Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1555/11 #1Usnesení ÚS ze dne 15.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
Restituce
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1555.11.1
Datum podání27.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

9/1963 Sb., § 150

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1555/11 ze dne 15. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. S. a I. K., obě zastoupené JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou Advokátní kanceláře Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti výroku o nákladech řízení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. 18 Co 31/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelky se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení nákladového výroku v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o věci samé tak, že žalobu o zaplacení 2 458 700 Kč soud zamítl a stěžovatelkám uložil zap1atit společně a nerozdílně žalované náklady řízení před soudem prvního i druhého stupně.

Stěžovatelky, jak uvádí, nezastoupeny advokátem, se původně domáhaly vydání pozemků bývalého zahradnictví, které náležely jejich právním předchůdcům, jimž byly odňaty podle vl. nař. 15/1959 Sb. a stát je převzal na základě neplatného správního rozhodnutí. Stěžovatelky po zjištění, že žalovaná pozemky prodala, se po změně žaloby domáhaly vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 458 700 Kč.

Stěžovatelky podávají ústavní stížnost jen proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Porušení základních práv spatřují v tom, že odvolací soud v souvislosti s rozhodováním o nákladech řízení neprovedl žádné důkazy, kterými by ověřil jejich majetkové poměry, ani jejich současnou situaci sociální a zdravotní (vzhledem k jejich věku) a způsobem likvidačním je zavázal uhradit náklady řízení firmě (žalované), která v období uplatnění restitučních nároků manipulovala s označením parcelních čísel původního pozemku, který ihned po ukončení restitučního řízení prodala, a tak se na úkor stěžovatelek obohatila.

Stěžovatelkám (žalobkyním) v řízení před soudem prvního stupně byl vzhledem k jejich majetkovým poměrům, sociální situaci a zdravotním problémům ustanoven advokát. Stěžovatelky dále uvádí, že bez právních znalostí a vědomí o vývoji rozhodovací činnosti soudů v oblasti restitučních předpisů se opakovaně a marně pokoušely domoci svých práv a vydání majetku svých předků.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná. Z argumentace ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelky se v podstatě domáhají, aby Ústavní soud přisvědčil jejich názoru a zrušil rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení, protože by na rozdíl od něj shledal nutnost aplikace ustanovení § 150 o.s.ř.

Ústavní soud předesílá, že ve své rozhodovací praxi, týkající se otázky náhrady nákladů řízení, opakovaně konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by mohla nabýt ústavně právní dimenze, a to tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, je to tedy pouze obecný soud, který musí v rámci svého uvážení s přihlédnutím k specifiku individuální věci rozhodnout i o tom, zda okolnosti případu odůvodňují aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. Právní závěr obecného soudu, učiněný v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci jeho volné úvahy, proto Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat.

Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti ze shora uvedených kriterií, neshledal závěr městského soudu, který na straně stěžovatelek neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání nároku na náhradu nákladů řízení žalované, jako ústavně nekonformní. Městský soud se možností aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. v odůvodnění rozhodnutí zabýval, přičemž z odůvodnění jsou jednoznačně zřejmé úvahy, které jej vedly k přijetí rozhodnutí o nákladech řízení. Je zřejmé, že městský soud přihlédl k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení i k okolnostem s řízením v předmětné věci skutkově či právně souvisejícím, jakož i k dalším relevantním skutečnostem, určitým způsobem individualizujícím situaci účastníků řízení. Městský soud rovněž zmínil, že vzhledem k tomu, že se stěžovatelky domáhaly vydání pozemku, který jim měl být vyvlastněn za okolností uvedených v zák. č. 403/1990 Sb., jim byl v zájmu jejich ochrany ustanoven advokát. Nicméně v řízení vyšlo rovněž najevo, že stěžovatelky prodaly jiný pozemek za kupní cenu převyšující částku 3 000 000 Kč, a nelze proto na ně hledět jako osoby nemajetné, odkázané na starobní důchod. Stěžovatelky disponovaly návrhem a nově uplatnily nárok na zaplacení částky 2 458 700 Kč; učinily tak na základě ekonomické úvahy a soud nepovažoval proto za spravedlivé, aby žalovaná, jíž v řízení vznikly náklady, jejichž výši určily stěžovatelky vymezením svého návrhu, nesla tyto náklady sama.

Ústavní soud proto nemůže přisvědčit námitce stěžovatelek, že se soud dostatečně nezabýval jejich poměry ve vazbě na možnost rozhodnutí dle § 150 o.s.ř. Závěr odvolacího soudu, dle nějž v projednávané věci nebyly dány důvody pro aplikaci uvedeného ustanovení, je tedy závěrem přijatým v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, přičemž je výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti. Za dané situace jej Ústavní není oprávněn přehodnocovat.

Jakkoliv lze chápat stěžovatelky, že subjektivně vnímají skutečnost, že jsou nuceny platit vysoké náklady řízení, jako nespravedlivou, nezbývá než konstatovat, že je vždy na účastníku řízení, jaké prostředky zvolí k obraně či prosazení svých práv při zvážení míry rizika neúspěšnosti návrhu a s tím související povinnosti uhradit náklady řízení. Stěžovatelky byly již v řízení před soudem prvého stupně zastoupeny advokátem a měly možnost kvalifikovaně disponovat návrhem, včetně možnosti zvážit, zda s ohledem na skutečnosti, které si v podstatě ujasnily až v průběhu řízení, je efektivní na tomto návrhu trvat. Stejně tak měly možnost zvážit možný dopad změny žalobního petitu (na vydání bezdůvodného obohacení) na povinnost uhradit v případě neúspěchu ve sporu náklady řízení. Ústavní soud pro úplnost dodává, že stěžovatelky ani nepodaly proti rozhodnutí městského soudu dovolání, tudíž patrně byly se závěry městského soudu ve věci samé srozuměny. I s přihlédnutím k této skutečnosti nelze považovat rozhodnutí městského soudu, jímž byly žalované straně v souladu s ust. § 142 o.s.ř. přiznány náklady řízení, za rozhodnutí, které by bylo v extrémním nesouladu se základními principy spravedlnosti dosahujícími svou intenzitou protiústavnosti.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, městský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelky neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru