Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 155/17 #1Usnesení ÚS ze dne 21.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkInsolvence
insolvence/správce
konkurz a vyrovnání
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.155.17.1
Datum podání16.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 149 odst.1, § 316

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 155/17 ze dne 21. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RHPI s.r.o., se sídlem Čechova 3810, Havlíčkův Brod, zastoupené JUDr. Jaroslavem Bursíkem, advokátem se sídlem Belgická 38, Praha 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2015, č. j. KSHK 42 INS 17650/2014-B-13, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2016, č. j. 1 VSPH 2227/2015-B-31, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, č. j. 29 NSČR 138/2016-B-59, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá z rušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19. 6. 2015, č. j. KSHK 42 INS 17650/2014-A-60, rozhodl o úpadku stěžovatelky (výrok I.) a současně ustanovil insolvenční správkyní Mgr. Barboru Novákovou. Proti tomuto usnesení (výroku I.) podala stěžovatelka odvolání, které ovšem Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 9. 2015, č. j. 1 VSPH 1378/2015-A-76, neshledal důvodným a napadené usnesení krajského soudu jako věcně správné potvrdil (ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.").

3. S výše citovaným rozhodnutím o úpadku stěžovatelky ovšem Krajský soud v Hradci Králové nespojil rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (ve smyslu ustanovení § 148 insolvenčního zákona), nýbrž o této otázce rozhodoval v režimu ustanovení § 149 odst. 1 insolvenčního zákona, tedy samostatným (nyní projednávanou ústavní stížností napadeným) usnesením. Krajský soud jím prohlásil konkurs na majetek stěžovatelky (výrok I.); potvrdil usnesení věřitelů, kterým byla z funkce insolvenční správkyně odvolána Mgr. Barbora Nováková a jímž byla novým insolvenčním správcem ustanovena Česká insolvenční v.o.s. (výrok II.); dále odděleným insolvenčním správcem pro přezkoumání pohledávek a vedení ve výroku III. specifikovaného incidenčního sporu ustanovil stávající insolvenční správkyni Mgr. Barboru Novákovou (bod III. výroku), které současně uložil povinnosti uvedené ve výroku IV. usnesení. V odůvodnění krajský soud konstatoval, že "vzhledem k tomu, že dlužník (stěžovatelka) je právnickou osobou - podnikatelem, proto jeho úpadek nelze řešit formou oddlužení a za situace, kdy nenavrhl, aby jeho úpadek byl řešen reorganizací v souladu s ustanovením § 316 insolvenčního zákona, nezbylo než prohlásit na jeho majetek konkurs."

4. Proti výroku I. tohoto usnesení krajského soudu podala stěžovatelka odvolání, které ovšem Vrchní soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením neshledal důvodným a napadené usnesení krajského soudu ve výroku I. jako věcně správné potvrdil. Vrchní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že u "dlužníka nepřicházelo v úvahu jiné řešení jejího úpadku než ve formě konkursu, neboť oddlužení je v jeho případě vyloučeno a zákonné podmínky reorganizace nesplňuje ani o její povolení nepožádal. Za této situace soud prvního stupně nepochybil, když rozhodl o tom, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem." K odvolací námitce stěžovatelky ohledně podaného dovolání proti rozhodnutí o samotném úpadku vrchní soud konstatoval, že dovolání "není důvodem, který by soudu prvního stupně bránil v rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka, protože toto usnesení nabylo účinnosti jeho zveřejněním v insolvenčním rejstříku a soud prvního stupně byl tak povinen ve lhůtě stanovené ust. § 149 insolvenčního zákona rozhodnout o způsobu řešení úpadku dlužníka."

5. Proti uvedenému usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala ze skutečnosti, že vrchní soud právní otázku, zda může potvrdit rozhodnutí o prohlášení konkursu přesto, že takové rozhodnutí se opírá o rozhodnutí o úpadku dlužníka, které však nesplňuje všechny zákonem předepsané náležitosti, posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud je nicméně ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť předloženou otázku zodpověděl již v usnesení ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 29 NSČR 12/2011 (dostupné rovněž na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud zde konstatoval, že "skutečnost, že rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může být (v podobě závislého výroku) zrušeno (a to i tehdy, nebylo-li vůbec napadeno opravným prostředkem) v důsledku úspěšně podaného opravného prostředku proti rozhodnutí o úpadku, nemá žádného vlivu na závěr, že argumenty, jimiž lze účinně brojit proti rozhodnutí o úpadku, jsou ve vztahu k rozhodnutí o prohlášení konkursu právně bezvýznamné." Z uvedeného dle Nejvyššího soudu pro případ stěžovatelky vyplývá, že "na řešení otázek, na něž se dovolání soustřeďuje (zda byl důvod zjistit úpadek dlužníka), napadené rozhodnutí nespočívá. Důvod připustit dovolání pro řešení otázky, jejíž zodpovězení je z hlediska výsledku dovolacího řízení právně bezcenné, tak logicky není dán."

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí v podstatě shodné námitky, které byly již obsahem jejího odvolání i dovolání. Nadále tak polemizuje se závěry obecných soudů a setrvává na stanovisku, že nebyly splněny předpoklady a podmínky dané insolvenčním zákonem pro vydání rozhodnutí o jejím úpadku, čímž dle jejího názoru došlo k porušení jejích základních práv, zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z toho důvodu nemělo dojít ani k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů ohledně prohlášení konkursu na její majetek. Stěžovatelka v této souvislosti uvádí, že si je vědoma skutečnosti, že v řízení o jejím úpadku nebylo dosud rozhodnuto o jím podaném dovolání, přičemž případné kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu by mohlo mít za následek i zrušení všech rozhodnutí obecných soudů ohledně prohlášení konkursu. Ústavní stížnost proto nyní "podává z procesní opatrnosti, neboť se nachází v právní nejistotě ohledně výsledku tohoto dovolacího řízení."

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů při rozhodování o prohlášení konkursu podle insolvenčního zákona nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Jak již bylo výše rekapitulováno, stěžovatelka v řízení před obecnými soudy setrvale polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy posoudily otázku splnění zákonných předpokladů pro vydání rozhodnutí o jejím úpadku. V této polemice stěžovatelka pokračuje i v ústavní stížnosti, a to navzdory skutečnosti, že ústavní stížností napadená rozhodnutí se týkají sice navazující, nicméně relativně samostatné otázky insolvenčního řízení, a to způsobu řešení úpadku předvídaného insolvenčním zákonem. V nyní projednávaném případě stěžovatelky je tato samostatnost zdůrazněna mimo jiné tím, že krajský soud postupoval podle ustanovení § 149 odst. 1 insolvenčního zákona, tj. o způsobu řešení úpadku rozhodl "samostatným rozhodnutím vydaným do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku." Přestože si stěžovatelka byla této skutečnosti vědoma, svou argumentaci v ústavní stížnosti tomu nikterak nepřizpůsobila, neboť ta představuje toliko pouze souhrn námitek směřujících vůči konkrétním závěrům obecných soudů, v nichž stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím o samotném jejím úpadku. Jak ovšem stěžovatelka sama rovněž zdůrazňuje, proti výše citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž potvrdil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové o úpadku stěžovatelky, podala dovolání, které je u Nejvyššího soudu vedeno pod sp. zn. 29 NSČR 136/2015 a o němž nebylo v době podání nyní projednávané ústavní stížnosti rozhodnuto. Za dané situace je ovšem Ústavní soud nucen konstatovat, že pokud by věcně přezkoumal stěžovatelkou v ústavní stížnosti vznesené argumenty zpochybňující ústavní konformitu rozhodnutí obecných soudů o úpadku stěžovatelky, mohl by nepřípustně zasáhnout do rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu a porušit tak princip subsidiarity, jímž je řízení o ústavní stížnosti ovládáno (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2104/14 či sp. zn. II. ÚS 959/16, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz). Aniž by tedy Ústavní soud jakkoliv předjímal výsledek uvedeného dovolacího řízení, pro vznesení této ústavněprávní argumentace bude mít stěžovatelka prostor v případně podané ústavní stížnosti, směřující toliko proti výše citovaným rozhodnutím o úpadku (včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání).

9. Navzdory skutečnosti, že stěžovatelka k této otázce v podstatě nevznáší žádné relevantní ústavněprávní argumenty, Ústavní soud, zásadně vázán toliko petitem ústavní stížnosti, přistoupil k posouzení ústavní konformity ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, týkajících se určení způsobu řešení jejího úpadku. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími je Ústavní soud toho názoru, že jak krajský soud, tak i vrchní soud při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a příslušná ustanovení insolvenčního zákona aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž svůj závěr ohledně určení způsobu řešení úpadku stěžovatelky podrobně a srozumitelně zdůvodnily.

10. Stejně tak Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve způsobu, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost jí podaného dovolání z hlediska naplnění podmínek dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., když v postupu i samotném řešení stěžovatelkou vznesené otázky ze strany vrchního soudu nespatřoval rozpor s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Koneckonců výše citované závěry z této judikatury zcela zřetelně prokazují nesprávnost logiky procesního postupu stěžovatelky, na jejímž základě přistoupila i k podání nyní projednávané ústavní stížnosti.

11. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru