Sb.

Z důvodů shora uvedených se proto Ústavní soud

v dalším zkoumání ústavní stížnosti navrhovatelky proti napadeným

rozhodnutím zabýval pouze nárokem navrhovatelky na 1/6

nemovitostí, týkající se podílu jejího otce, a dospěl k závěru, že

nemůže obstát názor Městského soudu v Praze, v němž dovozuje, že

navrhovatelka není osobou oprávněnou dle zák. č. 87/1991 Sb.,

neboť k odnětí nemovitostí došlo mimo rozhodné období, na základě

dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., ke dni jeho

účinnosti, tj. ke dni 30. 10. 1945, jestliže splnění podmínek

ustanovení § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.

může soud posuzovat právě tehdy, když správní orgán rozhodoval až

po 25. 2. 1948, o tom, jsou-li splněny podmínky podle dekretu č.

108/1945 Sb., jak již bylo ostatně judikováno nejen Ústavním

soudem ČR v nálezech ze dne 22. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 56/94; ze

dne 21. 8. 1995, sp. zn. IV. ÚS 193/95; nebo ze dne 12. 10. 1995,

sp. zn. III. ÚS 39/95; ale i Vrchním soudem v rozsudku ze dne 30.

12. 1994, sp. zn. 4 Cdo 174/94. Protože v dané věci byl majetek po

otci navrhovatelky konfiskován výměrem ÚNV hl. m. Prahy ze dne

25. 6. 1948, čj. 42-275-NS-48, který nabyl právní moci dne 31. 5.

1951, a protože navrhovatelka právě tvrdí, že její otec nesplňoval

hmotněprávní podmínky § 1 odst. 1 bod 2 dekretu č. 108/1945 Sb.,

neboť byl za války persekuová n odmítnutím být na německé

univerzitě promován titulem MUDr., neumožněním sňatku s osobou

árijského původu, a dokonce i vězněním, takže se na něj vztahovala

výjimka z konfiskace, a v dalším má z těchto důvodů za to, že šlo

v případě výměru o akt politické perzekuce vyvolaný skutečností,

že se její otec podílel na tehdy trestné činnosti poskytnutím

pomoci k přechodu státních hranic, za což byl také rozsudkem

Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 1948, sp. zn. Tk VI

2348/48, odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, bude

nutno se věcí znovu zabývat, eventuelně s tím, že zjištěná

nezákonnost správních aktů, spočívající v tom, že se na otce

navrhovatelky měla vztahovat výjimka dle § 1 odst. 1 bod 2 dekretu

č. 108/1945 Sb., musí být následně vyhodnocena v tom smyslu, zda

založila či nikoliv politickou perzekuci ve smyslu § 6 odst. 2

a § 2 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Pokud se tedy soudy věcí v tomto

smyslu nezabývaly, má Ústavní soud za to, že v řízení, která

napadeným rozhodnutím předcházela, nebyla právům navrhovatelky

poskytnuta dostatečná ochrana, v tom smyslu, že by bylo

realizováno právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny

a splněna povinnost soudů postupovat stanoveným způsobem dle čl.

90 Ústavy. Z těchto důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než napadená

rozhodnutí zrušit dle § 82 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 písm. a)

zák. č. 182/1993 Sb.

Rozhodnutí Ústavního soudu je podle ustanovení čl. 89 odst.

2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby, s tím, že za situace,

kdy je Ústavní soud nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov.

hlava čtvrtá, čl. 83, čl. 87 Ústavy), jsou obecné soudy per

analogiam vázány právním názorem Ústavníhosoudu taktéž dle § 226

o.s.ř.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. 2. 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru