Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1551/10 #1Usnesení ÚS ze dne 12.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS České Budějovice
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
svědek/výpověď
Hlavní líčení
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1551.10.1
Datum podání28.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 215a

141/1961 Sb., § 55 odst.2, § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1551/10 ze dne 12. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti P. L., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 4 Tdo 1444/2009, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 6. 2009 sp. zn. 23 To 258/2009 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 2008 sp. zn. 4 T 187/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 5. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel má za to, že právo na spravedlivý proces a v jeho rámci právo na obhajobu bylo porušeno tím, že nebyl přítomen hlavnímu líčení. Tvrdí, že vůle svědkyně vypovídat v jeho nepřítomnosti nebyla iniciativou poškozené, ale předsedy senátu, přičemž v řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, na základě nichž by bylo možné usuzovat na hrozbu jakéhokoli nebezpečí ze strany stěžovatele. Do stejného práva mělo být zasaženo i tím, že jeden z jeho obhájců nebyl vyrozuměn o hlavním líčení. Dále namítá, že popis skutku nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle § 215a tr. z., že naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu nebylo stěžovateli prokázáno a odvolací ani dovolací soud se nevypořádaly s jeho námitkami. Uvěřily výpovědi poškozené, aniž by vzaly v úvahu její chování a listinné důkazy i výpovědi svědků vypovídající ve prospěch stěžovatele a svědčící o nevěrohodnosti poškozené. V další části ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rozebírá jednotlivé důkazy, provádí jejich hodnocení, zpochybňuje důkazní hodnotu některých z nich, přičemž upozorňuje na opomenuté důkazy - výslech JUDr. J. B. k vyjasnění zranění poškozené, výpisy bankovních účtů za období roku 2006 do března 2007, znalecký posudek z oboru zdravotnictví ohledně případných zranění poškozené, znalecký posudek z odvětví psychiatrie a psychologie na osobu poškozené. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě nebylo postupováno dle příslušných ustanovení zákona a skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Ani Nejvyšší soud se jeho námitkami nezabýval; jeho postup lze označit za velmi restriktivní, odporující smyslu a záměru mimořádného opravného prostředku a porušující soudní ochranu. Stěžovatel tak shrnuje, že skutková zjištění soudů byla učiněna na podkladě nedostatečných a nesprávných úvah soudů nezaložených na řádně provedených důkazech a porušujících zákon a ústavní předpisy v neprospěch stěžovatele. Tvrdí, že důkazy byly hodnoceny destruktivně a při hodnocení výpovědi poškozené nebyly vzaty v úvahu další důkazy, které její tvrzení vyvracely.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 4 T 187/2007 bylo zjištěno následující:

Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích byl stěžovatel uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. z., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. z."), a trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. z. a byl odsouzen podle § 241 odst. 1 tr. z. za použití § 35 odst. 1 tr. z. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. z.

Trestní stíhání stěžovatele pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. z. bylo po osobním slyšení poškozené usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 6. 2009 zastaveno podle §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., neboť poškozená vzala zpět souhlas s trestním stíháním stěžovatele, a to je proto podle § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. nadále nepřípustné.

O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích druhým napadeným rozsudkem tak, že jej podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o uloženém trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se stěžovateli při nezměněném výroku o vině trestným činem dle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. z. ukládá podle § 215a odst. 2 tr. z. trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon se podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 odkládá na zkušební dobu v trvání čtyř let.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Námitky stěžovatele primárně směřují proti provádění a hodnocení důkazů a usilují o revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, přičemž nabízejí vlastní verzi skutkového děje. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil a právními závěry soudů (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34).

Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci.

Ústavní soud má za to, že z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele. Soud prvního stupně si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí tak, jak je mu uloženo ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., a provedené důkazy následně hodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. Podrobně se zabýval výpověďmi stěžovatele, poškozené i dalšími provedenými důkazy, patřičnou pozornost věnoval i důkazům, které měly dle tvrzení stěžovatele svědčit v jeho prospěch, a které však jeho obhajobu ohledně absence týrání a urážení poškozené nepotvrdily. Zcela jednoznačně byl stěžovatel usvědčován výpovědí poškozené, o jejíž věrohodnosti, podporované závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, neměl soud žádné pochybnosti, a kterou nepřímo potvrzují i další provedené důkazy, vyjmenované a řádně zhodnocené v rozsudku soudu prvního stupně. Naproti tomu výpovědi stěžovatele soud posoudil jako účelové, čemuž korespondují i znalecké posudky, hodnotící jeho osobnost. Odvolací soud v postupu soudu prvního stupně neshledal žádné pochybení a se zjištěným skutkovým stavem se zcela ztotožnil. Námitky stěžovatele vyhodnotil jako zcela neopodstatněné a v návaznosti na ně shledal nadbytečnými jeho návrhy na doplnění dokazování, obsažené v jeho opravném prostředku. Nelze proto přisvědčit stěžovateli v tom, že by se jeho návrhy vůbec nezabýval. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že není povinností obecných soudu vyhovět každému návrhu na provedení důkazu, musí však ve svém rozhodnutí vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl (viz nález sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, č. 49). I dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům, pokud své zamítavé rozhodnutí odůvodní (srov. Barbera, Messegué a Jabardo, 1988). Jak je uvedeno výše, této povinnosti odvolací soud dostál.

Zjištěnému skutkovému stavu pak plně odpovídá i právní kvalifikace jednání stěžovatele, neboť bylo prokázáno, že stěžovatel ve společně obývaném domě po dobu několika let týral svou bývalou manželku způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, což je jednání, které naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.

Závěry, k nimž soudy obou stupňů dospěly, a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, nelze označit za extrémní zjištění, Ústavní soud je naopak považuje za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o vině stěžovatele.

S námitkou o porušení ustanovení o přítomnosti stěžovatele při hlavním líčení se velmi podrobně vypořádal Nejvyšší soud, který tuto nastíněnou otázku řešil věcně; neshledal ji však opodstatněnou. Vysvětlil přitom, že ustanovení § 55 odst. 2 tr. ř., o jehož porušení stěžovatel svou námitku opřel, se týká výslechu utajovaného svědka, což nebyl daný případ, neboť výslechy poškozené byly provedeny za podmínek § 209 odst. 1, věta druhá tr. ř. poté, co poškozená vyjádřila svou obavu ze stěžovatele a nebyl důvod s ohledem na charakter trestné činnosti její obavě nevěřit. Z hlediska ústavnosti je podstatné, že po celou dobu byla jejímu prvnímu výslechu přítomna obhájkyně stěžovatele, druhému výslechu pak i jeho další obhájce a stěžovatel byl poté s obsahem jejích výpovědí seznámen a byla mu dána možnost se k výpovědím vyjádřit. V rámci dalšího hlavního líčení pak mohl klást poškozené otázky. Právo na spravedlivý proces a na obhajobu tak porušeno nebylo. Pokud stěžovatel poprvé až v ústavní stížnosti tvrdí, že jeden z obhájců nebyl obeslán k hlavnímu líčení, jde o námitku, kterou stěžovatel před obecnými soudy (ani v opravných prostředcích) neuplatnil, a proto k ní s ohledem na princip subsidiarity Ústavní soud nemůže přihlížet.

Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatele bylo porušeno právo na spravedlivý proces a další namítaná ústavní práva. Z uvedených důvodů postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru