Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 155/01Usnesení ÚS ze dne 26.11.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odpovědnost/orgánů veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.155.01
Datum podání13.03.2001
Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3

58/1969 Sb., § 1, § 5 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 155/01 ze dne 26. 11. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele J. D., zastoupeného advokátem JUDr. J. V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 15. 10. 1999, čj. 6 C 80/99-22, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2000, čj. 10 Co 133/2000-39, za účasti Okresního soudu ve Vsetíně a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a Ministerstva spravedlnosti ČR jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 13. 3. 2001 aiv ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústav- ním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky Okresního soudu ve Vsetíně a Krajského soudu v Ostravě. Namítá, že obecné soudy uvedenými rozhodnutími porušily jeho ústavní právo zakotvené v článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhl, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 6 C 80/99, z něhož zjistil následující:

Stěžovatel se domáhal žalobou podanou u Okresního soudu ve Vsetíně, aby soud uložil žalovanému České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR (dále jen "vedlejší účastník") povinnost zaplatit mu částku 10.750,- Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou v důsledku vznesení obvinění proti jeho osobě.

Okresní soud ve Vsetíně zamítl rozsudkem ze dne 15. 10. 1999, čj. 6 C 80/99-22, žalobu stěžovatele v celém rozsahu. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že posuzoval nárok stěžovatele dle zákona č. 58/1969 Sb. Vzal za prokázané, že proti stěžovateli bylo řádně zahájeno trestní stíhání sdělením obvinění pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle § 175 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Vyšel dále z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 12. 11. 1998, čj. 4 T 77/97-165, jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu s tím, že v obžalobě popsaný skutek není trestným činem a věc nebylo možno postoupit jako přestupek, neboť uplynula promlčecí lhůta. Poukázal na řízení vedené pod sp. zn. 1 T 174/96, v němž stěžovatel jako významný svědek měnil několikrát svou výpověď, v důsledku čehož byly obviněné obžaloby zproštěny. Protože rozdílné výpovědi stěžovatele nasvědčovaly tomu, že se dopustil trestného činu křivé výpovědi, byl dán podnět k zahájení jeho trestního stíhání. Soud proto dospěl k závěru, že nelze dovodit, že vyšetřovatel vydal nezákonné rozhodnutí, které by zakládalo odpovědnost státu za škodu.

Stěžovatel se proti rozsudku soudu prvého stupně odvolal. Namítl, že zákon č. 58/1969 Sb. je konstruován na základě objektivní odpovědnosti státu za vzniklou škodu. Tuto odpovědnost pojímá jako absolutní bez možnosti liberace. Soud však dle názoru stěžovatele k těmto principům nepřihlédl.

Krajský soud v Ostravě potvrdil svým rozsudkem ze dne 26. 10. 2000, čj. 10 Co 133/2000-39, napadené rozhodnutí a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou správná, jakož i právní závěry z nich vyvozené. Poukázal na rozpory ve výpovědích stěžovatele jako svědka v trestním řízení vedeném proti obviněným M. K. a J. D., pro něž mu bylo sděleno obvinění pro trestný čin křivé výpovědi. Upozornil, že v této věci byl stěžovatel zproštěn obžaloby nikoli proto, že by se popisovaný skutkový děj neudál, nýbrž z důvodu, že skutek nesplňoval zákonné znaky trestného činu. Dovodil, že stěžovatel si svým jednáním v trestní věci proti své manželce a další obviněné sám zavinil sdělení obvinění, a nemá tudíž právo na náhradu škody, jež mu vznikla zaplacením obhajoby.

Stěžovatel napadl rozhodnutí obou obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Postup soudů kvalifikuje jako odepření právní ochrany a porušení jeho práva na spravedlivý proces. Argumentaci odvolacího soudu považuje za nepřesvěd- čivou a logicky rozpornou. Pokud tento soud dospěl k závěru, že jednání stěžovatele nenaplnilo znaky trestného činu, nemělo mu být žádné obvinění sdělováno a nemělo být proti jeho osobě ani vedeno trestní řízení, ve kterém využil svého ústavního práva dle článku 40 odst. 3 Listiny. Namítá, že oba soudy nevycházely z principu zákona č. 58/1969 Sb., který je konstruován na základě objektivní odpovědnosti bez možnosti liberace státu, a rozhodly v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu, publikovaným pod č. 35/1991. Má za to, že stát, který prostřednictvím svých orgánů vznese vůči někomu obvinění, které následně neprokáže, se nemůže od takového postupu distancovat poukazem na to, že zde bylo původně podezření ze spáchání trestného činu, které však nebylo prokázáno.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Okresní soud ve Vsetíně a Krajský soud v Ostravě i vedlejšího účastníka řízení Ministerstvo spravedlnosti ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Okresní soud ve Vsetíně ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění rozsudku. Má za to, že rozhodnutí vyšetřovatele o sdělení obvinění stěžovateli není nezákonným rozhodnutím.

Rovněž Krajský soud v Ostravě uvedl, že svůj názor na důvodnost nároku stěžovatele vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí. Otázku ústavnosti právního výkladu použitých ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. ponechal na rozhodnutí Ústavního soudu.

Ministerstvo spravedlnosti ČR, ač doloženě vyzváno, se k podané ústavní stížnosti nevyjádřilo.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

S ohledem na obsah ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval v prvé řadě ústavností interpretace a aplikace použitých ustanovení zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění účinném v době, kdy bylo stěžovateli sděleno obvinění, tj. ke dni 19. 3. 1997. Jinými slovy, Ústavní soud posoudil, zda se interpretace a aplikace uvedených zákonných ustanovení nedostaly do příkrého rozporu s elementárními požadavky spravedlnosti.

Stěžovatel v této souvislosti namítá, že soudy nevycházely "z principu" aplikovaného zákona, který je konstruován na základě objektivní odpovědnosti státu za škodu bez možnosti liberace ze strany státu. Při posouzení této otázky vyšel Ústavní soud ze svého rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 367/99, ale, sekundárně, i z judikatu- ry obecných soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 1 Cz 6/90, publ. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1991). V nich se zastává stanovisko, že sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 trestního řádu nelze sice považovat za rozhodnutí s formálními náležitostmi, lze však přesto konstatovat, že nárok na náhradu škody vzniklé sdělením obvinění se řídí ustanovením § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Ten, kdo byl zproštěn obžaloby z důvodu, že skutek, pro který mu bylo sděleno obvinění, není trestným činem, by totiž byl vyloučen z uplatňování svého nároku jen proto, že mu bylo obvinění sděleno formou opatření, nikoli formou rozhodnutí. Nalézací soud postupoval tudíž v souladu s ustálenou judikaturou, když uplatněný nárok stěžovatele posoudil dle ustanovení § 1 - 4 zákona č. 58/1969 Sb., jež upravují odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.

Stěžovatel má za to, že pokud dojde k zastavení trestního stíhání nebo ke zproštění obžaloby, je třeba bez ohledu na důvod zastavení či zproštění vycházet z předpokladu, že obviněný trestný čin nespáchal, a usnesení o vznesení obvinění nemělo být proto vydáno.

Ústavní soud takový výklad příslušných zásad zák. č. 58/1969 Sb. nesdílí. Neodpovídá totiž vůli zákonodárce. Účelem textu bylo stanovit meze odpovědnosti za škodu způsobenou "nezákonným" rozhodnutím orgánu státu, příp. "nesprávným" úředním postupem, nikoli tedy každým rozhodnutím orgánu státu či každým úředním postupem. "Nezákonným" je jen takové chování orgánu státu, které je výsledkem či výrazem postupu, jímž tento orgán nejednal v souladu se zákonem či který byl "nesprávný". Nebylo proto záměrem zákonodárce označit za "nezákonné" každé vznesení obvinění, které po následném řízení nevyústí v pravomocné rozhodnutí o vině pachatele. Takový výklad by byl zjevně nerozumný, neboť by zcela paralyzoval činnost orgánů státu při výkonu jeho trestních kompetencí. V projednávané věci obecné soudy prvek "nezákonnosti" nezjistily.

Názor stěžovatele nerespektuje skutečnost, že opatření, jímž bylo vzneseno obvinění, neobsahuje konečný závěr o tom, zda byl trestný čin spáchán, ani o vině obviněného. Toto opatření je vydáváno již na základě důvodného podezření, že obviněný spáchal trestný čin. Dojde-li k zastavení trestního stíhání nebo ke zproštění obžaloby, nemusí to vždy znamenat, že usnesení o vznesení obvinění bylo vydáno v rozporu se zákonem. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že argumentace soudů, jež se při posuzování zákonnosti sdělení obvinění zabývaly i důvodem, pro nějž byl stěžovatel zproštěn obžaloby, je logicky rozporuplná. Jednotlivé důvody zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby mají z hlediska zákonnosti vzneseného obvinění rozdílný význam. Jiný význam má zproštění obžaloby, nebylo-li prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán, a jiný význam má zproštění obžaloby z důvodu, že tento skutek není trestným činem, ale pouze přestupkem. V dané věci je pro posouzení, zda je v daném případě dána odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, rozhodující, zda si stěžovatel vznesení obvinění nezavinil sám.

Z dikce ustanovení § 1 až § 4 zákona č. 58/1969 Sb. vyplývá, že ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno nebo jenž byl zproštěn obžaloby, má zásadně právo na náhradu škody způsobené vznesením obvinění. Takové právo nemá však ten, kdo si vznesení obvinění zavinil sám. V souladu s judikaturou obecných soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 1 Cz 6/90) je totiž třeba zde analogicky použít ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. Rozhodující pro posouzení, zda je v daném případě dána odpovědnost státu, je tudíž okolnost, zda si stěžovatel nezavinil vznesení obvinění sám. Touto otázkou se oba obecné soudy podrobně zabývaly. Vyšly z obsahu trestního spisu vedeného proti obviněným M. K. a J. D. Stěžovatel byl v souvislosti s jejich trestním stíháním několikrát vyslechnut jako svědek. Jeho bezdůvodně měněné výpovědi učiněné v přípravném řízení i u hlavního líčení vzbudily podezření, že tím spáchal trestný čin. Zjištěné skutečnosti vedly vyšetřovatele k opatření, kterým sdělil stěžovateli obvinění ze spáchání trestného činu křivé výpovědi. S ohledem na tyto skutečnosti obecné soudy dovodily, že si stěžovatel svým jednáním v trestní věci vedené proti jeho manželce a další obviněné zavinil sdělení obvinění, a nemá tudíž právo na náhradu škody vzniklé mu zaplacením obhajoby proti státu. Takový závěr obecných soudů má dostatečnou oporu v provedeném dokazování, a je tudíž akceptovatelný i z ústavního hlediska.

Právní závěry obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou prima facie v souladu s elementárními požadavky spravedlnosti a nejsou ani v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Článek 36 odst. 3 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, je ustanovením, které garantuje právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu nebo jiného státního orgánu. V daném případě však nebyly shledány zákonné předpoklady této odpovědnosti a stěžovatel tak musí nést nepříznivé důsledky, jež jsou pro něj spojeny s rozhodnutím obecných soudů.

Stěžovatel důvodně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/91 (sp. zn. 1 Cz 6/90). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí řešil otázku, zda opatření, jímž bylo vzneseno obvinění, má povahu rozhodnutí ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 58/69 Sb. Zabýval se i analogickým použitím § 5 odst. 2 cit. zák. při řešení odpovědnosti za škodu způsobenou vznesením obvinění. Konstatoval, že soudy vycházely v napadených rozhodnutích z odlišného právního názoru, čímž porušily zákon. V nyní projednávané ústavní stížnosti však obecné soudy plně respektovaly závěr, vyjádřený v uvedeném judikátu Nejvyššího soudu.

Ústavnímusoudu tudíž nezbylo, než ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 26. listopadu 2002 Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru