Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 156/06 #1Nález ÚS ze dne 06.03.2008Slovenské důchody IX - aplikace Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení stát... více
Věcný rejstříkDiskriminace
občanství
hmotné zabezpečení
Důchod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 50/48 SbNU 585
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.156.06.1
Datum vyhlášení08.04.2008
Datum podání20.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 30 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1 odst.1

228/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 20

Ostatní dotčené předpisy

155/1995 Sb., § 30


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud Ústavní soud ve svých nálezech vyložil jak má být interpretován a aplikován článek 20 Smlouvy uzavřené mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, vyhlášené pod č. 228/1993 Sb., a tyto závěry se plně vztahují na projednávanou věc, tj. představují pro danou věc zákon v materiálním smyslu, vzniklo stěžovatelce legitimní očekávání podle čl. 1 odst. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod na to, že jí bude přiznána majetková hodnota v podobě vyrovnávacího příspěvku k důchodu. Nepřiznání vyrovnávacího příspěvku představovalo zásah do rovnosti stěžovatelky v právu na přiměřené zabezpečení ve stáří podle čl. l a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky O. K. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 6. března 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 4 Ads 5/2005, z důvodu rozporu s čl. 1 odst. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatelka se domáhala přiznání vyrovnávacího příspěvku k důchodu přiznanému a trvale vyplácenému Sociální pojišťovnou v Bratislavě, a to na základě Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení. Z důvodu následování manžela stěžovatelka žila na různých místech v ČR a SR, v době přiznání nároku na důchod žila v SR a od roku 2000 trvale žije v ČR, jejíž se stala státní občankou.

Česká správa sociálního zabezpečení žádost stěžovatelky zamítla. Krajský soud zamítl žalobu a Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. Nadto se v odůvodnění Nejvyšší správní soud zabýval rozhodnutími Ústavního soudu ve věcech aplikace Smlouvy mezi ČR a SR a uvedl, že je nepochybně respektuje ve smyslu kasačním, nikoliv však ve smyslu precedenčním. Domnívá se totiž, že má-li mít právní názor sílu precedentu, musí vyřešit alespoň základní otázky, které by musel řešit i zákonodárce koncipující úpravu takového plnění, přičemž tomuto požadavku podle jeho názoru Ústavní soud nevyhověl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v její věci správní orgán a soudy nerespektovaly nálezy Ústavního soudu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud uvedl, že podstata ústavní stížnosti se koncentruje na řešení otázky, zda rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, dle kterého stěžovatelka nemá nárok na vyrovnávací příspěvek, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na důchod za rovných podmínek, a to tím, že Nejvyšší správní soud rozhodl v rozporu s předchozí judikaturou Ústavního soudu řešící případy podobné stěžovatelčině věci.

Tato otázka měla navíc obecnější význam vzhledem k vážným námitkám, jež Nejvyšší správní soud vznesl proti Ústavním soudem vysloveným principům týkajícím se povinnosti obecných soudů reflektovat ústavněprávní výklady obsažené v nálezech Ústavního soudu.

Ústavní soud uvedl, že projednávanou věcí se opakovaně zabýval ve svých nálezech (II. ÚS 405/02, III. ÚS 252/04, IV. ÚS 158/04, Pl. ÚS 4/06, IV. ÚS 301/05, IV. ÚS 298/06), v nichž vyložil jak je třeba při uplatnění práva jednotlivce na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 Listiny interpretovat a aplikovat příslušná zákonná ustanovení, resp. jak nahlížet na čl. 20 Smlouvy uzavřené mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení či Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71.

Závěry, k nimž Ústavní soud dospěl ve výše citovaných nálezech, se plně vztahují i na projednávanou věc, tj. pro řešení dané věci obecnými soudy představují zákon v materiálním smyslu. Za těchto okolností stěžovatelce vzniklo legitimní očekávání (čl. 1 odst. 1 Protokolu k Úmluvě v judikatuře ESLP) na to, že jí bude přiznána majetková hodnota v podobě vyrovnávacího příspěvku, jehož výše bude stanovená dle zásad respektujících rovnost stěžovatelky v právu na přiměřené zabezpečení ve stáří (čl. 1 ve spojení s čl. 30 odst. 1 Listiny), které byly judikovány shora citovanými rozhodnutími Ústavního soudu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatoval, že nerespektováním čl. 1 Listiny byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu porušena základní práva stěžovatelky garantovaná čl. 1 odst. 1 Protokolu k Úmluvě a čl. 30 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Eliška Wagnerová. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 156/06 ze dne 6. 3. 2008

N 50/48 SbNU 585

Slovenské důchody IX - aplikace Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 6. března 2008 sp. zn. II. ÚS 156/06 ve věci ústavní stížnosti O. K. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. 4 Ads 5/2005, vydanému ve věci rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žádost o přiznání vyrovnávacího přídavku k důchodu, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení.

I. Nerespektováním čl. 1 Listiny základních práv a svobod došlo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. 4 Ads 5/2005 k zásahu do základních práv stěžovatelky garantovaných čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 19. 3. 2006 stěžovatelka napadla v záhlaví označené rozhodnutí, neboť měla za to, že Nejvyšší správní soud nerespektoval nálezy Ústavního soudu, čímž porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, a zasáhl tak do jejích základních práv.

2. Ústavní stížnost je přípustná [§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejdříve zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy o jí podané žádosti, kterou se domáhala přiznání vyrovnávacího přídavku k důchodu přiznanému a vyplácenému stěžovatelce trvale žijící v České republice Sociální pojišťovnou v Bratislavě (Slovenská republika), a to na základě Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, vyhlášené pod č. 228/1993 Sb. (dále jen "Smlouva"), v přepočtu na českou měnu.

4. Následně v ústavní stížnosti vyjádřila přesvědčení, že jak správní orgán, tak obecné soudy nerespektovaly nálezy Ústavního soudu, v nichž Ústavní soud konstatoval, že postup správního orgánu při aplikaci Smlouvy je protiústavní, čímž porušily čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Zdůraznila, že zejména nález ve věci sp. zn. III. ÚS 252/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 16), pokud jde o skutkové a právní skutečnosti, je téměř totožný s její právní věcí. Rozdíl je pouze v tom, že stěžovatelka byla vždy jen občankou ČSR a ČR a bydlela a pracovala v rámci ČSSR také na území ČR. Jak správní orgán, tak obecné soudy však tyto nálezy Ústavního soudu ignorují a naopak se dovolávají usnesení Ústavního soudu, kterým byla jiná podobná stížnost odmítnuta pro "zjevnou neopodstatněnost" (sp. zn. II. ÚS 21/04, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněno, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz).

5. Dále stěžovatelka konstatovala, že Nejvyšší správní soud sice v napadeném rozsudku odkazoval na čl. 9 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen "Pakt"), čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 12 Evropské sociální charty, týkající se zákazu diskriminace, ovšem tam, kde by odkaz jednoznačně svědčil stěžovatelce, příslušný text neuvedl. Nejvyššímu správnímu soudu rovněž vytkla, že v jejím případě měl dospět k závěru o porušení Paktem a Úmluvou zaručených sociálních práv proto, že ve vlastním státě (v Československu) pracovala v jeho východní části a nepřestěhovala se včas, tj. ještě v době jeho existence, do jeho části západní. Jen tak by totiž mohla předejít snížení výše důchodového nároku z účasti na důchodovém zabezpečení v Československu. Došlo tak dle jejího názoru k porušení čl. 18 Úmluvy ("zákaz zneužití omezení práv"), protože se dotyční občané včas nedozvěděli, co by mohla skutečnost setrvání již na území nového státu znamenat pro jejich důchodové nároky a jak by tomu mohli zabránit, čímž došlo ke zmenšení jejího majetku, což je Úmluvou chráněné právo, neboť majetkovým právem se rozumí i právo nabyté v oblasti sociální politiky.

6. V další části ústavní stížnosti se stěžovatelka věnovala konkrétním pasážím ústavní stížností napadeného rozsudku a zde uvedeným závěrům, se kterými nesouhlasila a s nimiž převážně v rovině jednoduchého práva polemizovala. Její argumenty, jak několikrát v ústavní stížnosti zdůraznila, se v mnohém shodují či opírají o argumentaci předloženou v obdobných kauzách týkajících se interpretace a aplikace Smlouvy, které byly předmětem rozhodování jak Nejvyššího správního soudu, tak i Ústavního soudu (S., G., W., R., He., Ho. atd.). S ohledem na výše uvedené okolnosti navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí svým nálezem zrušil.

II.

7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší správní soud, zastoupený JUDr. Petrem Průchou, který odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a argumentaci tam uvedenou a konstatoval, že argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti je téměř totožná s argumentací uvedenou v kasační stížnosti.

8. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.

III.

9. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelky a účastníka řízení rovněž vyžádal spis Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 5/2005, z něhož zjistil následující skutečnosti.

10. Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") rozhodnutím ze dne 27. 11. 2003 zamítla žádost stěžovatelky o přiznání vyrovnávacího přídavku k důchodu, který jí vyplácí Sociální pojišťovna - ústředí Bratislava podle Smlouvy. Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí správní žalobou, ve které tvrdila, že postupem při přiznávání starobního důchodu byla vystavena diskriminaci. Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 1. 11. 2004 sp. zn. 33 Cad 99/2004 žalobu zamítl s odůvodněním, že ČSSZ nepochybila, neboť zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, ani Smlouva pojem vyrovnávacího přídavku neznají (č. l. 23 spisu).

11. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost (č. l. 26 až 28 spisu), kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou (č. l. 45 až 62 spisu). Rozhodoval za situace, kdy se stěžovatelka, která je a byla občankou České republiky, v roce 1964 přestěhovala na Slovensko z důvodu následování svého manžela, občana ČSSR slovenské národnosti. Téhož roku se přestěhovali na Ostravsko, kde manžel pracoval v dolech až do roku 1971, následně poté se opět vrátili na Slovensko, kde stěžovatelka nepřetržitě pracovala až do roku 1995. Ke dni dosažení věku 55 let (3. 4. 1995) požádala o přiznání starobního důchodu, který jí byl dne 4. 4. 1995 přiznán Sociální pojišťovnou - ústředím v Bratislavě. V roce 2000 se stěžovatelka vrátila na území České republiky a požádala ve věci starobního důchodu o odstranění tvrdosti. Této žádosti nebylo rozhodnutím ministra práce a sociálních věcí ze dne 21. 8. 2001 vyhověno. Dne 27. 11. 2003 podala stěžovatelka žádost ČSSZ o přiznání vyrovnávacího příspěvku k důchodu vyplácenému Sociální pojišťovnou - ústředím v Bratislavě stěžovatelce do České republiky, o níž bylo rozhodnuto tak, jak je výše uvedeno.

12. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že od doby svého vzniku posuzuje právní věci, v nichž se objevuje prvek Smlouvy, konzistentně, přičemž odkázal na svá rozhodnutí sp. zn. 2 Ads 15/2003, 2 Ads 68/2003 či 6 Ads 62/2003 (s. 15 rozsudku). Vzhledem k tomu, že posledně citovaný rozsudek ve věci sp. zn. 4 Ads 62/2003 byl u Ústavního soudu předmětem řízení o ústavní stížnosti (vedené pod sp. zn. IV. ÚS 301/05 - stěžovatelka Ing. M. G.), které Ústavní soud nálezem ze dne 13. 11. 2007 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 47, nález č. 190) vyhověl, považuje Ústavní soud za vhodné v nyní projednávané věci pouze odkázat na narativní část daného nálezu (část I. A, body 2 až 17), ve které jsou nosné důvody rozhodování Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech podrobně reprodukovány, neboť je Nejvyšší správní soud plně převzal i do odůvodnění napadeného rozsudku v nyní projednávané věci. Na základě tam přednesených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelce byl sice s přihlédnutím k čl. 20 Smlouvy starobní důchod právem přiznán, nicméně ČSSZ nepochybila, když žádost o vyrovnávací příspěvek zamítla. Současně vyjádřil přesvědčení, že aplikací Smlouvy a zákona o důchodovém pojištění nedošlo k porušení ústavních principů právní jistoty a zákazu diskriminace. K odlišnému zacházení se skupinou pojištěnců podle sídla jejich zaměstnavatele, popř. podle místa jejich trvalého pobytu, došlo z objektivních příčin, podepřených racionálními důvody. Příčiny stavu, na který stěžovatelka poukázala, primárně tkví v zániku ČSFR a sekundárně pak v rozdílném ekonomickém, sociálním a právním vývoji České republiky po roce 1992, a nikoliv v užití kritérií, podle nichž se nástupnické státy přihlásily k závazkům odvozujícím se od společné minulosti (s. 59 rozsudku).

13. V závěrečné části odůvodnění svého rozhodnutí (s. 59 až 62 rozsudku) se Nejvyšší správní soud věnoval rozhodnutím Ústavního soudu v právních věcech, v nichž byla aplikována Smlouva, a uvedl k nim, že je nepochybně respektuje ve smyslu kasačním; ve smyslu precedenčním tak činí v případech, kdy rozhodnutí Ústavního soudu nezpochybnitelně povahou své argumentace a jednotným pohledem na posuzované věci naznačují, jak v oblasti ústavnosti sjednotit rozhodovací praxi. Následně Nejvyšší správní soud připomněl některá relevantní rozhodnutí Ústavního soudu - nálezy sp. zn. II. ÚS 214/98, II. ÚS 405/02, III. ÚS 252/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 21, svazek 30, nález č. 80, a svazek 36, nález č. 16) a usnesení sp. zn. II. ÚS 21/04.

14. K těmto rozhodnutím Nejvyšší správní soud poznamenal, že Ústavní soud zaujal ve věci aplikace Smlouvy rozdílná stanoviska a že pokud přihlédne i k nálezu prvně uvedenému, povšiml si i rozdílného chápání důsledku zániku státu v rovině implicitní. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dle svého hodnocení své vlastní rozhodnutí odůvodnil maximálně transparentně. Druhým důvodem, jenž mu bránil bez dalšího přiznat shora uvedeným rozhodnutím sílu precedentu, byly některé dílčí prvky v odůvodněních, jež neposkytují odpovědi na nabízející se otázky. Jedná se např. o to, že doby zaměstnání na území ČSFR do konce roku 1992 skutečně nelze chápat jako doby zaměstnání v cizině (II. ÚS 405/02), nárok na dávku důchodového pojištění není podmíněn trvalým pobytem na území České republiky (III. ÚS 252/04), vyloučená aplikace evropského práva po 1. 5. 2004 v témže nálezu zůstala minimálně blíže neodůvodněná. Pokud by Ústavní soud vystupoval v roli pozitivního zákonodárce, což by učinil, pokud by jednoznačně uzavřel, že Česká republika má doplácet v rámci důchodového pojištění blíže nespecifikovaný rozdíl ve výši dávek, pak by součástí takového právního názoru musela být jasná direktiva pro soud, a tedy i správní orgán, jak při stanovení a výplatě takovéhoto plnění postupovat. Pouze v nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04 Ústavní soud uvedl, že principu obecně chápané spravedlnosti by se vymykalo, pokud by doby v ČSFR byly hodnoceny dvakrát, a nemělo by tak dojít k duplicitnímu pobírání dvou důchodů stejného typu; odkaz na rozsudek Vrchního soudu v Praze (sp. zn. 3 Cao 12/96) však nebyl podle Nejvyšší správního soudu namístě, neboť skutkově šlo o situaci, kdy žalobce získal potřebnou dobu pojištění výlučně na území České republiky, což se nestalo ani v jednom případě, které dosud Ústavní soud posuzoval.

15. Nejvyšší správní soud dále vyjádřil přesvědčení, že má-li mít právní názor sílu precedentu, musí vyřešit alespoň základní otázky, které by musel řešit i zákonodárce koncipující úpravu takového plnění: osobní rozsah, způsob stanovení a výši dávky, podmínky výplaty, řízení o ní a intertemporální důsledky takového rozhodnutí. Ústavní soud však neobjasnil, z jakých ústavněprávních důvodů by bylo možné zamítnout přiznání takových rozdílů i jiným pojištěncům než občanům České republiky, kteří mají trvalý pobyt na jejím území, jak by se stanovila výše onoho rozdílu při denně se měnících kursech měn, jak často by se takové rozdíly přepočítávaly, jsouce vázány "podle obecně chápané spravedlnosti" na výši důchodu poskytovaného druhou smluvní stranou, jak by tyto rozdíly reagovaly na skutečnost, že druhá smluvní strana se rozhodne dlouhodobě pro jinou koncepci důchodového pojištění, včetně minimální valorizace dávek, případně úpravu těchto dávek pro souběh s jiným důchodem, popřípadě i zastavení výplaty pro neplnění některé z podmínek, například svázané s ekonomickou činností; to vše by byly (například) situace, které by zřejmě vedly k vyšším a vyšším částkám "doplatků" ze strany České republiky. Nejvyšší správní soud upozornil, že nejasná je otázka exportu těchto rozdílů při pohybu osob požívajících důchody mimo území České republiky, a to jak na území států, s nimiž Českou republiku váží dvoustranné smlouvy, tak na území Evropské unie. Otázkou, kterou by bylo nutno řešit, by bylo, zda výrok, že na takové plnění existuje právní nárok, bude směřovat pouze pro futuro, anebo princip rovnosti vede k přepočtům a vyrovnání dávek počínaje rokem 1993. Nabízející se zobecňující závěr z doposud učiněných nálezů Ústavního soudu z roku 2003 a 2005 by mohl vést k nutnosti přiznat český důchod všem pojištěncům, kteří získali nějakou dobu na území ČSFR, bez ohledu na smluvní vztahy, jako by taková doba byla výlučně dobou českou, tedy například i osobám žijícím ve Slovenské republice a požívajícím důchod od slovenského nositele pojištění, v jehož nároku a výši byla zohledněna doba do 31. 12. 1992 (a všem ostatním pojištěncům, ať žijí kdekoliv). Tento princip považoval Nejvyšší správní soud za nezpochybnitelný zejména ve vztahu k těm osobám, na které dopadají mezinárodněprávní závazky České republiky, jak byly výše osvětleny. S konstatováním, že maximálně respektuje právo Ústavního soudu ochránit ústavní principy státu a je mu rovněž zřejmé, že tato ochrana může státu v některých případech přinést i značné fiskální důsledky, Nejvyšší správní soud tuto část svého odůvodnění uzavřel konstatováním, že v dosavadních nálezech, navíc nahlížejících na posuzovanou věc rozporuplně, Ústavní soud vědomí všech souvislostí dosud nepředestřel. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že svým odůvodněním přesvědčivě vyložil teze, které mohou přinejmenším konkurovat těm, jež byly vysloveny v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 405/02.

IV.

16. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

17. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Přehlédnutí vyzařování základních práv a svobod do právních norem jednoduchého práva při jejich aplikaci anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), pak znamenají porušení základního práva či svobody.

18. Podstata ústavní stížnosti se koncentruje na řešení otázky, zda rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, dle kterého stěžovatelka nemá podle zákona nárok na vyrovnávací příspěvek, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na důchod za rovných podmínek podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a s čl. 30 odst. 1 Listiny, a to tím, že Nejvyšší správní soud rozhodl v rozporu s předcházející judikaturou Ústavního soudu řešící případy podobné stěžovatelčině věci. Tato otázka má navíc obecnější význam vzhledem k vážným námitkám, jež Nejvyšší správní soud vznesl proti Ústavním soudem vysloveným principům týkajícím se povinnosti obecných soudů reflektovat ústavněprávní výklady obsažené v nálezech Ústavního soudu.

19. Projednávaná věc spadá pod problematiku, kterou se Ústavní soud opakovaně zabýval v nálezech sp. zn. II. ÚS 405/02 ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 158/04 ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 a sp. zn. IV. ÚS 298/06 ze dne 13. 12. 2007 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 80, svazek 36, nález č. 16, svazek 37, nález č. 72, svazek 44, nález č. 54, svazek 47, nález č. 190, svazek 47, nález č. 222), ve kterých vyložil, jak je třeba při uplatnění práva jednotlivce na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 Listiny interpretovat a aplikovat příslušná zákonná ustanovení, resp. jak nahlížet na čl. 20 Smlouvy či Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71.

20. Přestože právní názory Ústavního soudu na problematiku tzv. slovenských důchodů byly správním soudům známy, Nejvyšší správní soud je v případě stěžovatelky nereflektoval a svoje rozhodnutí opřel o právní názor vyjádřený v rozsudku svého rozšířeného senátu č. j. 3 Ads 2/2003-112 ze dne 26. 10. 2005. Tento rozsudek byl reakcí na shora uvedený kasační nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/04 a rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, přestože v něm předložil Ústavnímu soudu vlastní (opačnou) výkladovou verzi, fakticky setrval na původním senátním názoru a nosné důvody svého rozhodnutí opětovně založil na okolnostech situovaných mimo ústavní rámec, který Ústavní soud již dříve vytyčil jako rozhodný. Rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu 3 Ads 2/2003 byl ovšem zrušen výše citovaným plenárním nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/06.

21. Podrobnou prezentaci právních závěrů těchto nálezů Ústavnísoud následně předložil v odůvodnění již citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 (část II. C, body 100 až 113). Rovněž se zde, s odkazem na závěry plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/06, Ústavní soud vyjádřil k problematice precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu, jejich respektování Nejvyšším správním soudem či možnosti jim konkurovat svými úvahami (body 59 až 98 a body 114 až 119). V závěru tohoto nálezu se pak Ústavní soud podrobněji vyjádřil i k otázce závazků České republiky vyplývajících z mezinárodního práva veřejného (body 125 až 132), k dopadu Smlouvy, jakož i Nařízení Rady (EHS) 1408/71 (body 133 až 135) a zabýval se konkurujícími úvahami Nejvyššího správního soudu, které ho nepřesvědčily o potřebě modifikovat vlastní rozhodovací praxi opírající se o ústavněprávní výklad řešené problematiky (bod 136).

V.

22. Závěry, k nimž Ústavnísoud dospěl ve výše citovaných nálezech, se plně vztahují i na projednávanou věc, tj. pro řešení dané věci obecnými soudy představují zákon v materiálním smyslu (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990 č. 11801/85, § 29, či Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989 č. 10582/83, § 30, dostupné v elektronické verzi na http://www.echr.coe.int/Hudoc.htm). Z uvedeného plyne, že stěžovatelce za těchto okolností vzniklo legitimní očekávání (čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva - přiměřeně srov. např. rozhodnutí velkého senátu ze dne 5. 1. 2000, Beyeler proti Itálii, č. 33202/96, § 100, nebo rozhodnutí první sekce ze dne 19. 6. 2001, Zwierzyński proti Polsku, č. 34049/96, § 63, či rozhodnutí velkého senátu ze dne 22. 6. 2004, Broniowski proti Polsku, č. 31443/96, § 129, aj., dostupné v elektronické verzi na http://www.echr.coe.int/Hudoc.htm) na to, že jí bude přiznána majetková hodnota v podobě vyrovnávacího příspěvku, jehož výše bude stanovena dle zásad respektujících rovnost stěžovatelky v právu na přiměřené zabezpečení ve stáří (čl. 1 ve spojení s čl. 30 odst. 1 Listiny), které byly judikovány shora citovanými rozhodnutími Ústavního soudu, od nichž se nemá důvodu Ústavní soud odchýlit.

23. Z výše uvedených důvodů Ústavnísoud konstatuje, že nerespektováním čl. 1 Listiny byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. 4 Ads 5/2005 porušena základní práva stěžovatelky garantovaná čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 30 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadený rozsudek podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru