Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 156/02Usnesení ÚS ze dne 03.09.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkTrestný čin
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.156.02
Datum podání12.03.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250 odst.3, § 235 odst.2

141/1961 Sb., § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 156/02 ze dne 3. 9. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Františka Duchoně v právní věci stěžovatele J. R., zastoupeného advokátem JUDr. MUDr. M.K., PhD., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 11. 2001, čj. 2 T 85/2000-181, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2002, čj. 12 To 509/2001-212, za účasti Okresního soudu v Berouně a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 12. 3. 2002 aiv ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl rozhodnutí Okresního soudu v Berouně a Krajského soudu v Praze uvedená v záhlaví. Tvrdí, že obecné soudy jimi porušily jeho ústavně zaručená práva garantovaná čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 3 a čl. 46 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") (stěžovatel měl zřejmě na mysli ustanovení čl. 40 odst. 2, neboť jím uvedené ustanovení citovaný právní předpis neobsahuje). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Berouně, sp. zn. 2 T 85/2000, z něhož zjistil následující:

Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 1. 11. 2001, čj. 2 T 85/2000-181, uznal stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákona. Za to ho odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a pro jeho výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Uložil mu současně povinnost nahradit poškozenému J. P. škodu ve výši 300.000,- Kč. Trestného jednání se stěžovatel dle skutkové věty, jež je součástí výroku rozsudku, dopustil v přesně nezjištěné době na počátku roku 1999, kdy se seznámil s J. P., kterému nabídl prostřednictvím neexistující osoby pod jménem T. Z., že mu formou investice zhodnotí hotovost ve výši 300.000,- Kč částkou 16.000,- USD. J. P. tuto nabídku přijal a v přesně nezjištěné době počátkem března roku 1999 mu předal na benzínové čerpací stanici ESO Žebrák, okr. Beroun, celkovou částku 300.000,- Kč, kterou ovšem stěžovatel využil pro vlastní potřebu. Druhého trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že v období nejméně od 6. 2. 2000 do 17. 2. 2000 zasílal J. P. opakovaně e-mailové zprávy, ve kterých mu vyhrožoval fyzickou likvidací jak jeho osoby, tak osob jemu blízkých, díky údajným kontaktům s T. Z., a požadoval jménem T. Z. finanční hotovost ve výši 250.000,- Kč, k jejímuž předání mělo dojít u benzínové čerpací stanice ESO Žebrák, přičemž na místě, kde mělo dojít k předání obálky s penězi, byl zadržen policií.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Připomíná, že nalézací soud ve věci rozhodoval již potřetí, přičemž věc byla dvakrát odvolacím soudem vrácena k novému projednání a rozhodnutí s pokyny k doplnění dokazování. Stěžovatel namítá, že nalézací soud názor odvolacího soudu nerespektoval a ve věci opakovaně rozhodl shodně. Stěžovatel považuje řadu argumentů, které soud uvedl v odůvodnění rozsudku, za nelogické. Zdůrazňuje, že nebyl opatřen znalecký posudek řešící otázku možnosti antedatování e-mailových zpráv průzkumem souborů v počítači, které je stěžovatel ochoten dát k dispozici.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2002, čj. 12 To 509/2001-212, napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1,2 trestního zákona a trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona. Stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Odvolací soud stěžovateli dále uložil povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 300.000,- Kč. Konstatoval, že soud prvního stupně v intencích pokynů dokazování v potřebném rozsahu doplnil a provedené důkazy řádně ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) (dále jen "trestní řád") zhodnotil. Soud prvého stupně důvodně opřel své skutkové závěry o doznání stěžovatele z přípravného řízení, která koresponduje s výpovědí poškozeného J. P. Reagoval na všechny námitky stěžovatele, přičemž logicky objasnil, z jakých důvodů považoval svědecké výpovědi D. K. a S. Š. za nevěrohodné. Odvolací soud odkázal na odůvodnění výroku o vině v napadeném rozsudku, neboť skutkové závěry, k nimž nalézací soud dospěl, považuje za správné a zákonné. Vzhledem k tomu, že novela trestního zákona s účinností od 1. 1. 2002 posunula hranici rozhodnou pro posouzení škody značné z dosavadní částky 200.000,- Kč na částku 500.000,- Kč, posoudil odvolací soud odlišně trestnost spáchaných činů, jelikož takový postup je pro stěžovatele příznivější. Proto znovu rozhodl o vině i o trestu stěžovatele.

Stěžovatel napadl rozhodnutí obou obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že soud prvého stupně přihlédl pouze k důkazům svědčícím v jeho neprospěch. Namítá, že při hlavních líčeních opakovaně zdůrazňoval, že doznání při výslechu v přípravném řízení učinil z obavy z vazby. Soudy považovaly tuto jeho výpověď přesto za hlavní důkaz svědčící o jeho vině. Stěžovatel nesouhlasí s důvody, pro něž soud považoval dva svědky podporující obhajobu za nevěrohodné. Připomíná, že tyto svědky musel na svou obhajobu zajistit sám, když orgány činné v trestním řízení shromažďovaly pouze důkazy na podporu obžaloby. Stran odborného posouzení otázky možnosti změnit datování e-mailové zprávy, kterou bylo nutno dle závazného názoru odvolacího soudu vyřešit zadáním znaleckého posudku, případně vyjádřením renomované firmy, soud prvého stupně požádal o vyjádření společnost D. Se závěry jejího vyjádření stěžovatel nesouhlasí. Tuto společnost nelze považovat v dané oblasti za "renomovanou". Vyjádření nebylo navíc doplněno výslechem jejího představitele. Připomíná, že další jeho důkazní návrhy k vyřešení této otázky odmítl soud jako technicky stěží proveditelné. Podpisy T. Z. na potvrzeních o převzetí peněz předložených svědkem K. prohlásil soud za neidentické, aniž by na posouzení této otázky zadal vypracování znaleckého posudku z oboru grafologie. Další návrh na vypracování znaleckého posudku k určení autorství textů odmítl soud s odůvodněním, že po tolika letech nelze dostupné texty považovat za spolehlivý srovnávací materiál, neboť stěžovatelovy vyjadřovací schopnosti se v mezidobí vyvíjely. Stěžovatel se domnívá, že soud nemá k takovým závěrům dostatečné odborné předpoklady. Domnívá se, že obecné soudy v dané věci porušily jeho ústavně zaručené právo na procesní rovnost stran (čl. 37 odst. 3 Listiny), zásadu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny).

Ústavní soud vyzval dle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Okresní soud v Berouně a Krajský soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud v Berouně ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Praze poukázal na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již uplatnil v předchozím řízení, a s nimiž se obecné soudy náležitě vypořádaly. Z tohoto důvodu odkázal na odůvodnění napadených rozsudků.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybnil hodnocení důkazů. Zdůrazňuje, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Měly tím porušit jeho ústavně zaručená práva, jež jsou součástí široce pojímaného práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).

Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy vyvodily z jednostranně provedených důkazů nesprávná skutková zjištění. Některé jím navržené důkazy odmítly provést. Ústavní soud odkazuje v této souvislosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messegué a Jabardo, 1988). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 263). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.

V dané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy některý z normativních postulátů porušily. Soud prvého stupně provedl nezbytné důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Tyto důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatele. V odůvodnění svého napadeného rozsudku podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§ 125 trestního řádu). Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění a plně odkázal na podrobné závěry soudu nalézacího.

Stěžovatel se při výslechu v přípravném řízení doznal a sám vylíčil skutkový děj stíhaných trestných činů. Při prvním hlavním líčení konaném dne 21. 7. 2000 svou výpověď ovšem zásadně změnil. Tvrdil, že T. Z. není fiktivní postava, za níž se ve skutečnosti skrýval on sám. Uvedl, že se v přípravném řízení doznal proto, že mu orgány policie naznačily, že se tak vyhne vzetí do vazby, a že se obával hrozeb T. Z., který údajně vydíral i jeho. Nalézací soud jeho zdůvodnění nepřisvědčil, neboť jeho výslechu v přípravném řízení byla prokazatelně přítomna obhájkyně. Stěžovatel měl v této fázi řízení možnost nevypovídat, jíž nevyužil, ačkoli o tom byl řádně poučen. Soud dále srozumitelně zdůvodnil, proč se mu jeví výpověď z přípravného řízení logičtější. Tomuto postupu nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout.

Až v odvolání proti prvnímu odsuzujícímu rozsudku stěžovatel navrhl provést důkazy výslechem svědků D. K. a S. Š., kteří se údajně s T. Z. osobně setkali. Námitkám stěžovatele, že zjišťováním těchto svědků nahrazoval nedokonalou práci orgánů činných v trestním řízení, nelze přisvědčit. Jednou ze součástí práva na spravedlivý proces i práva na obhajobu je právo obviněného navrhovat důkazy ve svůj prospěch. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na své stanovisko (např. IV. ÚS 463/2000), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisového materiálu, stěžovatel při ústním jednání konaném dne 21. 7. 2000, jehož se spolu se svou obhájkyní účastnil, nevznesl návrhy na provedení důkazů, jež by jeho novou verzi potvrdily. Po zhodnocení provedeného dokazování soud neměl pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu a vydal ve věci rozsudek, v němž své závěry objasnil, přičemž zdůvodnil, proč změněné výpovědi stěžovatele neuvěřil. V odůvodnění rozsudku vyšel i z dalších listinných důkazů, zejména uznání dluhu ve výši 360.000,- Kč, kterým stěžovatel potvrdil existenci závazků vůči poškozenému, zpráv adresovaných poškozenému, ze spisu Okresního soudu Plzeň sp. zn. 7 T 31/92 a z dalších.

Soud prvého stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu stran doplnění dokazování, provedl v dalším řízení důkaz navrhovaný obhajobou výslechem svědků K. a Š. Rozborem jednotlivých údajů z těchto svědeckých výpovědí uvedeným v odůvodnění rozsudku a jejich vzájemným srovnáním ve světle dalších provedených důkazů dospěl soud k závěru, že výpovědi obou svědků nejsou věrohodné. Nepovažoval za věrohodné ani potvrzení předložená svědkem K. o převzetí peněz podepsaná Z.. Soud v odůvodnění konstatoval, že je patrné, že podpisy Z., tedy osoby, jejíž identita nebyla v daném řízení prokázána, nejsou shodné. Námitce stěžovatele, že tuto úvahu soud učinil, aniž by si nechal vypracovat grafologický posudek, nelze za popsaných okolností přiznat právní relevanci.

Obecný soud se zabýval rovněž otázkou průkaznosti kopie e-mailové zprávy podepsané iniciály T. Z., na níž je uvedeno datum odeslání dne 17. 2. 2000 a čas 21,14 hod., tedy doba, kdy byl stěžovatel již zadržen policií. Kopii předložil soudu svědek K. Ten sám uvedl, že jeho zálibou je práce s počítačem a internetem. Na dotaz soudu, zda je možné jím předloženou zprávu jinak datovat, tedy například zpětně, odpověděl kladně (č.l. 101 spisu). Soud prvého stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v usnesení ze dne 5. 9. 2001, čj. 12 To 207/2001-159, aby v dalším řízení ověřil správnost své úvahy o neprůkaznosti této zprávy buď tím, že přibere znalce z počítačové techniky, případně otázku možného antedatování e-mailových zpráv v době jejich odeslání či tisku prověří jiným způsobem (např. dotazem na některou renomovanou firmu, která se počítačovou technikou a její instalací zabývá), požádal o odborné vyjádření s podrobným popisem konkrétních okolností společnost D., s.r.o. Z odborného vyjádření vyplývá, že datování uvedené na předloženém výtisku zprávy mohlo být kdykoli velmi jednoduše pozměněno a že tato zpráva tedy mohla být ve skutečnosti odeslána kdykoli dříve či později. Tato tvrzení jsou doložena přílohami k odbornému vyjádření. Při svých úvahách o věrohodnosti zprávy vyšel soud z uvedených závěrů a s ohledem na další okolnosti případu konstatoval, že předložený výtisk zprávy nelze považovat za důkazní prostředek ve věci. Další důkazní návrhy stěžovatele stran zjišťování originálu zprávy, či vyžádání vyjádření provozovatele příslušného poštovního serveru, jímž je společnost se sídlem ve Spojených státech amerických, jež odborné vyjádření označilo za nesmyslné či téměř nemožné, soud odmítl provést, přičemž své úvahy objasnil. Ústavní soud se dále nezabýval stěžovatelovými námitkami, které vyjadřují jeho nesouhlas se závěry odborného vyjádření.

Obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále řešil otázku účelnosti zadání znaleckého posudku, který by posoudil autorství textů zpráv porovnáním s jinými texty prokazatelně sepsanými stěžovatelem. Dospěl k závěru, že by posudek konstatoval pouze jistou míru pravděpodobnosti autorství. Provedení takového důkazu proto shledal s ohledem na jeho malou důkazní hodnotu jako neúčelné. Ústavní soud v této souvislosti znovu připomíná, že ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány, ale musí ve svých rozhodnutích vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (viz nález I. ÚS 362/96). Této povinnosti soud prvého stupně dostál.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je páteří práva na řádný proces nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Je věcí obecného soudu, jak s rozpory mezi provedenými důkazy naloží, což vyplývá ze zásady vyjádřené v § 2 odst. 6 trestního řádu. Soud je ovšem povinen důkazy odporující důkazům jiným hodnotit, tj. zdůvodnit, proč je odmítá či pokládá za nevěrohodné, a v odůvodnění je pak povinen své stanovisko přiměřeně vyložit. I této povinnosti obecné soudy dostály. Své úvahy při hodnocení provedených důkazů i důvody, proč nevyhověly dalším důkazním návrhům, řádně v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily. Jejich skutková zjištění přitom tvoří ucelený řetězec. Odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 611/2000 a III. ÚS 463/2000 jsou nepřípadné, neboť se na danou věc nevztahují. Obecné soudy v citovaných případech totiž náležitě neobjasnily důvody, pro které některé z navržených důkazů neprovedly a určité provedené důkazy považovaly za nevěrohodné. Mimo to se v odůvodnění ani nezabývaly zjevnými rozpory ve zjištěných skutečnostech. Postup obecných soudů byl v daných případech nadto poznamenán procesními vadami či nejasnou právní kvalifikací skutku.

Ústavní soud zkoumal, zda bylo v projednávané věci respektováno právo na spravedlivý proces jako celek. Neshledal pochybení ze strany obecných soudů. Stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Domáhal se svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 Listiny). Jeho postavení ve srovnání s ostatními stranami nebylo nijak dotčeno (čl. 37 odst. 3 Listiny). Měl zajištěn přístup k soudu, mohl se vyjadřovat ke všech důkazům i vznášet návrhy (čl. 38 odst. 2 Listiny), po celou dobu řízení byl zastoupen obhájcem. Z obsahu spisu není zřejmé, že by orgány činné v trestním řízení porušily vůči stěžovateli princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).

Ústavní soud tudíž konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů, jež byla napadena ústavní stížností, nevybočují z mezí zákona. Jejich závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný. Není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Za dané situace tak Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů nemůže založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 3. září 2003JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru